ECLI:CZ:US:2007:4.US.1447.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1447/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. J., zastoupeného JUDr. Markem Kocábem, advokátem se sídlem Zlín, Kamenná 3853, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, č. j. 28 Cdo 2204/2006-395 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 25. 1. 2006, č. j. 47 Co 21/2004-353, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 6. 2007, na výzvu Ústavního soudu k odstranění vad podání doplněnou podáními ze dne 8. 8. 2007 a 20. 9. 2007, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní lidská práva, a to právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy nezkoumaly duševní stav jeho syna M. J. ml.
Z podané ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 7 C 117/92 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 16. 4. 1992 k Okresnímu soudu v Kroměříži domáhal, aby žalovanému právnímu předchůdci obchodní firmy Nestlé Česko s. r. o. byla uložena povinnost k zaplacení 71.917,- Kč s přísl. z titulu dlužného nájemného ze smlouvy o dočasném užívání nebytového prostoru - stodoly v Chomýži č. 7, kterou s žalovanou obchodní firmou uzavřela manželka stěžovatele L. J. dne 11. 1. 1989. Soud prvního stupně po vyřešení procesních náležitostí (zaplacení soudního poplatku, připuštění do řízení dalších dvou účastníků na straně žalobce, rozhodnutí o námitkách podjatosti soudců) rozsudkem ze dne ze dne 11. 11. 1998, č. j. 7 C 117/92-122, žalobu zamítl s tím, že případný nárok na zaplacení žalované částky zanikl ke dni úmrtí L. J. dne 28. 6. 1989, neboť tvrzený nárok nebyl předmětem rozhodování v dědickém řízení.
Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 6. 4. 2001, č. j. 21 Co 139/98-137, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozsudku byla skutečnost, že změna počtu účastníků na straně žalobce nenašla své vyjádření v petitu, jehož vydání se žalobci domáhali.
Okresní soud v Kroměříži znovu rozhodl rozsudkem ze dne 5. 10. 2001, č. j. 7 C 117/92-190 tak, že žalobu zamítl ze stejného důvodu jako v předchozím svém rozhodnutí a současně uvedl, že v posuzovaném případě se nejedná ani o bezdůvodné obohacení, neboť žalovaná firma nikdy předmět nájmu neužívala a tak nemohlo dojít na její straně k bezdůvodnému obohacení.
Krajský soud v Brně na základě podaného odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 21. 2. 2003, č. j. 47 Co 567/2001-225, opět zrušil, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a uložil mu zabývat se otázkou, zda došlo k uzavření smlouvy o dočasném užívání nemovitosti s ohledem na ustanovení §44 a §45 občanského zákoníku a zda některá ze stran od smlouvy odstoupila, respektive ji vypověděla ve smyslu ustanovení §398 občanského zákoníku či ve smyslu smluvních ujednání.
Okresní soud v Kroměříži již po třetí rozsudkem ze dne 11. 8. 2003, č. j. 7 C 117/92-279, žalobu zamítl když konstatoval, že k platnému uzavření smlouvy nedošlo a nelze dovodit ani plnění z titulu odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch podle §451 a násl. občanského zákoníku ve znění zákona č. 131/1982 Sb.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 25. 1. 2006, č. j. 47 Co 21/2004-353, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam s ohledem na ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2007, č. j. 28 Cdo 2204/2006-395, dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť podle jeho závěru dovolací soud není oprávněn přezkoumávat důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a rozsudku odvolacího soudu nelze přiznat ani zásadní právní význam.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími a argumentoval tím, že v dané věci došlo ke zcela neodůvodněným průtahům v soudním řízení, přičemž následný vývoj celého sporu před obecnými soudy vykazuje velké a podle názoru stěžovatele ničím neodůvodněné prodlevy, které jsou zejména zapříčiněny nedostatky v dokazování v řízení před soudem prvního stupně. Dále stěžovatel namítal, že jako jeden ze tří žalobců v řízení před obecnými soudy několikráte dopisy odkazoval, že není schopen se jednotlivých jednání účastnit pro jeho velmi nepříznivý zdravotní stav (v podstatě nemůže chodit) a je plně invalidní. Stěžovatel má za to, že obecné soudy měly stěžovatele vyzvat k doložení svých tvrzení, měly se obrátit s dotazem na ošetřujícího lékaře stěžovatele a skutečnosti ohledně jeho zdravotního stavu zjistit. Podle názoru stěžovatele měl soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. ustanovit stěžovateli již v průběhu prvostupňového řízení opatrovníka, a to z důvodu, že stěžovatel pro svůj zdravotní stav se nemohl nikoliv jen pro přechodnou dobu účastnit řízení. Soud pak ani neučinil jiná opatření pro odstranění tohoto stavu (např. ustanovením právního zástupce stěžovateli z řad advokátů). Stěžovateli tak bylo podle jeho tvrzení postupem soudů obou stupňů fakticky upřeno právo na právní pomoc v průběhu řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že na straně žalobce vystupoval i jeho syn pan M. J. mladší, který je stižen duševní poruchou. Soud mu ustanovil opatrovníka až na základě opatrovnického soudu, ač tak měl učinit dříve, neboť duševní stav tohoto žalobce se nesmí hodnotit dle rozhodnutí opatrovnického soudu v rámci řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům, ale dle skutečného stavu na počátku řízení a v jeho průběhu. Nakonec stěžovatel uvedl, že nadále trvá na svém právním názoru, že nájemní smlouva o pronájmu předmětného nebytového prostoru byla uzavřena platně.
II.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti, tj. zejména zda byla ústavní stížnost podaná osobou zjevně oprávněnou a zda je Ústavní soud příslušný k jejímu projednání. Pouze v případě, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jí může Ústavní soud zabývat také věcně.
Podle čl. 88 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Současně čl. 88 odst. 2 Ústavy stanoví, že soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni ústavním pořádkem a zákonem podle čl. 88 odst. 1 Ústavy, tj. zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podmínkou tedy je, aby stěžovatel byl přímo účastníkem v řízení před Ústavním soudem, nikoliv tvrzeným účastníkem.
Ústavní soud vázán ústavním pořádkem a v návaznosti na tento i zákonem o Ústavním soudu konstatuje, že ústavní stížnost je podána stěžovatelem a nikoliv jeho synem M. J. ml. V části, ve které se stěžovatel domáhá ochrany práv svého syna, se proto jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Pokud se týká námitek stěžovatele vztahujících se k průtahům v řízení, ke kterým mělo dojít v řízení před obecnými soudy zejména v období od 16. 4. 1992 do 6. 4. 2001, Ústavní soud uvádí, že v judikatuře Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07, www.judikatura.cz) jsou průtahy v řízení podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona Ústavním soudu], kterýžto pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Sb.n.u, sv. 4, str. 243).
V rozhodovací praxi Ústavního soudu lze identifikovat dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Do první z nich lze zařadit případy, ve kterých se domáhal ústavně právní ochrany účastník soudního či správního řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Podstatou stížnostního žádání bylo zamezení časovým prodlevám a zájem na brzkém ukončení případu vydáním meritorního rozhodnutí. V případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem zakázal orgánu veřejné moci porušovat, resp. pokračovat, v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatele (srov. např. nález sp. zn. I.ÚS 313/97, Sb.n.u. sv. 9, str. 361 a další), případně přikázal, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 466/97, Sb.n.u. sv. 10, str. 251, sp. zn. II.ÚS 225/01, Sb.n.u. sv. 23, str. 35 a další), či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (srov. např. nález sp. zn. I.ÚS 5/96, Sb.n.u. sv. 6, str. 335 a další). Po nabytí účinnosti zákona č. 192/2003 Sb., kterým byl změněn zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, (tj. v příslušném části ode dne 1. 7. 2004), Ústavní soud striktně vázal a váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle ustanovení §174a citovaného zákona (srov. nález IV.ÚS 180/04, Sb.n.u., sv. 34, str. 157).
Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spočívala v kritice délky celého soudního řízení. Pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, judikoval, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 355/97, Sb.n.u. sv. 9, str. 445, nález sp. zn. IV.ÚS 628/03, Sb.n.u. sv. 34, str. 301). V případě vyhovění návrhu na prohlášení průtahů v řízení (již skončeném) Ústavní soud zpočátku svoje autoritativní konstatování deklaroval v odůvodnění nálezu (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 628/03, Sb.n.u. sv. 34, str. 301), později tuto kognici zařadil do výroku nálezu (srov. nález sp. zn. I.ÚS 296/04, Sb.n.u. sv. 34, str. 121, sp. zn. IV.ÚS 392/05, sp. zn. II.ÚS 168/05, oba dostupné v elektronické verzi na www.judikatura.cz).
Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 160/2006 Sb."), bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud vykonal státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.
Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě [čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], je proto - jde-li o řízení v době jejího podání již skončené - nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Řečené jednoznačně vyplývá též z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy.
III.
Ústavní soud vzal dále v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že mu v řízení před soudy nebyla poskytnuta právní pomoc podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že stěžovatel byl schopen činit podání odpovídající dané věci a i jinak se ve sporu orientovat, postupovat adekvátním způsobem a bránit své právo. Ústavní soud z obsahu soudního spisu nezjistil, že by obecné soudy jakýmkoliv způsobem uplatňování práv stěžovatele bránily, či že by jakákoliv ústavně zaručená práva stěžovatele porušily. Naopak obecné soudy se všemi námitkami i procesními návrhy stěžovatele zabývaly, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěny, své právní závěry logicky a srozumitelně zdůvodnily a o všech návrzích stěžovatele řádně rozhodly. Jak již Ústavní soud uvedl, stěžovateli nic nebránilo, aby ve smyslu ustanovení §30 o. s. ř. podal žádost o ustanovení zástupce. Ústavní soud opakovaně judikoval [např. nález sp. zn. I. ÚS 684/05 ze dne 4. 8. 2006 publikovaný v ASPI: 33404 (JUD)], že z toho, že stěžovatel nebyl ve sporu úspěšný, nelze dovodit, že ochrana jeho zájmů vyžadovala ustanovit mu v řízení zástupce z řad advokátů. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel v nerovném postavení oproti žalované obchodní firmě nebyl, neboť po dobu celého řízení před obecnými soudy prokazoval dostatečnou schopnost postarat se o svá práva.
Pokud se týká práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny ), které v sobě zahrnuje dodržení zásady spravedlivého procesu jako nedílné součásti práva na soudní ochranu, při respektování principu "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy principu umožňujícímu každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a principu kontradiktorního řízení, tedy práva účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je, Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
Porušení práv v rovině práva podústavního, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatele, Ústavní soud po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu neshledal. Napadená rozhodnutí jsou v dostatečném rozsahu, logickým a přezkoumatelným způsobem (v mezích rozhodované otázky) odůvodněna, přičemž na toto odůvodnění postačí odkázat. O aplikaci podústavního práva obecnými soudy, která se jeví stěžovateli svévolnou, se v daném případě evidentně nejedná (srov. k tomuto kupř. ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04 in Sbn.u., sv. 35, nález č. 141).
Za situace, kdy aplikace i interpretace příslušných ustanovení občanského zákoníku i občanského soudního řádu jak odvolacím, tak i dovolacím soudem v souvislosti s uplatněním řádného i mimořádného opravného prostředku byla provedena způsobem, který nepředstavuje vybočení z mezí ústavnosti ani z ustálené praxe obecných soudů v judikatuře vyjádřené, nelze než uzavřít, že postupem ani rozhodnutím ve věci rozhodujících soudů nedošlo k porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl v části směřující k ochraně práv M. J. ml. jako podanou někým zjevně neoprávněným podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, v části směřující proti průtahům v řízení jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu