ECLI:CZ:US:2007:4.US.151.06
sp. zn. IV. ÚS 151/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) D. M. a 2) S. Š., zastoupených JUDr. Annou Vlčkovou, advokátkou, AK se sídlem Žižkova 2, 741 01 Nový Jičín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2004, čj. 8 Co 192/2004-139, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. 11. 2003, čj. 6 C 302/99-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelky s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 3, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhaly zrušení shora označených rozhodnutí.
Uvedly, že v restitučním řízení vedeném podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), se jako oprávněné osoby domohly vydání požadovaných nemovitostí a po povinné osobě, Vojenském opravárenském podniku 025 Nový Jičín, žádaly zaplacení ušlého nájmu. Jejich požadavek však byl uspokojen jen částečně, neboť obecné soudy přihlédly k námitce promlčení vznesené žalovaným a žalobu na zaplacení nájemného za období od 23. 3. 1995 do 31. 5. 1996 zamítly. Podle okresního i krajského soudu mohlo být právo vykonáno poprvé dnem 1. 6. 1996, žaloba však byla podána až dne 13. 12. 1999 (rozšířená dne 29. 9. 2003), tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty.
S tímto právním názorem stěžovatelky nesouhlasily a měly za to, že právo mohlo být vykonáno poprvé až 17. 6. 1998, tedy poté, co jim byly nemovitosti fakticky vydány. Upozornily také na to, že jim nelze klást k tíži to, že žalobu podaly až v prosinci 1999, neboť v řízení o vydání nemovitosti začal soud jednat až v září 1999 a poté vyslovil právní názor, že v tomto druhu řízení nelze pokračovat s návrhem na zaplacení ušlého zisku z nájmu.
Stěžovatelky poukázaly na rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých se Ústavní soud vyslovil k otázce dobrých mravů (sp. zn. II.ÚS 309/95 či I.ÚS 643/04) a podle nichž výkon práv nesmějící být s dobrými mravy v rozporu platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení; vyjádřily přesvědčení, že v jejich případě právě k takovému porušení ustanovení §3 občanského zákoníku došlo.
Okresní soud v Novém Jičíně ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků a na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 23. 1. 2006, čj. 28 Cdo 2166/2004-154. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníka řízení neobsahovalo žádnou další (novou) argumentaci, na kterou by mohly stěžovatelky jakkoli reagovat a jež by byla způsobilá jakkoliv ovlivnit posouzení věci Ústavním soudem, nepovažoval Ústavní soud za potřebné toto vyjádření zasílat stěžovatelkám k případné replice. Vzhledem ke zjištěním vyplynuvším z obsahu vyžádaného spisu nebyl důvod vyžadovat k podané ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ostravě.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 6 C 302/99, a jeho příloh vyplynulo, že v souvislosti s restitucí konkrétních nemovitostí stěžovatelky vedly dvě (pro projednávanou věc relevantní) řízení. V řízení vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 151/96 stěžovatelky žalovaly povinnou osobu o vydání konkrétních nemovitostí, s žalovaným se však v průběhu řízení mimosoudně dohodly a svůj návrh vzaly zpět. V průběhu řízení však navrhly změnu (rozšíření) žaloby, kdy žádaly zaplacení nájemného ve výši 2 000,- Kč měsíčně z titulu nájemního vztahu s žalovaným vzniklého podle ustanovení §22 odst. 2 zákona o půdě a dalším návrhem žádaly úhradu ušlého zisku (ve výši 90 358,45 Kč). U jednání dne 9. 9. 1999 stěžovatelky vzaly svůj návrh na rozšíření žaloby na zaplacení nájemného zpět, trvaly však na návrhu na úhradu ušlého zisku. Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 9. 9. 1999, čj. 7 C 151/96-99, řízení o vydání nemovitostí v důsledku zpětvzetí návrhu zastavil, o návrhu na úhradu nájemného nejednal, neboť žalobní požadavek byl vzat zpět, a změnu návrhu na peněžní plnění nepřipustil s odůvodněním, že dosavadní řízení nemohlo být podkladem pro řízení o zaplacení požadované částky.
Žalobou ze dne 13. 12. 1999 (evidovanou pod sp. zn. 6 C 302/99) se stěžovatelky domáhaly za dobu od 1. 6. 1996 do 16. 6. 1998 nejprve zaplacení ušlého zisku ve výši 90 358,- Kč, v průběhu řízení své žalobní tvrzení změnily a domáhaly se zaplacení zákonného nájemného ve výši 2 000,- Kč za každý měsíc. Okresní soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2002, čj. 6 C 302/99-82,83, zavázal žalovaného, aby stěžovatelkám uhradil každé částku 13 531,- Kč z titulu zákonného nájemného, ve zbývající části žalobu zamítl. Zamítavý výrok okresního soudu krajský soud v odvolacím řízení zrušil z procesních důvodů. U ústního jednání Okresního soudu v Novém Jičíně dne 29. 9. 2003 stěžovatelky svůj žalobní požadavek upřesnily (rozšířily) tak, že žádaly úhradu zákonného nájemného za období od 23. 3. 1995 do 18. 6. 1998 v částce 44 229,70 Kč, co do částky 2 965,70 Kč vzaly svůj návrh zpět.
Okresní soud změnu návrhu připustil a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelky by měly nárok na hrazení zákonného nájemného za dobu od 23. 3. 1995 až do 16. 6. 1998. Protože povinný se stěžovatelkami žádnou nájemní smlouvu neuzavřel, měl soud za to, že s výší nájemného 2 000,- Kč měsíčně za původně žalované období od 1. 6. 1996 do 16. 6. 1998 vyjádřil svůj souhlas konkludentně. Okresní soud však shledal, že při svém rozhodování při výpočtu částky pochybil, neboť správně za žalované období měla činit výše nájemného částku 49 067,- Kč, avšak přiznáno bylo pouze 36 236,- Kč, rozdíl mezi těmito částkami ve výši 12 832,- Kč stěžovatelkám přiznal. K rozšířenému návrhu stěžovatelek, aby nájemné bylo hrazeno již od 23. 3. 1995 do 31. 5. 1996 (v celkové částce 28 432,- Kč, pozn. ÚS: od pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví stěžovatelek k nemovitostem do doby pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu schvalujícího dohodu o vydání nemovitostí), vznesl žalovaný námitku promlčení, kterou soud shledal relevantní. Podle okresního soudu mohlo být právo vykonáno poprvé dne 1. 6. 1996 (pozn. ÚS: poté co rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci), žaloba však byla podána po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, dne 13. 12. 1999, a až dne 29. 9. 2003 rozšířena. K námitce stěžovatelek, že požadavek na zaplacení nájemného uplatnily včas v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 151/96 soud upozornil, že tento žalobní požadavek vzaly v plném rozsahu zpět, takže je nutno na nárok nahlížet tak, že nebyl uplatněn řádně a včas.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Novém Jičíně zastavil řízení o zaplacení částky 2 965,70 Kč z důvodu zpětvzetí návrhu (výrok I.), zavázal žalovaného, aby zaplatil stěžovatelkám každé částku 6 416,- Kč (výrok II) (celkem 12 832,- Kč) a přiznal stěžovatelkám rozdíl mezi přiznanou částkou a částkou správně vypočtenou, tedy 12 832,- Kč a zavázal žalovaného, aby stěžovatelkám uhradil částku podle jejich podílu, tedy 1/2 každé (tj. 6 416,- Kč), návrh na zaplacení částky 28 432,- Kč zamítl (výrok III.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání stěžovatelek do výroků III. a IV. rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem k návrhu stěžovatelek odvolací řízení co do částky 1 088,- Kč zastavil a rozsudek okresního soudu v napadené části potvrdil. Náhradově nákladovým výrokem pak rozhodl, že stěžovatelky jsou povinny zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 493,- Kč. Podle krajského soudu učinil okresní soud správná skutková zjištění, na základě kterých věc správně právně posoudil, vč. námitky promlčení, ke které bylo třeba přihlédnout.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě stěžovatelky napadly dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 23. 1. 2006, čj. 28 Cdo 2166/2004-154, odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. a přípustnost dovolání nebylo možno vyvodit z žádného jiného ustanovení procesního práva.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), "ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, ... bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem".
V projednávaném případě stěžovatelky napadly rozsudky Okresního soudu v Novém Jičíně a Krajského soudu v Ostravě v celém jejich rozsahu, tedy včetně výroků, kterými bylo jejich návrhům vyhověno (výrok I. rozsudku okresního soudu, kterým bylo zastaveno řízení o zaplacení částky 2 965,70 Kč, výrok II. téhož rozsudku, kterým bylo vyhověno jejich žalobě a žalovanému bylo uloženo zaplatit jim každé částku 6 416,- Kč, výrok krajského soudu o zastavení odvolacího řízení co do částky 1 088,- Kč). Tato rozhodnutí byla učiněna dílem k návrhu stěžovatelek a dílem jejich návrhu (žalobě), i když jen částečně, vyhověla. Lze tedy konstatovat, že v rozsahu výroků o zastavení řízení a vyhovujícího meritorního výroku přineslo řízení konané před soudem prvého a druhého stupně stěžovatelkám příznivý výsledek, pročež jimi nebylo (a ani nemohlo být) zasaženo do základních práv jednotlivce [§82 odst. 2 písm. a) v návaznosti na §82 odst. 3 písm. a) ve spojení s ustanovením §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Zrušení rozhodnutí, které bylo jak z hlediska formálního, tak z hlediska materiálního pro stěžovatelky příznivé, by tak kromě absence racionálního odůvodnění takového postupu postrádalo i zákonnou oporu. Ústavní stížnost žádající zrušení rozhodnutí, kterým bylo v rámci instančního postupu stěžovatelkám vyhověno, tudíž zjevně postrádá jakékoli opodstatnění.
Stran zamítnutí návrhu stěžovatelek na zaplacení nájemného již od 23. 5. 1995 do 31. 5. 1996 (výrok III. rozsudku okresního soudu potvrzený v odvolacím řízení krajským soudem) Ústavní soud ověřil, že k němu došlo v důsledku uplatnění námitky promlčení žalovaným. K této námitce obecné soudy přihlédly, neboť měly za to, že právo mohlo být vykonáno poprvé dne 1. 6. 1996. Ústavní soud tento závěr akceptoval, neboť nenalezl nic, co by ho mohlo zvrátit. K námitce stěžovatelek, že právo mohlo být vykonáno poprvé až 17. 6. 1998 (tj. následující den po skutečném vydání nemovitostí žalovaným), neboť neměly do nemovitostí přístup a neznaly výměru a míru jejich devastace, se vyjádřil k dovolání stěžovatelek i Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 23. 1. 2006, čj. 28 Cdo 2166/2004-154, který námitce však nepřisvědčil a konstatoval, že odvolací soud respektoval výklad ustanovení §101 občanského zákoníku tak, jak je v tomto směru ustálen. K tomu Ústavní soud dodává, že v případě nedohody stěžovatelek s žalovaným mohl nájemné stanovit pouze soud, jež by jeho výši konstruoval (po provedeném dokazování) jako výši v místě obvyklou. V otázkách zákonem o půdě neupravených je třeba ve vztazích mezi pronajímatelem a nájemcem respektovat, že s ohledem na majetkovou povahu nájemného se uplatňují obecná ustanovení o nájmu obsažených v občanském zákoníku.
K argumentaci ustanovením §3 občanského zákoníku Ústavní soud uvádí, že "dobré mravy" je třeba chápat jako "souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takové hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, již proto, že není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod" (srov. usnesení II.ÚS 249/97, Sb. n.u., sv. 10, str.384).
Jak vyplývá ze shora uvedeného v projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by úvahy obecných soudů reagující na návrh stěžovatelek na zaplacení nájemného pro období od 23. 5. 1995 do 31. 5. 1996 s ohledem na vznesenou námitku promlčení žalovaným bylo možno považovat za nepřiměřené, či extrémní, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah, a proto námitku jejich rozporu s dobrými mravy považoval za zjevně neopodstatněnou. Pokud stěžovatelky odkazovaly na nález II.ÚS 309/95 (publ. in Sb.n.u., sv. 7, str. 45), či I.ÚS 643/04 (ze dne 6. 9. 2005, dosud nepublikován, dostupný na www.judikatura.cz), s tím, že výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, což platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení, Ústavní soud připomíná rámec, ve kterém je třeba posuzovat výkon práv (srov. shora citované usnesení II.ÚS 249/97), neboť námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. K odkazům samotným pak uvádí, že věc řešená nálezem II.ÚS 309/95 vycházela z diametrálně odlišné podstaty a v okolnostech případu a vzájemného jednání účastníků právního vztahu jde o věc zcela nesrovnatelnou s nyní projednávanou věcí. Podle nálezu II.ÚS 249/97 "mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil"; v projednávaném případě má Ústavní soud za to, že pro uplatnění úvah v tomto směru nebyl dán žádný prostor.
Ústavní soud shledal neopodstatněným i tvrzení stěžovatelek o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni, neboť z ústavní stížnosti ani z obsahu soudního spisu nevyplynulo, že obecné soudy neposkytly stěžovatelkám rovnocennou možnost k uplatnění svých práv jako žalovanému. Stěžovatelky se osobně i za přítomnosti jejich právní zástupkyně účastnily ústních jednání před soudy obou stupňů, kterým předestřely svoje návrhy, navrhovaly důkazy, vyjadřovaly se a argumentovaly k návrhům protistrany a též čerpaly řádné (a mimořádné) opravné prostředky, o kterých bylo meritorně rozhodnuto. Skutečnost, že obecné soudy plně nevyhověly jejich žalobnímu návrhu, neznamená porušení práva na rovnost účastníků řízení, či pravidel spravedlivého procesu, neboť rozsah práva na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že účastníku řízení je garantován úspěch v řízení. Jednotlivci je zaručeno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, jak se také v projednávané věci stalo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. února 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu