ECLI:CZ:US:2007:4.US.1795.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1795/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu Městské části Praha 2, s sídlem Praha 2, náměstí Míru 20, právně zastoupené Mgr. Petrem Zachem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Karlovo náměstí 7, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2007, sp. zn. 35 Co 437/2006, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. června 2006, sp. zn. 21 C 56/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla zkrácena ve svém vlastnickém právu zaručeném podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka ve svém podání uvedla, což si následně i Ústavní soud ověřil, že současně s ústavní stížností bylo podáno i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (dne 26. června 2007). Věc však zatím Nejvyššímu soudu ČR předložena nebyla, a tak o dovolání nemohlo být doposud rozhodnuto. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež slouží k ochraně práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž všech orgánů veřejné moci; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
Ani u mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze i takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou tedy je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně (tedy např. včas).
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelka podala ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu mimořádný opravný prostředek. V takovém případě probíhá u soudu příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod. Proto není důvod, aby Ústavní soud do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval. Není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatelka nebyla nucena podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podaný stěžovatelem podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2007
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka