ECLI:CZ:US:2007:4.US.140.06.1
sp. zn. IV. ÚS 140/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky PaedDr. M. T., zastoupené JUDr. Ivanem Kralikem, advokátem se sídlem v Praze 4, Písnické zahrady 433, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2004, č.j. 5 T 27/2002-620, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2004, č.j. 5 To 235/2004-655, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 12. 2005, č.j. 6 Tdo 618/2005-707, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 3. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když napadaným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") byla ve výroku o vině pod bodem 1) uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), ve výroku o vině pod bodem 2) uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, za což byla odsouzena k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 80.000 Kč a pro případ nevykonání tohoto trestu ve stanovené lhůtě k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Dále byl tímto rozsudkem okresního soudu stěžovatelce uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce hmotně odpovědného zaměstnance na dobu tří let a povinnost uhradit poškozené Obchodní akademii v Ústí nad Labem způsobenou škodu ve výši 66.949 Kč, zatímco se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") následně svým rozsudkem ze dne 2. 9. 2004 k odvolání stěžovatelky zrušil napadaný rozsudek soudu I. stupně ve výroku o vině pod bodem 2), ve výroku o trestu a náhradě škody, to vše s ohledem na usnesení krajského soudu ze dne 2. 9. 2004, č.j. 5 To 235/2004-660, jímž ten prohlásil stěžovatelku ohledně skutku pod bodem 2) výroku o vině napadaného rozsudku soudu I. stupně účastnou amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 a zastavil tak trestní stíhání stěžovatelky pro skutek, v němž byl podle obžaloby spatřován trestný čin zpronevěry. Nově rozhodl tak, že za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, v kteréžto části zůstal napadaný rozsudek okresního soudu ve výroku o vině pod bodem 1) nedotčen, odsoudil stěžovatelku k peněžitému trestu ve výměře 40.000 Kč a pro případ nevykonání tohoto trestu ve stanovené lhůtě k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, přičemž opětovně určil stěžovatelce povinnost uhradit poškozené Obchodní akademii v Ústí nad Labem způsobenou škodu, v tomto případě však ve výši 28.469 Kč, zatímco se zbytkem jí uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") pak usnesením ze dne 7. 12. 2005 odmítl dovolání stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
2. Stěžovatelka se domnívala, že v postupu obecných soudů v její trestní věci byla přítomna pochybení, jejichž souhrn navodil přesvědčení stěžovatelky o nespravedlnosti procesu před obecnými soudy jako celku s důsledkem v podobě zásahu do práva na spravedlivý proces stěžovatelky zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v širším pojetí v podobě nerespektování celé hlavy páté Listiny a čl. 2 odst. 2 Listiny ze strany obecných soudů.
3. Ve své ústavní stížnosti nejprve stěžovatelka Ústavnímu soudu přednesla své výhrady stran právní kvalifikace jejího jednání, jak ji provedly obecné soudy. Podle hodnocení stěžovatelky totiž obecné soudy při kvalifikaci jejího skutku dle §250 odst. 2 trestního zákona nikterak nedbaly ustanovení §88 odst. 2 (správně §88 odst. 1) trestního zákona, jež stanoví přípustnost přihlédnutí k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jen tehdy, jestliže ta pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V této souvislosti stěžovatelka Ústavní soud upozornila, že svým jednáním měla způsobit škodu ve výši 28.469 Kč, tedy ve výši překračující spodní hranici vymezující škodu nikoliv malou ve smyslu §250 odst. 2 ve spojení s §89 odst. 11 trestního zákona pouze o 3.469 Kč, což bezpochyby nelze vnímat jako navození okolnosti podstatně zvyšující stupeň nebezpečnosti skutku stěžovatelky. Namístě tak bylo posuzovat trestní jednání stěžovatelky jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona, v opačném případě pak nelze než označit napadaná rozhodnutí obecných soudů jako projev přepjatého formalismu.
4. Do své ústavní stížnosti stěžovatelka zahrnula rovněž výtky, dle kterých popis skutku ve výrokové části napadaného rozsudku okresního soudu neobsahuje žádné uvedení těch skutečností, jež by odůvodňovaly závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu jednáním stěžovatelky. Výrok napadaného rozsudku soudu I. stupně proto nelze považovat za správný, mající oporu v hmotně právních předpisech, nadto tento obecné soudy vystavěly na skutkovém zjištění, které ovšem postrádá podklad v provedeném dokazování.
5. Stěžovatelka se nebyla s to ztotožnit ani s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 12. 2005, jímž ten odmítl její dovolání jako zjevně neopodstatněné. Dle tvrzení stěžovatelky Nejvyšší soud ČR pouze převzal názory vyjevené Nejvyšším státním zastupitelstvím v jeho vyjádření reagujícím na dovolání stěžovatelky. Pokud Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelky s tím, že v dovolacím řízení není oprávněn přezkoumávat úplnost dokazování, pak zřejmě pominul tu skutečnost, že právě neúplnost dokazování byla příčinou nesprávného právního posouzení skutku soudy I. a II. stupně, tedy dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byl ve věci stěžovatelky naplněn.
6. Svou ústavní stížnost stěžovatelka uzavřela námitkami, v nichž napadala proces dokazování před soudy I. a II. stupně. V tomto směru Ústavní soud uvědomila, že okresní a krajský soud nevyhověly jejím procesním návrhům na provedení důkazů. Jelikož obecné soudy ve svých rozhodnutích nevyložily, proč určité důkazy nepřevzaly pro základ svých skutkových zjištění, lze jejich postup, kdy se některými důkazy nezabývaly, označit za případ tzv. "opomenutého důkazu". Mezi takovéto důkazy stěžovatelka zařadila plné moci k přebírání výplat, pracovní smlouvy a další.
7. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 5 T 27/2002. Z tohoto zjistil, že dle výroku o vině pod bodem 1) napadaného rozsudku okresního soudu stěžovatelka v postavení ředitelky Obchodní akademie v Ústí nad Labem ve snaze obejít úpravu limitu vyučovacích hodin sebe jako ředitelky, jakož i ostatních učitelů školy, obsaženou v §10 zákona č. 143/1992 Sb. a nařízení vlády ČR č. 503/1992 Sb., uzavírala v přesně nezjištěných dnech v Ústí nad Labem pracovní smlouvy s obžalovanou K. B. na školní roky 1992-1993, 1993-1994, 1994-1995, podle nichž měla obžalovaná B. v uvedených školních letech vyučovat ve sjednaném rozsahu jako středoškolská profesorka matematiku na Obchodní akademii v Ústí nad Labem, ačkoli obě obžalované věděly, že hodiny matematiky obžalovaná B. neodučí, budou odučeny jiným učitelem a tomuto bude za uvedené hodiny vyplacena mzda, přičemž následně provedla výuku matematiky v jednotlivých třídách sama stěžovatelka a ačkoli jí, jako ředitelce školy, mzda za přesčasové hodiny nenáležela, mzdu za tyto hodiny, vykázanou na jméno obžalované K. B. si ponechala, čímž způsobila Obchodní akademii v Ústí nad Labem škodu ve výši 28.469 Kč, přičemž v přesně nezjištěné následující době obžalovaná K. B. dodatečně potvrdila převzetí mzdy za měsíc leden až říjen a prosinec 1994 a měsíc leden 1995 v celkové výši 15.490 Kč i přesto, že žádnou mzdu nikdy nepřevzala. Tímto se stěžovatelka dopustila spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, přičemž trest udělený stěžovatelce okresním soudem za toto jednání ve spojení s jednáním dle výroku o vině pod bodem 2) napadaného rozsudku okresního soudu, stejně jako navazující rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, byly již specifikovány v odstavci 1. tohoto rozhodnutí Ústavního soudu. Při prostudování soudního spisu okresního soudu, sp. zn. 5 T 27/2002, učinil Ústavní soud mimo výše naznačená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud, krajský soud a Nejvyšší soud ČR k výzvě Ústavního soudu shodně odkázaly na jimi vydaná rozhodnutí, jež stěžovatelka předkládanou ústavní stížností napadla. Krajský soud k tomuto doplnil, že námitky stěžovatelky z její ústavní stížnosti nepovažuje za důvodné, Nejvyšší soud ČR pak připojil, že v řízení před tímto orgánem či jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ani jiných právních norem platných a účinných v České republice. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR by proto Ústavní soud neměl ústavní stížnosti stěžovatelky vyhovět. Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem, Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem a Nejvyšší státní zastupitelství se prostřednictvím svých přípisů Ústavnímu soudu vzdala postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovatelce zasílána na vědomí.
II.
9. Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá právní kvalifikaci jejího jednání učiněnou obecnými soudy s tím, že s ohledem na výši jí způsobené škody, která překročila spodní hranici vymezující škodu nikoliv malou pouze o 3.469 Kč, nebyly naplněny předpoklady ve smyslu §88 odst. 1 trestního zákona pro kvalifikaci jejího skutku dle §250 odst. 2 trestního zákona, této argumentaci stěžovatelky nemůže Ústavní soud přisvědčit. K tomuto Ústavní soud předně poznamenává, že s námitkami stěžovatelky z této oblasti se vypořádal již krajský soud ve svém rozhodnutí ze dne 2. 9. 2004 (č.l. 658). Právní kvalifikaci jednání stěžovatelky podle §250 odst. 2 trestního zákona provedenou okresním soudem, resp. závěry krajského soudu jím vyslovené při přezkumu této v napadaném rozsudku odvolacího soudu (č.l. 658), pak považuje Ústavní soud za přiléhavé a ústavně souladné, když tyto jsou rovněž podporovány ustálenou judikaturou obecných soudů, jak plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 1998, č.j. 9 Tzn 150/98, jež je publikováno také v odborné literatuře, dle kterého: "Pokud je okolností použití vyšší trestní sazby způsobení škody ve výši pojmově vymezené ustanovením §89 odst. 14 TrZ (v současnosti §89 odst. 11 trestního zákona), skutečnost, že výše škody výrazně nepřesahuje spodní hranici zde uvedenou, nemůže sama o sobě opravňovat k použití mírnější právní kvalifikace. K této skutečnosti by musely přistoupit ještě další okolnosti (nebo okolnost) výrazně snižující stupeň nebezpečnosti pro společnost." (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. 742 s. ISBN 80-7179-896-7, str. 646).
11. Při zvažování výhrad stěžovatelky stran neúplnosti skutkové věty výroku o vině pod bodem 1) napadaného rozsudku okresního soudu nemohl Ústavní soud přehlédnout, že tato neobsahuje naprosto úplné, přesné a bezchybné vymezení skutku, za který byla stěžovatelka odsouzena. Ústavní soud tedy musí se stěžovatelkou souhlasit v tom, že napadaný rozsudek okresního soudu vykazuje určité vady. Úkolem Ústavního soudu, s ohledem na jeho postavení jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti, je proto v této souvislosti posoudit, zda zjištěné vady napadaného rozsudku okresního soudu dávají vzniknout následku v podobě neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, když toto posouzení Ústavní soud činí při zohlednění dvou faktorů, které má v projednávané otázce za ústřední. Předně Ústavní soud upozorňuje, že namítá-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neúplný popis skutku v rámci skutkové věty výroku o vině pod bodem 1) napadaného rozsudku okresního soudu, pak toto pochybení konstatoval již Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 7. 12. 2005 a s porušením ustanovení §120 odst. 3 trestního řádu okresním soudem se vypořádal. Nejvyšší soud ČR ve jmenovaném rozhodnutí velmi podrobně rozvedl důvodnost kvalifikace jednání stěžovatelky jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, mimořádnou pozornost zde věnoval zejména přítomnosti momentu uvedení v omyl ve skutku spáchaném stěžovatelkou, jehož absenci stěžovatelka prohlašovala ve svém dovolání. Ústavní soud se s odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 12. 2005 ztotožňuje a na toto odkazuje (zejm. č.l. 710-711). Současně Ústavní soud vyjadřuje své přesvědčení, že popis skutku ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 1) napadaného rozsudku okresního soudu není natolik vágní a neurčitý, že by na jeho základě nebylo možno dospět k závěru o vině stěžovatelky trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Způsob spáchání trestného činu podvodu stěžovatelkou je ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 1) napadaného rozsudku okresního soudu popsán tak, že ta obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, kterými jsou "způsobení nikoli malé škody na cizím majetku", "obohacení sebe" a "uvedení někoho v omyl". Ač vymezení citovaných zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 1) napadaného rozsudku okresního soudu nelze označit za dostatečně explicitní a náležité ve smyslu §120 odst. 3 trestního řádu, je možno tyto znaky z této dovodit. Ústavní soud tedy v této části uzavírá, že jím zjištěné vady napadaného rozsudku okresního soudu nevyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva či svobody stěžovatelky, resp. je neohrožují, proto napadanému rozsudku okresního soudu nelze z hlediska ústavněprávního ničeho vytknout.
12. Předkládá-li stěžovatelka Ústavnímu soudu své výhrady vůči napadanému usnesení Nejvyššího soudu ČR, ani s těmito se Ústavní soud neztotožňuje. Dovolací soud postupoval ve věci stěžovatelky v souladu s ústavními principy soudního řízení a šetřil právo stěžovatelky na projednání jejího návrhu stanoveným postupem. V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší soud ČR v rámci svého zákonného oprávnění podrobně zabýval námitkami stěžovatelky z jejího dovolání, s těmito se vypořádal a ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve věci stěžovatelky, z čehož usoudil na zjevnou neopodstatněnost stěžovatelčina dovolání (zejm. č.l. 709-712). Podle přesvědčení Ústavního soudu tedy dovolací soud při rozhodování právní věci stěžovatelky nikterak nevybočil z mezí ústavnosti.
13. Nakonec k výtkám stěžovatelky, jimiž ta zpochybňuje zákonnost a ústavnost procesu dokazování před soudy I. a II. stupně, když tvrdí, že okresní a krajský soud nevyhověly jejím procesním návrhům na provedení důkazů, Ústavní soud doplňuje své zjištění, jež učinil z vyžádaného soudního spisu okresního soudu. Z tohoto je zřejmé, že stěžovatelka při jednáních před soudem I. a II. stupně k dotazu příslušného soudu doplnění dokazování nežádala (č.l. 613, č.l. 643, příp. č.l. 653). Obecným soudům pak nelze vytýkat, že za situace, kdy neměly o zjištěném skutkovém stavu žádné pochybnosti, nepovažovaly provedení důkazů v podobě plných mocí k přebírání výplat a pracovních smluv za nezbytné. Nejedná se tedy o případ opomenutých důkazů, který by umožňoval ingerenci Ústavního soudu do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poznamenává, že obecné soudy vystavěly závěr o její vině na skutkovém zjištění, které ovšem postrádá podklad v provedeném dokazování, k tomuto Ústavní soud podává, že je úkolem obecných soudů, aby ty hodnotily důkazy, a to podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obecné soudy v trestní věci stěžovatelky tak při šetření této zásady učinily a na závěrech, ke kterým takto dospěly, Ústavní soud nezjistil potřebu cokoli měnit.
14. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
15. Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči části výroku napadaného rozsudku okresního soudu dotýkající se K. B. nutno stěžovatelku považovat za osobu neoprávněnou. Citovaná část výroku totiž není svou podstatou způsobilá zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv, neboť touto bylo rozhodováno o osobě spoluobžalované dané trestní věci. Z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
16. Součást napadaného rozsudku krajského soudu tvořil taktéž výrok zrušující napadaný rozsudek okresního soudu ve výroku o vině pod bodem 2), ve výroku o trestu a náhradě škody. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky právě tímto výrokem, což ostatně stěžovatelka ani netvrdila, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná. Proto ji jako takovou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
17. Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči části výroku napadaného rozsudku krajského soudu odkazující Obchodní akademii v Ústí nad Labem se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních nutno stěžovatelku považovat za osobu neoprávněnou. Citovaná část výroku totiž není svou podstatou způsobilá zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv. Z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu