ECLI:CZ:US:2007:4.US.1707.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1707/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) F. Š. a 2) H. Š., obou zastoupených JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 19 Co 18/2007, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 11. 2006, čj. 9 C 194/2001-90, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 3. 7. 2007 a doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2007 se F. Š. (dále též "stěžovatel", případně "žalobce") a H. Š. (dále též "stěžovatelka", případně "žalobkyně") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil výrok III. a IV. stěžovaného rozsudku Krajského soudu v Brně a výrok VI. stěžovaného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě a aby dále odložil vykonatelnost posledně uvedeného výroku do rozhodnutí o ústavní stížnosti.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobci se proti žalovaným J. K. a L. K. domáhali přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu udělené žalovaným z důvodu neplacení nájemného.
Dne 19. 11. 2006 okresní soud rozsudkem čj. 9 C 194/2001-90 ve výroku I. rozhodl, že ve vztahu žalobce a žalovaných přivoluje k výpovědi z nájmu bytu, ve výroku II. konkretizoval den skončení nájemního poměru, výrokem III. upravil podmínky vyklizení a předání bytu a výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalovaných nahradit náklady řízení žalobci. Ve výroku V. ve vztahu žalobkyně a žalovaných žalobu zamítl (pro nedostatek aktivní legitimace; vycházel přitom z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, čj. 17 Co 143/2005-467, v němž bylo konstatováno, že žalobkyně není vlastnicí předmětné nemovitosti, a proto nebyla ve sporu aktivně legitimována) a ve výroku VI. ve vztahu žalobkyně a žalovaných zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalovaným.
Dne 25. 4. 2007 k odvolání žalobce a žalovaných krajský soud ve výroku pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil a výrokem II. vyhovující výrok III. změnil (fakticky s upřesněným zněním výroku potvrdil). Ve výroku III. odvolání žalobce do výroků V. a VI. odmítl jako odvolání podané neoprávněnou osobou a výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádající podrobnější ústavněprávní argumentaci, stěžovatelé tvrdili, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily čl. 90 a čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), což ve svém důsledku vedlo k porušení článku 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Přílohy č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s článkem 14 Úmluvy.
Stěžovatelé uvedli, že nalézací soud "extrémně porušil základní vlastnické právo stěžovatelky" tím, že stěžovateli přisoudil vlastnictví druhé poloviny předmětného domu, ač o to nestál a nestojí. Poukázali na nález II. ÚS 349/03 a uvedli, že "rozhodnutí odvolacího soudu, že stěžovatelka nepodala odvolání, jest rozhodnutím jsoucím v příkrém rozporu s ust. §91 odst. 2 o.s.ř.".
IV.
Před meritorním posouzením věci Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti.
Pokud jde o návrh stěžovatelky, dospěl k závěru, že nenapadla-li stěžovatelka výrok v bodě VI. rozsudku nalézacího soudu odvoláním, nevyčerpala veškeré dostupné procesní prostředky k ochraně svých základních práv, v důsledku čehož je její ústavní stížnost v této části nepřípustným návrhem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), z důvodu uvedeného v §75 odst. 1 cit. zákona. Ústavní stížnost stěžovatele proti výroku v bodě VI. rozsudku nalézacího soudu je návrhem podaným jménem jiné osoby a tudíž osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu; práva a povinnosti z této části výroku vyplývající se totiž týkají pouze žalobkyně a žalovaných, a tudíž nemohou jakkoliv zasahovat základní práva či svobody stěžovatele. Obdobný závěr nutno vyslovit i ve vztahu k té části návrhu stěžovatelky, jež směřuje proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu. Uvedeným výrokem bylo totiž odmítnuto odvolání stěžovatele, nikoliv stěžovatelky. Stěžovatelem podaná ústavní stížnost je ve vztahu k tomuto výroku nepřípustná, ježto proti němu existuje procesní prostředek způsobilý ochránit základní práva údajně k tíži stěžovatele (dle jeho tvrzení) narušená (žaloba pro zmatečnost - §229 odst. 4 o.s.ř.).
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud zabýval pouze opodstatněností ústavní stížnosti v rozsahu směřujícím proti výroku IV. rozsudku odvolacího soudu. Dospěl přitom k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný, neboť tento náhradově nákladový a tudíž akcesorický výrok opírající se o bezchybnou a v odůvodnění rozhodnutí přiléhavě vysvětlenou aplikaci relevantního ustanovení jednoduchého práva žádné základní právo stěžovatele či stěžovatelky nenarušil.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení obecné soudy v civilní věci stěžovatelů postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k vydání napadených rozsudků lze in globo označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout účastníkům veškeré možnosti k uplatnění práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelům tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti výroku VI. rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 11. 2006, neboť pro to neshledal důvody ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tato část rozsudku nalézacího soudu se navíc nijak nedotýká práv či povinností stěžovatele.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh dílem jako nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e), dílem jako podaný osobou zjevně neoprávněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c), a dílem jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu