ECLI:CZ:US:2007:4.US.1666.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1666/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. J., zastoupené JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Opavě, Olomoucká 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2007, čj. 57 Co 768/2006-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 30. 6. 2007 a doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 7. 2007 se P. J. (dále též "stěžovatelka", případně "žalobkyně") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí odvolacího soudu vydané v řízení o zaplacení částky 13 286,- Kč s příslušenstvím.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti, napadeného rozsudku a předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2006 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
Okresní soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2006 řízení v části ohledně 4 680,- Kč s příslušenstvím zastavil (odstavec I.), žalovanému P. J. uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 450,- Kč s příslušenstvím (odstavec II.), žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni stanovené "úroky z prodlení", zamítl (odstavec III.); o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec IV.).
Krajský soud v Ostravě k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 29. 3. 2007 výrokem I. rozsudek okresního soudu ve výroku II. a IV. změnil tak, že žaloba o zaplacení 8 450,- Kč s příslušenstvím se zamítá a žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 8 092,- Kč. Výrokem II. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 3 659,- Kč.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka konstatovala obsah výroků napadených rozsudků a tvrdila, že rozsudek odvolacího soudu je nesprávný, rozporný s Ústavou, základními ustanoveními Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zákonem o rodině a občanským zákoníkem.
Dle přesvědčení stěžovatelky bylo v řízení před obecnými soudy jednoznačně prokázáno, že neměla v manželství rovné postavení. Odvolací soud zlehčil postavení ženy, pokud jde o ochranu mateřství a porušil právo na spravedlivý proces dle článku 6 Úmluvy. Výklad odvolacího soudu o porodném a jeho účelu byl rozporný s příslušnými předpisy i Ústavou, diskriminační a snižující ochranu mateřství a rovného postavení ženy. Skutková zjištění na straně jedné a právní závěry odvolacího soudu na straně druhé byly v extrémním nesouladu. Nesprávnou aplikací zákona odvolací soud nepřípustně porušil právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky o porušení Listinou a Úmluvou chráněných zásad spravedlivého procesu nesprávným právním posouzením občanskoprávního sporu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti své tvrzení o porušení článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 Úmluvy však nepodložila žádnou podrobnější ústavněprávní argumentací. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z vymezení obsahu ústavní stížnosti v ustanovení §34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nutno dovodit, že z hlediska naplnění jejich náležitostí nepostačuje pouhé formální uvedení některého z ustanovení zaručujících základní právo či svobodu odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podané ústavní stížnosti tvrzen a odůvodněn konkrétními skutečnostmi, které jsou stěžovatelkou spatřovány jako porušující základní právo či svobodu. Těmto požadavkům ústavní stížnost stěžovatelky nedostála. Vytýkat takto naznačené vady ústavní stížnosti s požadavkem jejich odstranění pod případnou pohrůžkou odmítavého rozhodnutí dle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nepovažoval však Ústavní soud za potřebné. Vzhledem k tomu, že ostatní podklady rozhodné pro závěr o neopodstatněnosti podané ústavní stížnosti tuto neopodstatněnost dostatečným způsobem prokazovaly, byla by výzva k odstranění vady návrhu očividným formalismem neschopným přinést pro ochranu základních práv stěžovatelky cokoliv pozitivního.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v rámci hodnocení spravedlivosti řízení před obecnými soudy mu nepřísluší, aby se zabýval stěžovatelkou tvrzenými omyly v posouzení skutků a právními omyly, jichž se údajně obecné soudy dopustily, snad kromě případů, kdy je prima facie zřejmé, že tyto omyly by mohly vést k porušení základních práv a svobod chráněných Listinou či Úmluvou. Jinak řečeno, pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat správnost skutkových zjištění, výkladu a aplikace právních předpisů obecnými soudy je omezená; jeho funkcí není nahrazovat obecné soudy, nýbrž ujistit se, že rozhodnutí těchto soudů nejsou poznamenána libovůlí nebo nejsou jinak zřetelně nerozumná. Taková pochybení však v daném případě nezjistil. Pokud navíc krajský soud svá zjištění v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil, což se ve věci stěžovatelky dle názoru Ústavního soudu stalo, není úkolem Ústavního soudu toto jeho zjištění znovu přehodnocovat.
Rozhodnutí okresního i krajského soudu byla přijata v rámci kontradiktorního řízení, během něhož byla stěžovatelka právně zastoupena advokátkou, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názoru vysloveného obecnými soudy, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. To, že obecné soudy žalobě nevyhověly a stěžovatelku zavázaly k náhradě nákladů řízení, nelze označit za postup, jenž by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu, a to zvláště za situace, kdy nelze žádnému z obecných soudů vytknout, že by své rozhodnutí řádně nezdůvodnil [srov. nález IV.ÚS 223/04 in Sb.n.u., sv. 36, str. 319 (325)].
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu