ECLI:CZ:US:2007:4.US.1807.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1807/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2007, č. j. 26 Co 194/2007-149, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 10. 2006, č. j. 11 C 155/2003-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 16. 7. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 10. 2006, č. j. 11 C 155/2003-117, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2007, č. j. 26 Co 194/2007-149, jímž byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")]. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel není před podáním ústavní stížnosti nucen podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jestliže stěžovatel možnosti podat dovolání přesto využije, běh lhůty k podání ústavní stížnosti v takovém případě počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla dovoláním napadena (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Od účinnosti zákona č. 83/2004 Sb., kterým se mění zákon o Ústavním soudu, tak odpadá důvod pro souběžné podání dovolání a ústavní stížnosti, neboť i v situaci, kdy dovolací soud shledá, že dovolání není pro absenci zásadního právního významu přípustné, zůstává lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována.
Ze sdělení Okresního soudu v Trutnově Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jak již Ústavní soud konstatoval, takový postup není podle platné právní úpravy nutný, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu i proti napadeným rozhodnutím počne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti ovšem stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud dovolání nevyhoví, bude tento moci podat novou ústavní stížnost a v ní zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2007
Michaela Židlická
soudce zpravodaj