ECLI:CZ:US:2007:4.US.1623.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1623/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) J. R. a 2) I. R., obou zastoupených JUDr. Annou Romanovou, advokátkou, AK nám. 5. května 812, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 15. 3. 2007, č. j. 23 Co 546/2006-508, přičemž proti výroku I. toliko v části, jíž byl potvrzen výrok IV. rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 8. 2006, č. j. 10 C 212/2005-457, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti žádají stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jelikož jím měl být porušen článek 90 Ústavy, článek 36 odst. 1 a 2 a článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelé žádají, aby Ústavní soud neprodleně rozhodl o odkladu vykonatelnosti výroku II. napadeného rozsudku, neboť mají vážné obavy, že před rozhodnutím o ústavní stížnosti bude proveden výkon rozhodnutí, a zmařen tak záměr jejich ústavní stížnosti.
Z podané ústavní stížnosti a z přiložených fotokopií rozsudků obecných soudů zjistil Ústavní soud následující. Otec stěžovatelů se žalobou domáhal snížení vyživovací povinnosti ke stěžovatelům z částky 3.500,- Kč měsíčně na každého z nich na částku 1.200,- Kč; stěžovatelé vzájemným návrhem žádali zvýšení výživného na částku 4.000,- Kč. Okresní soud Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 8. 2006, č. j. 10 C 212/2005-457, rozhodl tak, že povinnost otce přispívat na výživu stěžovatelů snížil na částku 3.000,- Kč měsíčně, vyjma měsíce dubna 2006, kdy vyživovací povinnost otce stanovil ve výši 1.500,- Kč; ve zbytku návrh otce zamítl stejně jako návrh stěžovatelů. Soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že odůvodněné potřeby stěžovatelů se podstatně zvýšily s ohledem na předpokládané zahájení studia na vysoké škole, nicméně současné majetkové poměry otce nedovolují placení původně dohodnutého či dokonce vyššího výživného; s poukazem na zvýšené odůvodněné potřeby stěžovatelů však nevyhověl žalobě otce v plném rozsahu. Pro částečný procesní úspěch na obou stranách nepřiznal soud žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 15. 3. 2007, č. j. 23 Co 546/2006-508, napadené prvostupňové rozhodnutí potvrdil a stěžovatelům uložil, aby otci nahradili náklady odvolacího řízení každý ve výši 11.531,- Kč.
Stěžovatelé považují výroky o náhradě nákladů řízení za rozporuplné, poněvadž odvolací soud na jednu stranu vyznává zásadu úspěšnosti stran vyjádřenou v ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a otci přiznává náhradu nákladů odvolacího řízení, ale na druhé straně neuznává, že v nalézacím řízení by náhrada nákladů řízení příslušela stěžovatelům, protože neuspěli pouze v poměrně nepatrné části v situaci, kdy rozhodnutí o výši výživného záviselo na úvaze soudu. Rozpory ve vzájemných souvislostech a nelogický výklad zákonných ustanovení jsou nepřípustné. Stěžovatelé upozorňují, že soud mohl při rozhodování o nákladech nalézacího řízení vycházet buď z ustanovení §143 o.s.ř., jelikož stěžovatelé nezavdali příčinu k podání návrhu na zahájení řízení, nebo z ustanovení §150 o.s.ř., přičemž důvody zvláštního zřetele stěžovatelé spatřují v dlouhodobé delikvenci otce v placení výživného, dále ve skutečnosti, že stěžovatelé nejsou výdělečně činní a studují na vysoké škole a že jejich potřebám by odpovídalo vyšší výživné než přiznané, pokud by si otec nepřivodil nepříznivé dopady exekuce výživného, a to zejména se zřetelem k jeho majetkovým a výdělkovým poměrům a s ohledem na zastoupení renomovaným advokátem. Obecné soudy dle stěžovatelů pečlivě neposoudily všechna rozhodná hlediska, ale pouze mechanicky rozhodly o náhradě nákladů řízení, přičemž takové rozhodování nelze primárně chápat jako sankční nástroj sloužící k postihu účastníka řízení za procesní realizaci jeho právních nároků.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Problematika nákladů řízení zpravidla není podrobována ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé za přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit. Ustanovení §150 o.s.ř. je svou povahou normou výjimečnou, která soudu dovoluje zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci oproštěné o další podstatné okolnosti případu nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je aplikace ustanovení §150 o.s.ř. nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu; absence náležitého odůvodnění by naopak představovala ústavně nepřípustnou svévoli v jeho rozhodování. Ústavnímu soudu pak toliko náleží posuzovat, zda se taková úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení o.s.ř. opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí. Není však povinností obecného soudu, nezjistí-li žádné důvody, pro které by měl zcela či zčásti náhradu nákladů řízení nepřiznat ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil.
Odůvodnění nepřiznání náhrady nákladů nalézacího řízení je stručné a neodráží naprosto přesně úspěšnost obou procesních stran v řízení, pokud jde o poměr mezi požadovanou a skutečně přiznanou výší výživného. Avšak tok myšlenek prvostupňového soudu a důvody pro přijetí závěru o částečném procesním úspěchu obou sporných stran jsou v základních rysech seznatelné, a to i z předcházející pasáže odůvodnění napadeného rozsudku. Také rozsudek odvolacího soudu je v naříkané části odůvodněn sice stručně, ale z hlediska ústavněprávního dostatečně. Ústavní soud proto uzavírá, že i s ohledem na menší důležitost, která je v jeho rozhodovací praxi přikládána náhradově nákladovému rozhodnutí, nejsou námitky stěžovatelů natolik významné, aby dovolily učinit jednoznačný závěr o porušení jim ústavně zaručených práv.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný , v. r.
předseda senátu