ECLI:CZ:US:2007:4.US.1637.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1637/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti L. M., JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, Advokátní kancelář v Praze, Urbánkova 3360, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22.5.2007, č.j. 8 To 55/2007-35, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2.5.2007, č.j. 48 Nt 1/2007-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26.6.2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 28.6.2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené čl. 1, čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Naříkaným rozhodnutím krajského soudu byla stěžovatelova žádost o upuštění od zbytku výkonu trestu odnětí svobody dle §327 odst. 4 trestního řádu zamítnuta a rozhodnutím vrchního soudu byla stížnost proti tomuto rozhodnutí též zamítnuta. Své rozhodnutí postavil soud dle stěžovatele na protokolu z jednání Ústřední lékařské komise Vězeňské služby ČR ze dne 14.3.2007 a na jeho základě konstatoval, že zlepšení stěžovatelova stavu se očekává po dořešení soudního sporu o svěření jeho dítěte do výchovy a že je nutno vyčkat na vyřešení tohoto sporu. Stěžovatel však tvrdil, že tyto informace neodpovídají skutečnosti, neboť předmětný soudní spor o svěření syna do výchovy byl pravomocně skončen již dne 6.4.2006, tedy ještě před tím, než byl stěžovatel umístěn do nemocnice k hospitalizaci pro těžkou duševní chorobu. Není tedy pravdou, že by po dořešení soudního sporu bylo možno očekávat zlepšení stavu, když právě naopak u stěžovatele došlo k jeho zhoršení. Odůvodnění soudu tak postrádá logický podklad v reálných skutečnostech a je tedy nesprávné, neboť bylo odůvodňováno něčím, co de facto již neexistovalo a nebylo pro zdravotní stav stěžovatele relevantní. Stěžovatel namítá, že není zřejmé, z čeho čerpaly soudy podklady pro závěr, že se u odsouzeného nejedná o nevyléčitelnou duševní chorobu, když nebyl vypracován ani znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Stěžovatel je toho názoru, že každý případ je nutno posuzovat individuálně a mělo by být zkoumáno, zda konkrétní odsouzený trpí nevyléčitelnou nemocí duševní. Prostředí, ve kterém se stěžovatel nachází, je již samo o sobě stresující a zároveň nebezpečné pro jeho život. Dále stěžovatel upozornil na příliš krátkou dobu mezi doručením stížnosti vrchnímu soudu a rozhodnutím (necelé tři pracovní dny). V závěru stěžovatel vyjádřil názor, že si soud měl opatřit znalecký posudek, neměl spoléhat na závěry lékařské komise a že odůvodnění rozhodnutí je v důsledku těchto vad nedostatečné.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23.7.2007 uvedl, že si opatřil dostatek podkladů, aby mohl ve věci rozhodnout. S námitkami stěžovatele se neztotožnil a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Ústavní soud poté, co si vyžádal a poté vyhodnotil spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 48 Nt 1/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Krajský soud si vyžádal zprávu o současném zdravotním stavu stěžovatele od Zdravotnické služby Věznice Rýnovice a stanovisko Ústřední lékařské komise Vězeňské služby ČR. Na základě těchto podkladů dospěl k závěru, že za současného stavu se nejedná o nevyléčitelnou duševní nemoc. Soud poukázal na to, že v souvislosti s uvedeno poruchou byl stěžovatel hospitalizován jen jednou, a to téměř před rokem. Stěžovatel dále vykonává trest na běžném oddělení věznice, je dokonce pracovně zařazen. Je teprve otázkou dalšího průběhu nemoci odsouzeného, zda u něj dojde k rozvoji psychosy, o níž by bylo možné uvažovat jako o nemoci nevyléčitelné, či nikoliv. Vrchní soud závěry krajského soudu přezkoumal a shledal je správnými.
Ústavní soud konstatuje, že si krajský soud vyžádal dostatek podkladů k rozhodnutí. K námitce stěžovatele je nutno uvést, že není žádným právním předpisem, a to ani vnitřním a kancelářským řádem pro okresní, krajské a vrchní soudy (instrukce ministra spravedlnosti 505/2001-Org.), uložena povinnost soudu vyžádat si v této věci vždy znalecký posudek. Ústřední lékařská komise doporučila vypracování znaleckého posudku až na základě dalšího průběhu onemocnění (č.l. 20). Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Soud je proto povinen, ale také oprávněn v každé fázi řízení zvažovat, které důkazy je třeba provést, zda a na kolik je vhodné doplnit dokazování; provedené důkazy hodnotí pak podle své úvahy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. Ve shora uvedených úvahách krajského soudu Ústavní soud nespatřuje známky svévole.
I v případě, že by stěžovatel skutečně trpěl nevyléčitelnou duševní nemocí, nemá právní nárok na upuštění od zbytku výkonu trestu. Soud i v takovém případě hodnotí závažnost nemoci, její stadium, možnost zajištění odpovídající léčebné péče ve vězeňském zařízení ve vztahu k nevykonanému zbytku trestu a jeho účelu; o takový případ však prozatím ve věci stěžovatele dle obecných soudů nešlo. Z provedených důkazů bylo soudům zřejmé, že stěžovatelova nemoc nedosáhla ještě stádia, kdy by ji bylo možno s jistotou kvalifikovat jako nevyléčitelnou. K tomu může dojít postupem času a na základě toho může být ve věci znovu rozhodnuto. Byť lze připustit, že Ústřední lékařská komise Vězeňské služby ČR vycházela z nepřesné informace o probíhajícím sporu o svěření stěžovatelova syna do výchovy (ve skutečnosti však šlo o návrh na nezrušitelné osvojení), skončeném právní mocí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6.4.2006, č.j. 43 Nc 1201/2006-52, nelze v souvislosti s ostatními fakty dovodit, že by tato skutečnost měla zakládat nesprávnost závěru ústřední lékařské komise a ve svém důsledku i rozhodnutí obecných soudů.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu