ECLI:CZ:US:2007:4.US.1847.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1847/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Brně, Anenská 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, čj. 30 Cdo 1520/2007-254, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2006, čj. 37 Co 94/2006-225, a usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 6. 2. 2006, čj. 5 C 741/97-212, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §7 a §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §7 a §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným Ústavnímu soudu osobně dne 19. 7. 2007 se M. P. (dále též "stěžovatel", případně "žalovaný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně byla porušena základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a toto usnesení i jemu předcházející usnesení okresního soudu zrušil. Současně navrhl, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Brně nahradit náklady řízení se zákonem stanoveným příslušenstvím za dobu od vykonatelnosti výroku do zaplacení.
V petitu své stížnosti stěžovatel výslovně nenavrhl zrušit poslední (procesní) rozhodnutí v jeho věci, tj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007; Ústavní soud však přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel citované usnesení Nejvyššího soudu ve své stížnosti kriticky zmínil a jeho kopii k ústavní stížnosti přiložil, a proto do ústavního přezkumu zahrnul i toto rozhodnutí (srov. též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci B. proti České republice, 2004, stížnost č. 57567/00, §30; http://cmiskp.echr.coe.int, v českém znění uveřejněn v časopise Soudní judikatura - Evropský soud pro lidská práva, č. 3/2004, str. 125).
Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení §7 a §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o soudních poplatcích"), jež zní:
"§7
Splatnost poplatku
(1) Poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti. Vzniká-li poplatková povinnost způsobem uvedeným v §4 odst. 1 písm. e) až h), je poplatek splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit stanovena nebo jímž byl schválen smír, nestanoví-li rozhodnutí o schválení smíru splatnost delší.
(2) Rozšíří-li poplatník návrh na provedení úkonu nebo rozšíří-li se předmět řízení po podání návrhu na zahájení řízení, doplatí poplatník poplatek ve lhůtě a za podmínek stanovených v odstavci 1. Obdobně to platí, rozšíří-li poplatník po podání odvolání předmět řízení před odvolacím soudem nebo rozšíří-li po podání dovolání předmět řízení před dovolacím soudem."
"§9
Následky nezaplacení poplatku
(1) Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.
(2) Zjistí-li odvolací soud poté, co mu byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání, že nebyl zaplacen poplatek splatný podáním odvolání, vyzve poplatníka, aby ve lhůtě, kterou mu určí, zaplatil poplatek soudu, který rozhodl o věci v prvním stupni. Po doručení výzvy vrátí věc tomuto soudu s pokynem, aby ji znovu předložil po zaplacení poplatku. Soud, jemuž byla věc vrácena, je výzvou odvolacího soudu vázán a po marném uplynutí v ní určené lhůty řízení zastaví. Obdobně se postupuje při řízení před dovolacím soudem.
(3) Soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen.
(4) Pro nezaplacení poplatku soud řízení nezastaví,
a) začal-li již jednat o věci samé,
b) vznikla-li povinnost zaplatit poplatek poplatníku, kterému soud v řízení ustanovil opatrovníka jako účastníku, jehož pobyt není znám nebo jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině,
c) je-li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník ve lhůtě určené soudem ve výzvě podle odstavců 1 a 2 sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit,
d) došlo-li k rozšíření návrhu na zahájení řízení v téže věci nebo rozšířil-li poplatník odvolání nebo dovolání poté, co soud začal jednat o věci samé.
(5) O tom, že jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 4 písm. c), rozhodne soud usnesením, které není třeba doručovat.
(6) V případech uvedených v odstavci 4 rozhoduje soud o uložení povinnosti zaplatit poplatek spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí. Obdobně postupuje soud i v případě ručitele za zaplacení poplatku za řízení ve věcech obchodního rejstříku nebo za řízení o jmenování likvidátora právnické osoby zahájená bez návrhu (§2 odst. 9).
(7) Usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost.
(8) Nebude-li ani ve lhůtě stanovené ve výzvě příslušného soudu nebo příslušné správy soudu zaplacen poplatek, který je splatný podáním návrhu na provedení úkonu, úkon se neprovede a návrh se stane neúčinným, i když poplatník později poplatek zaplatí. O tom musí být poplatník poučen ve výzvě příslušného soudu nebo příslušné správy soudu. Povinnost zaplatit poplatek zaniká dnem, kdy se návrh na provedení úkonu stal neúčinným.
(9) Zvýšení, penále, úrok z prodlení ani úrok za dobu posečkání s placením poplatku, stanovené zvláštním právním předpisem upravujícím správu daní a poplatků, se neuplatňují.".
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených kopií napadených usnesení krajského a Nejvyššího soudu, vyplývají následující skutečnosti.
Nezletilý L. K., zastoupený opatrovníkem Městským úřadem v Kroměříži, se u Okresního soudu v Blansku proti žalovanému domáhal určení otcovství.
Okresní soud v Blansku usnesením ze dne 6. 2. 2006, čj. 5 C 741/97-212, zastavil pro nezaplacení soudního poplatku řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku téhož soudu ze dne 23. 6. 2005, čj. 5 C 741/97-193, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného usnesením ze dne 28. 4. 2006 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný byl k zaplacení soudního poplatku z odvolání řádně vyzván prostřednictvím svého zástupce, neboť úhrada soudního poplatku není nezastupitelným úkonem, který účastník musí vykonat osobně.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl usnesením ze dne 15. 5. 2007. V odůvodnění mj. uvedl, že neshledal důvody pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podání návrhu na zrušení ustanovení §9 zákona o soudních poplatcích.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že usnesením Krajského soudu v Brně byla porušena základní práva zaručená v článku 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007 vyjádřil nesouhlas se závěrem o nepřípustnosti dovolání, neboť dle jeho poznatků ustanovení §45c odst. 3 o.s.ř., o souběžném doručování písemnosti zástupci účastníka s procesní plnou mocí a účastníku samotnému, je obecnými soudy vykládáno nejednotně, což je projevem svévole, zakládá právní nejistotu a odůvodňuje potřebu tuto otázku Nejvyšším soudem jednoznačně vyřešit. Tato právní otázka svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a již z toho důvodu by ani ústavní stížnost neměla být odmítnuta. Dále stěžovatel polemizoval s právními názory soudů prvního a druhého stupně, dle nichž, byl-li k úhradě soudního poplatku vyzván prostřednictvím svého právního zástupce, jednalo se o řádnou výzvu, kterou mu nebylo třeba doručovat. Podrobnější argumentaci ústavněprávní ústavní stížnost neobsahovala (s výjimkou obecného tvrzení, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces a výše zmíněného poukazu na jednotlivé články Listiny).
V rámci argumentace k návrhu na zrušení §7 a §9 zákona o správních poplatcích stěžovatel uvedl, že povinnost zaplatit soudní poplatek předem je v rozporu s právem na soudní ochranu a porušuje zásadu rovnosti účastníků tím, že preferuje skupinu majetnějších před chudší většinou, což mnohdy znemožňuje občanu, který je evidentně v právu, domoci se svých práv u soudu. Proto je namístě zákonnou úpravu změnit tak, aby nikomu nebylo upíráno právo na soudní ochranu; v první řadě je tedy nutno nevyhovující zákonnou úpravu v citovaných ustanoveních zrušit.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba dílem jako zjevně neopodstatněnou a dílem jako opožděně podanou odmítnout z následujících důvodů.
V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Důvody, pro které dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl, jsou přehledně a zcela srozumitelně v napadeném usnesení vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem se správnými závěry dovolacího soudu, takže stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci stěžovaného usnesení založit nemohly.
V části směřující proti usnesením soudu prvého stupně ze dne 6. 2. 2006 a soudu odvolacího ze dne 28. 4. 2006 se jedná o ústavní stížnost (doručenou osobně dne 19. 7. 2007) podanou opožděně ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jak lze totiž dovodit z ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podáním ze zákona nepřípustného dovolání se neprodlužuje 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti stanovená v §72 odst. 3 cit. zákona.
Byla-li ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu z důvodů shora vyložených shledána opožděnou, nelze považovat s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §7 a 9 zákona o soudních poplatcích za projednatelný (srov. usnesení III. ÚS 101/95, Sb.n.ú., sv. 4, str. 351) pro absenci aktivní legitimace stěžovatele k jejímu podání.
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení, protože k tomu v jeho případě k nebyly dány důvody (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh podaný opožděně podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení ustanovení §7 a §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, byl odmítnut podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu z důvodu uvedeného v ustanovení §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu