ECLI:CZ:US:2007:4.US.1805.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1805/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti JUDr. H. S., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 1, Jungmanova 31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, čj. 28 Cdo 1091/2007-240, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 30 Co 71/2006, a průtahům v řízení před obecnými soudy, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků 1) hlavního města Prahy, zastoupené JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18 a 2) Městské části Praha 8, se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35, zastoupené JUDr. Evou Kuchtovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 8, Šimůnkova 1596, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 13. 7. 2007 se JUDr. H. S. (dále jen "stěžovatelka", případně "žalobkyně") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem a Obvodnímu soudu pro Prahu 8, Městskému soudu v Praze a Nejvyššímu soudu uložil, aby její věc "v dalším řízení projednávaly a rozhodovaly s nejvyšším urychlením". Současně požádala o přednostní projednání ústavní stížnosti s poukazem na svůj věk a délku dosavadního řízení.
II.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 9 C 150/2005, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobou podanou u soudu dne 23. 5. 2001 se žalobkyně domáhala určení, že N. S. byla ke dni své smrti vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území Libeň u Katastrálního úřadu Praha-město, a to domu čp. 1000, pozemku parc.č. 3419, domu čp. 856 a pozemku parc.č. 3418/1. Původní vlastnice tyto nemovitosti převedla na stát prohlášením ze dne 5. 11. 1958 za účelem úhrady nedoplatků na daních, dávkách a poplatcích. Cílem žaloby bylo dosáhnout, aby žalobkyně byla určena vlastníkem uvedených nemovitostí, a to buď přímo výrokem soudu v tomto řízení, nebo na základě dodatečného projednání dědictví po zemřelé N. S. a Z. S. Žalobkyně svůj nárok na uvedené nemovitosti odvozovala z postavení dědice po zemřelém manželu Z. S., který zase byl dědicem po své první manželce N. S. Své tvrzené nároky neuplatnila podle restitučních předpisů, neboť nebyla oprávněnou osobou.
Ve věci bylo rozhodováno opakovaně soudy všech stupňů, a to primárně z toho důvodu, že soudy I. a II. stupně zastávaly chybný názor, že není dán naléhavý právní zájem na určení, že zůstavitelka byla vlastnicí určité věci ke dni své smrti, pokud nebylo zahájeno dodatečné projednání dědictví.
Dne 22. 9. 2005 Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Dospěl k závěru, že nemovitosti byly převedeny na stát právním úkonem učiněným v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Jednalo se však o právní úkon relativně neplatný a bylo na účastnících právního vztahu, aby se této neplatnosti v promlčecí lhůtě dovolali. Námitku, že žalobkyně v daném případě obchází restituční zákony, nepovažoval za relevantní s odůvodněním, že žalobkyně nebyla oprávněnou osobou dle restitučních zákonů a k původnímu vlastníkovi neměla žádný přímý vztah.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku nalézacího soudu rozhodl Městský soud v Praze dne 18. 4. 2006 tak, že rozsudek nalézacího soudu potvrdil ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem. Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným hlavním městem Prahou výrok změnil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od nalézacího soudu však své zamítavé rozhodnutí opřel o jiný důvod. Zaujal právní názor, že žalobě nelze vyhovět, protože obchází smysl a účel restitučního zákonodárství. Poukázal na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, z níž vyplývá, že obecné předpisy nelze použít tam, kde jsou vztahy upraveny předpisy speciálními, za které je třeba považovat restituční zákony. Darování nemovitosti státu v tísni je jednou ze skutkových podstat zákona č. 87/1991 Sb. Na takový majetek mohl být uplatněn nárok oprávněnými osobami. Není-li oprávněných osob podle zákona, pak se takový majetek nevydává. Žalobkyně nebyla oprávněnou osobou, přesto cílem žaloby bylo dosáhnout na vlastnictví nemovitostí, které v rozhodném období přešly na stát. Žalobkyně svoji žalobou tedy zjevně restituční zákonodárství obcházela, což bylo nepřípustné. Závěr soudu I. stupně v tom smyslu, že právě skutečnost, že žalobkyně nebyla oprávněnou osobou, vylučovala obcházení restitučních zákonů a že tedy bylo možné použití obecných předpisů, nebyl správný. Při tomto závěru by totiž oprávněné osoby byly právě restitučním zákonodárstvím zjevně znevýhodněny proti osobám neoprávněným.
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dne 26. 4. 2007 poté, co dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění uvedl, že soudy obou stupňů se v této právní věci zabývaly pro spor základní právní otázkou, jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy v právním předpisu restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechod na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním. Nejvyšší soud se k této otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo (31 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle ustanovení §126 obč.zák.), a to ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, šlo-li o nárok, který mohl být uplatněn podle ustanovení právního předpisu restituční povahy. Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů (sdělení č. 477/2005 Sb.), dle něhož "žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství". Podle naposled citovaného stanoviska nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, jestliže zvláštní právní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy takové majetkové újmy, která vznikla za okolností, na které pamatuje restituční předpis. Restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který stát získal majetkovými opatřeními v období do konce roku 1989, podle obecných předpisů, neboť úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k obecným předpisům. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl do konce roku 1989; na tento majetek nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které takto zaniklo před téměř padesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat na zásadu důvěry v katastrální zápis.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh a výsledky občanskoprávního řízení, a tvrdila, že byl porušen článek 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že odvolací soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil, ačkoli při rozhodování vycházel z odlišného právního názoru, čímž vydal "překvapivé rozhodnutí" ve smyslu nálezu II. ÚS 523/02. Tuto vadu nezhojil ani dovolací soud. Skutečnost, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, by již sama o sobě měla vést ke zrušení jeho rozsudku pro porušení zásad spravedlivého procesu.
V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na nález I. ÚS 539/98 a svoji argumentaci uplatněnou v dovolání a vyjádřila přesvědčení, že právní názory vyslovené v citovaném nálezu na straně jedné a stanovisku Pl. ÚS 21/05 na straně druhé se střetávají jen ohledně zmocnění se majetku státem před 25. 2. 1948 a na základě veřejnoprávního aktu nebo bezdůvodnou okupací. Ve zbývající části, zahrnující i případ stěžovatelky, lze nález I. ÚS 539/98 i nadále aplikovat.
Stěžovatelka dále tvrdila porušení základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Řízení trvalo přes 6 let, po skutkové stránce šlo o věc jednoduchou, důkazy byly provedeny v rámci jednoho jednání. Řízení vykazovalo určitou složitost danou především změnami v judikatuře během řízení, což ale neospravedlňovalo první tři roky řízení, kdy soudy I. a II. stupně neshledaly naléhavý právní zájem na žalobě. Na druhé straně je-li předmětem sporu již jen právní posouzení, mohou jednotlivé instance rozhodovat v rámci jednoho jednání. Stěžovatelka uvedla, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, k němuž došlo ke dni sepisu ústavní stížnosti, nelze již na základě této ústavní stížnosti napravit. Dožadovala se však toho, aby po případném vyhovujícím rozhodnutí Ústavního soudu řízení před obecnými soudy bylo co nejvíce urychleno.
IV.
Nejvyšší soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že názoru stěžovatelky, dle níž závěry uvedené v rozsudku občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a stanovisku Pl. ÚS - st. 21/05 na její věc nedopadají, nelze přisvědčit. K délce řízení poznamenal, že dovolací řízení ve věci stěžovatelky trvalo od 6. 3. do 26. 4. 2007.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitka žalovaného, dle něhož určovací žaloba obcházela smysl a účel restitučního zákonodárství, již byla v řízení před nalézacím soudem uplatněna a tento soud se jí zabýval. Pokud ovšem odvolací soud tuto skutečnost hodnotil jinak, nemohlo dojít k vydání překvapivého rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 8, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na písemné vyhotovení svého rozsudku ze dne 22. 9. 2005.
Městská část Praha 8, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že s argumenty uplatněnými v ústavní stížnosti zásadně nesouhlasí. K tvrzení o překvapivém rozhodnutí odvolacího soudu uvedla, že během celého řízení, tj. již od řízení před nalézacím soudem, byla ze strany žalovaných vznášena námitka obcházení restitučních zákonů, čehož si stěžovatelka nepochybně byla vědoma. Nemůže proto účinně namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivé. Nelze souhlasit ani s námitkami stěžovatelky k meritu věci. Stěžovatelka v tomto směru zřejmě plně nepochopila nebo si nesprávně vyložila jak judikáty Nejvyššího soudu, tak i stanoviska pléna Ústavního soudu, obsahující jednoznačný právní názor ohledně vztahu obecného a speciálního.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný z následujících důvodů.
K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy vydáním "překvapivého rozhodnutí":
Pokud se jedná o názorovou nejednotnost v právním posouzením civilní věci soudem nalézacím a odvolacím, na niž poukázala stěžovatelka, Ústavní soud neshledal relevantním její tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnutím "překvapivým" ve smyslu nálezu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02 (Sb.n.u., sv. 29, str. 85 a 99). V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že takové rozdíly jsou svojí povahou důsledkem, který je vlastní každému soudnímu systému tvořenému několika soudními instancemi, a že způsob aplikace tzv. obyčejného práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což se v daném případě nestalo. Stěžovatelka si byla v řízení před nalézacím soudem nepochybně vědoma (zejména z argumentace žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalované) toho, že její věc může být tímto soudem posouzena jinak (tj.ve smyslu následného posouzení odvolacím soudem). Navíc v době rozhodování nalézacího soudu dne 22. 9. 2005 již byl veřejně dostupný rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo (31 Cdo) 1222/2001.
Ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, ve věci žaloby na určení vlastnického práva, publikovanému jako Sdělení č. 477/2005 Sb., dle jehož bodu II. výroku "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." nutno dodat, že toto stanovisko se promítlo mj. do nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 14/04.
Výše uvedeným stanoviskem a nálezem byl při rozhodování této ústavní stížnosti senát Ústavního soudu vázán, a to přesto, že soudce zpravodaj v nyní projednávané věci pro citované stanovisko nehlasoval, publikoval k němu svůj nesouhlas, přičemž ani dnes nemá důvodu takto vyjádřený disent přehodnocovat. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02, " ... nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR). " (Sb.n.u., sv. 30, str. 309 a 319; publikováno též www.judikatura.cz).
Vzhledem k tomu, že podmínky pro změnu vlastní judikatury, blíže konkretizované v citovaném Sdělení č. 477/2005 Sb., dle přesvědčení senátu v současné době nejsou dány, postrádal by i případný vyhovující nález v dané věci jakoukoliv efektivnost, neboť i po případné kasaci stěžovaných rozhodnutí byly by obecné soudy povinny respektovat právní názory v tomto stanovisku prezentované (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). V konečném důsledku by takový nález vedl pouze ke zbytečným průtahům v řízení a zvýšeným nákladům řízení, což obé dotklo by se stěžovatelčiných práv negativně.
V projednávaném případě Ústavní soud také dospěl k závěru, že veškeré soudy, které v předmětných řízeních rozhodovaly, uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich postojích neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
K požadavku na urychlení budoucího řízení před obecnými soudy:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že řízení před obecnými soudy (jež trvalo od 23. 5. 2001 do 18. 4. 2006, tj. téměř 5 let) bylo nepřiměřeně dlouhé a dodala, že tuto skutečnost již nelze v rámci rozhodování o ústavní stížnosti napravit. Stěžovatelka ovšem nenavrhla, aby Ústavní soud existenci průtahů v řízení před obecnými soudy jakkoliv deklaroval. Její stížnostní žádání se upínalo do budoucna a navíc bylo podmíněno existencí vyhovujícího nálezu v její věci, k čemuž ovšem z důvodů výše vyložených dojít nemohlo. Proto se Ústavní soud touto otázkou nezabýval. Nadto existují i jiné (zákonné) procesní prostředky poskytující možnost zadostiučinění za tvrzené průtahy soudního řízení.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu