ECLI:CZ:US:2007:4.US.1455.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1455/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2007, sp. zn. 1 To 212/2007, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 4. 2007, sp.zn. 10 Nt 228/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 6. 6. 2007 a doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 6. 2007 se J. M. (dále též "stěžovatel" nebo "obviněný"), domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená usnesení, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto o jeho vzetí do vazby. Současně navrhl, aby Ústavní soud návrh projednal jako věc naléhavou mimo pořadí.
II.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádané kopie trestního spisu Policie ČR, Okresního ředitelství Karviná, ČTS: ORKA-349/OK-04-2006, vyplývají následující skutečnosti.
Dne 23. 3. 2007 udělila státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné policejnímu orgánu předchozí souhlas (§76 odst. 1 tr.ř.) k zadržení stěžovatele jako osoby podezřelé ze spáchání trestného činu nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1,2 písm. a) tr. zákona, §188 odst. 1 tr. zákona a trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, písm. c) tr. zákona.
Dne 2. 4. 2007 v 00.25 hodin byl stěžovatel zadržen a umístěn v policejní cele v budově Policie ČR, Obvodní oddělení Český Těšín.
Téhož dne v 01.45 hodin stěžovateli bylo doručeno usnesení policejního orgánu ze dne 1. 4. 2007 o zahájení trestního stíhání. Stížnost proti tomuto usnesení zamítla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné dne 5. 4. 2007.
Dne 2. 4. 2007 v 13.15 hod. byl stěžovatel vyslechnut policejním orgánem. Využil práva k věci nevypovídat s odůvodněním, že před započetím výslechu nebylo vyhověno žádosti obhájce o nahlédnutí do spisu. Podle záznamu policejního orgánu nahlédnutí do trestního spisu nebylo umožněno ve smyslu §65 odst. 2 tr.ř. "z důvodů závažných a to zejména proto, že ve spise jsou uvedena jména svědků a rovněž i záznamy o dalších, doposud policejním orgánem neustanovených osobách, které by mohly podat svědectví v této trestní věci, kdy tyto osoby by mohly být kontaktovány a ovlivňovány před protokolací výslechů těchto osob jako svědků.".
Dne 3. 4. 2007 byl Okresnímu soudu v Karviné doručen návrh státní zástupkyně na vzetí stěžovatele do vazby.
Dne 4. 4. 2007 Okresní soud v Karviné obviněného vyslechl a vzal do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. řádu. Nahlédnutí do spisu mu nebylo umožněno ve smyslu §65 odst. 2 tr. řádu.
Dne 13. 4. 2007 Krajský soud v Ostravě zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení o vzetí do vazby. V odůvodnění mj. poukázal na nálezy III. ÚS 239/04 a I. ÚS 54/05.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými usneseními Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě byl porušen čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 odst. 5 Listiny, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na možnost k přípravě obhajoby dle čl. 40 odst. 3 Listiny.
Stěžovatel uvedl, že při rozhodování o vzetí do vazby jemu samotnému ani jeho obhájci nebylo umožněno nahlédnout do spisu, seznámit se s návrhem na vzetí do vazby a zjistit, na základě jakých věcných argumentů a důkazů byl návrh na vzetí do vazby podán. Pro neznalost obsahu spisu neměl možnost proti omezení osobní svobody se účinně hájit.
U veřejného zasedání dne 4. 4. 2007 soud neprovedl žádný důkaz, kterým by mohl zjistit konkrétní skutečnosti odůvodňující důvodnou obavu ve smyslu §67 písm. a) až c) tr. řádu. Stěžovatel tak nebyl seznámen s důkazy svědčícími pro omezení osobní svobody. Soud zásadně pochybil, neboť rozhodl, aniž by zjišťoval skutkový stav věci. Protože u veřejného zasedání nebyly prováděny žádné důkazy, nebylo stěžovateli umožněno se k nim vyjádřit. V řízení tak bylo rozhodováno o omezení osobní svobody, aniž měl on sám nebo jeho obhájce možnost seznámit se s obsahem spisu. Veřejné zasedání nebylo kontradiktorní, spravedlivé a nezaručovalo rovnost zbraní.
Stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 239/04 a sp. zn. II. ÚS 336/06, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věci Delcourt proti Belgii, 1970 a publikaci Bohumila Repíka: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, Praha, 1. vydání, 2002, str. 233-234. Vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě nebyly dány důvody k odepření nahlédnutí do spisu.
Okresnímu soudu v Karviné stěžovatel vytkl, že dne 4. 4. 2007 rozhodoval o vzetí do vazby na základě návrhu státního zástupce, s jehož obsahem nebyli on ani obhájce seznámeni ani ústně. Státní zástupkyně u řízení nebyla přítomna. Obhajoba tak spočívala v pouhé "střelbě na prázdno" a jeho postavení v řízení nebylo rovné.
Stěžovateli bylo umožněno nahlédnout do vyšetřovacího spisu až dne 30. 5. 2007, po dvou měsících od zahájení trestního stíhání, poté, co byla vyslechnuta většina svědků sice v přítomnosti obhájce, ale bez možnosti se na jejich výslechy připravit.
Stěžovatel dále polemizoval s důvody vzetí do vazby. Namítl, že soudem učiněná zjištění nemají oporu v provedeném řízení a jejich rozhodnutí nelze označit jinak, než jako ryzí projev libovůle soudů při rozhodování. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/06.
Odůvodnění ústavní stížnosti obsahuje podrobnou ústavněprávní argumentaci.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
K tvrzení stěžovatele o porušení článku 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že citovaný článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatele nezakládá, neboť (spolu s článkem 95 Ústavy) obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález IV.ÚS 285/02, Sb.n.u., sv. 30, str. 193 (195-6)].
Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v tvrzení stěžovatele, že vzetím do vazby a s tím souvisejícím řízením bylo porušeno základní právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 Listiny, resp. základní právo na svobodu a osobní bezpečnost dle článku 5 Úmluvy.
Obecné principy:
Ústavní soud úvodem připomíná obecné principy základního práva na svobodu a osobní bezpečnost vyplývající z judikatury Evropského soudu a Ústavního soudu při aplikaci článku 5 Úmluvy, resp. článku 8 Listiny.
Na úrovni základních práv a svobod jsou podmínky zbavení osobní svobody v trestním řízení zakotveny v článku 8 Listiny, čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 5 Úmluvy. Z uvedených ustanovení nejúčinnější ochranu osobní svobody poskytuje Úmluva. Listina a Pakt se totiž omezují na formulaci, že osobní svobody lze zbavit jen na základě zákona, resp. z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Úmluva důvody a podmínky zbavení svobody vyčerpávajícím způsobem sama upravuje. Zákonná úprava tak může jen poskytnout více záruk, případně nepřipustit zbavení osobní svobody tam, kde to Úmluva připouští (čl. 53 Úmluvy).
Právo na svobodu není právem absolutním. Zbavit svobody lze, to však jen ve výjimečných - Úmluvou (přirozeně též Paktem, Listinou a zákonem) taxativně stanovených případech a při dodržení procesních záruk.
Podle článku 5 odst. 1 věty druhé Úmluvy zbavit osobní svobody lze jen "v souladu s řízením stanoveným zákonem". V písmenu c) téhož odstavce se znovu opakuje, že zatčení nebo jiné zbavení osobní svobody musí být "zákonné". Článek 8 odst. 2 Listiny stanoví, že "Nikdo nesmí být ... zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.". Článek 9 Paktu uvádí, že "Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být svévolně zatčen nebo zadržen. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, kdy se tak stane na základě zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem.". Každý zásah do osobní svobody tak musí mít zákonný podklad. Nerespektování zákonné úpravy omezení osobní svobody je současným porušením Úmluvy, Listiny nebo Paktu. Ústavní soud je oprávněn soulad se zákonem v případě potřeby přezkoumávat při respektování zásady, že jsou to především obecné soudy, které zákon vykládají a aplikují.
Principy spravedlivého trestního procesu zakotvené v článku 6 Úmluvy se na rozhodování o vazbě podle článku 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy nevztahují, neboť při rozhodování o vazbě nejde o řízení, ve kterém se rozhoduje o "oprávněnosti" trestního obvinění. Z toho ovšem nelze dovodit, že rozhodování o vazbě obdobným principům nepodléhá. Jejich zdrojem však není ustanovení čl. 6 Úmluvy, nýbrž vyvíjející se judikatura Evropského soudu při aplikaci článku 5 Úmluvy, jakož i bohatá judikatura Ústavního soudu upínající se k vazebním věcem.
Ústavní záruky (prvotního) zbavení osobní svobody jsou upraveny v článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, který nutno vykládat a aplikovat spolu s odstavcem 3) tohoto článku, s nímž tvoří jeden celek.
Podle článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy lze zbavit svobody, jedná-li se o "zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěk po jeho spáchání".
Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak pokud jde o to, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i pokud jde o to, zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení.
Zákonná úprava důvodů vazby v ustanovení §67 trestního řádu je ve srovnání s čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy příznivější, neboť vyžaduje už při počátečním zbavení svobody kumulaci důvodného podezření s některým z důvodů vazby v cit. ustanovení uvedených.
Podle článku 5 odst. 2 Úmluvy "Každý kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu.". Pojem "zatčení" má (stejně jako řada jiných pojmů Úmluvy) autonomní význam. Rozumí se jím akt prvotního zbavení svobody bez ohledu na terminologii uplatněnou v zákoně či Listině. Právo osoby vědět, proč byla zbavena svobody, je zárukou proti svévoli a nutnou podmínkou rovnosti zbraní, práva na obhajobu a práva obrátit se na soud, aby rozhodl o zákonnosti zbavení svobody. Úmluva nevyžaduje žádnou zvláštní formu, např. písemnou. Sdělení však musí být rychlé, úplné a srozumitelné. Podle článku 8 odst. 3 Listiny "Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu.".
Právo být seznámen s důvody obvinění se překrývá se stejným právem dle článku 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Účelem seznámení podle článku 5 odst. 2 Úmluvy je umožnit zatčené osobě napadat zákonnost a důvodnost zatčení; seznámení podle článku 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy má za účel umožnit obhajobu proti vznesenému obvinění. Není nutné, aby zatčené osobě byly ihned sděleny všechny důkazy, na nichž se zakládá podezření ze spáchání trestného činu. Úmluva také nevyžaduje, aby zatčená osoba byla v této fázi seznámena se spisem.
Podle článku 5 odst. 3 Úmluvy "Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení.". Tento článek Úmluvy doplňují odstavce 3 a 4 článku 8 Listiny, z nichž vyplývá povinnost soudu do 24 hodin od předání zadrženou nebo zatčenou osobu vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu. Rozhodování soudu podle uvedených článků v sobě zahrnuje kontrolu předpokládanou článkem 5 odst. 4 Úmluvy (tzv. inkorporovaná kontrola). S ohledem na krátkost lhůty 24 hodin pro rozhodnutí soudu o vzetí do vazby je evidentní, že při tomto rozhodování z objektivních důvodů není možné poskytnout obviněnému ve všech případech procesní garance ve stejném rozsahu jako při následném rozhodování o vazbě (např. při rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí soudu o vzetí do vazby).
Podle článku 5 odst. 4 Úmluvy zatčená osoba "má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.". Zákonem je toto řízení upraveno v ustanoveních §§240 - 244 tr. řádu (řízení o stížnosti obviněného proti rozhodnutí o vzetí do vazby) a §§71 a 72 (přezkoumávání důvodů vazby). V těchto řízeních obviněnému musejí být poskytnuty procesní garance, které nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy, byť se tento článek na řízení o vazbě nevztahuje, jak bylo výše poznamenáno. Tento požadavek vyplývá z judikatury Evropského soudu, který např. v rozsudku ve věci Assenov proti Bulharsku, 1998 (§162; http://hudoc.echr.coe.int/) uvedl, že i když řízení podle článku 5 odst. 4 Úmluvy nemusí vždy poskytovat stejné záruky jako řízení podle článku 6 odst. 1 Úmluvy, musí mít soudní charakter a obsahovat záruky přiměřené povaze zbavení osobní svobody, o které jde. V rozsudku ve věci Nikolova proti Bulharsku, 1999 (§58; http://hudoc.echr.coe.int/) dále uvedl, že "Řízení musí být kontradiktorní a zaručovat v každém případě rovnost zbraní mezi prokurátorem a zatčenou osobou. Jde-li o osobu zbavenou svobody podle článku 5 odst. 1 písm. c), musí se konat slyšení". V rozsudku ve věci Lietzow proti Německu, 2001 (§44; Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 5/2001, str. 227; též http://hudoc.echr.coe.int/) Evropský soud uvedl, že zatčené nebo zadržené osoby mají právo na přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zbavení svobody. To znamená, že příslušný soud musí posoudit nejen splnění procesních požadavků stanovených vnitrostátním právem, ale též důvodnost podezření, na němž je založeno zatčení, a legitimnost cíle sledovaného zatčením a následnou vazbou. Soud přezkoumávající zákonnost vazby musí respektovat procesní záruky; řízení musí být kontradiktorní a vždy musí zajišťovat rovnost zbraní mezi stranami, státním zástupcem a zadržovanou osobou. Rovnost zbraní není zajištěna, pokud je obhájci odepřen přístup k těm dokumentům ve vyšetřovacím spisu, které jsou podstatné k tomu, aby bylo možno účinně zpochybnit zákonnost klientovy vazby. V případě osoby, jejíž vazba spadá do působnosti čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, je vyžadováno její vyslechnutí (Lamy proti Belgii, 1989, §29; Nikolova proti Bulharsku, 1999, §58). Uvedené procesní požadavky jsou odvozeny od práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy. Obžaloba i obhajoba musí mít možnost se seznámit se všemi podáními a důkazy předloženými druhou stranou a vyjádřit se k nim. S ohledem na dramatický dopad, jaký má zbavení svobody na základní práva dotčené osoby, by řízení vedené podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy mělo v zásadě také vyhovět - v nejširší možné míře dané okolnostmi probíhajícího vyšetřování - základním požadavkům spravedlivého procesu, jako je právo na kontradiktorní řízení. I když vnitrostátní právo může tento požadavek splnit různými způsoby, zvolená metoda, ať je jakákoli, by měla zajistit, že druhá strana bude vědět, že do spisu byla zařazena podání a bude mít skutečnou možnost se k nim vyjádřit (Brandstetter proti Rakousku, 1991, §67, http://hudoc.echr.coe.int/).
Výše uvedené požadavky Úmluvy byly uplatněny v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 45/04, uveřejněném mj. pod č. 239/2005 Sb.
V literatuře judikaturu Evropského soudu podrobně a přehledně shrnul Bohumil Repík ve svých publikacích a statích (Ľudské práva v súdnom konaní, Manz, Bratislava, 1999, str. 62 a násl., str. 183 a násl.; Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 212 a násl.; Působnost článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech v trestních věcech, Trestní právo 6/2001, str. 10, Některé otázky rozhodování o vazbě ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Bulletin advokacie č. 9/2003, str. 32 a násl.).
Ústavněprávními aspekty vzetí do vazby a rozhodování o zákonnosti vazby se Ústavní soud zabýval např. v nálezu ze dne 17. 7. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04, [Sb.n.u., sv. 33, str. 273 (278, 280 a násl.)] a dosud nepublikovaném nálezu II. ÚS 336/06 (http://www.judikatura.cz/). V prvním z uvedených nálezů k otázce procesních záruk obviněného v přípravném řízení uvedl, že
"Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývající z principu spravedlivého procesu obsaženého v čl. 6 Úmluvy, jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací, zásadou hospodárnosti a zásadou rychlosti řízení a proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny.
Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stadiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem na efektivitě trestního stíhání.".
"Vždy je samozřejmě nutno zajistit, aby obviněnému (obhájci) byly poskytnuty v přiměřeném rozsahu důkazy nebo jiné informace, potřebné v daném stadiu trestního řízení k jeho obhajobě. Při rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby postupem podle §77 tr. ř. je třeba obviněného seznámit zejména s důvody zahájení trestního stíhání a s důvody, pro něž je navrhováno vzetí do vazby. Způsob seznámení s těmito skutečnostmi však není trestním řádem předepsán, zejména není předepsáno, že by obviněnému (obhájci) muselo být umožněno nahlédnutí do spisu. Seznámení lze učinit i tak, že soudce ústně obviněnému reprodukuje obsah návrhu státního zástupce na vzetí do vazby, z něhož jsou patrny jak důvody vazby, tak skutkové okolnosti, z nichž tyto důvody vazby vyplývají. Tímto postupem nedochází v přípravném řízení k popření práv obhajoby.".
V nálezu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 336/06, Ústavní soud uvedl, že za okolností v nálezu uvedených považuje "odepření práva nahlédnout do spisu za projev kabinetní justice, který do prostředí demokratického právního státu nepatří." V tomtéž nálezu Ústavní soud dále uvedl, že "v přípravném řízení může být obhajobě důvodně zamezen přístup do vyšetřovacího spisu podle §65 odst. 2 trestního řádu. Tento postup již dříve Ústavní soud označil za předpokládanou možnost omezení práva nahlížet do spisů v počátcích vyšetřování, kdy nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami, sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika, obsažená v realizaci práva obviněného (obhájce) nahlížet již v přípravném řízení do spisu, je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality, jako je např. organizovaná kriminalita s mezinárodními prvky. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestněprocesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení (nález sp. zn. III. ÚS 239/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. N. 80. str. 273).".
Aplikace obecných principů na projednávaný případ:
Stěžovatel byl jako osoba podezřelá ze spáchání trestného činu zadržen s předchozím souhlasem státní zástupkyně (§76 odst. 1 tr. řádu) dne 2. 4. 2007 v 00.25 hodin. Usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno dne 2. 4. 2007 v 01.45 hod. Téhož dne bylo usnesení doručeno i obhájci. Z bodů 1. až 3. usnesení a z jeho odůvodnění zřetelně vyplývají důvody obvinění a konkrétní skutečnosti, na nichž byly založeny. Stěžovatel byl tedy zadržen zákonným způsobem a pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Konkrétní obsah jednotlivých skutků vyložila i státní zástupkyně v usnesení ze dne 5. 4. 2007, kterým byla zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Podmínky článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, resp. §67 tr. řádu, tak byly naplněny. Stěžovatel byl v zákonné lhůtě odevzdán soudu (§76 odst. 4 tr. řádu). Lze proto konstatovat, že byl předveden před soudce, v souladu s článkem 5 odst. 3 Úmluvy. Usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 4. 2007 o vzetí do vazby, byť co do odůvodnění poměrně stručné, dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně specifikovalo konkrétní skutečnosti odůvodňující naplnění zákonných důvodů vazby dle §67 tr. řádu, čímž umožňovalo i obhajobu ve vztahu k naplnění těchto důvodů. V tomto směru Ústavní soud neakceptoval tvrzení stěžovatele v bodech 4) a 5) odůvodnění ústavní stížnosti. Vzetí do vazby bylo dle přesvědčení Ústavního soudu zákonné a respektující stanovené podmínky omezení základního práva na osobní svobodu i výše zmíněné principy vyplývající z nálezu Ústavního soudu III. ÚS 239/04.
O zákonnosti zbavení osobní svobody stěžovatele ve smyslu článku 5 odst. 4 Úmluvy bylo rozhodováno Krajským soudem v Ostravě dne 13. 4. 2007 v řízení o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby ze dne 4. 4. 2007. S námitkami, že mu nebylo umožněno nahlédnutí do spisu a nebyl seznámen s návrhem na vzetí do vazby, se stížnostní soud dle přesvědčení Ústavního soudu ústavně konformním způsobem vyrovnal tím, že v odůvodnění poukázal zejména na rozsah spisového materiálu, nutnost výslechu dalšího obviněného a hrozící možnost marného uplynutí zákonné lhůty pro rozhodnutí o návrhu státního zástupce na vzetí do vazby. Ve vztahu k postupu a rozhodnutí stížnostního soudu navíc ústavní stížnost neobsahuje jakákoliv konkrétní tvrzení týkající se údajného porušení některého ze základních práv či svobod. Pouze v bodě V. odstavci 3) jejího odůvodnění je uvedeno, že " ... podobně postupoval i Krajský soud v Ostravě, když během patnácti minut zasedání "konstatoval podstatný obsah spisu" a zamítavě rozhodl o mojí stížnosti."; toto tvrzení ve vztahu ke stížnostnímu soudu považuje Ústavní soud za obecné a nekonkrétní.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená usnesení byla vydána na základě zákona; dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu aplikované ve vazebním řízení postupem obecných soudů vedoucím k vydání předmětných usnesení nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
Jelikož Ústavní soud vycházeje z naléhavosti věci rozhodl o předmětné ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, pozbylo tím posouzení návrhu stěžovatele na projednání věci jako naléhavé mimo pořadí dle §39 zákona o Ústavním soudu rozumného smyslu.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že svoboda stěžovatele nebyla omezena neústavním způsobem. Proto návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnul, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu