ECLI:CZ:US:2007:4.US.186.07.1
sp. zn. IV. ÚS 186/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Zemědělského družstva "Agroholding" se sídlem v Bernarticích, zastoupeného JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem se sídlem Horní Lipová č. 271, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 40 Co 759/2005-48 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, č. j. 20 Cdo 40/2006-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 1. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru byla jimi porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 9 Nc 872/2002 Ústavní soud zjistil, že dne 10. 12. 2002 podala k označenému soudu návrh na nařízení exekuce oprávněná Ing. D. H. Návrh směřoval proti povinným L. a E. P., přičemž oprávněná požadovala zaplacení 169.709,- Kč s přísl. a výkonem exekuce navrhla pověřit exekutora Mgr. P. K. (dále jen "exekutor"). Okresní soud v Jeseníku exekuci nařídil usnesením ze dne 2. 1. 2003, č. j. 9 Nc 872/2002-6. Exekutor vydal dne 10. 9. 2004 pod sp. zn. Ex 932/02-7 usnesení - dražební vyhlášku, podle které se dražba označených nemovitostí povinných v k. ú. Bernartice u Javorníka koná dne 1. 11. 2004. V čl. VII. dražební vyhlášky pak exekutor upozornil mimo jiné všechny další věřitele povinných, že při rozvrhu podstaty se mohou domáhat uspokojení svých vymahatelných pohledávek nebo pohledávek zajištěných zástavním právem, než pro které byl nařízen výkon rozhodnutí, jestliže je přihlásí nejpozději do zahájení dražebního jednání. Vzhledem ke skutečnosti, že nařízené dražební jednání nebylo úspěšné, vydal exekutor dražební vyhlášku pro opakovanou dražbu na den 9. 5. 2005 opět s upozorněním pro zástavní věřitele v čl. VII. Dne 9. 5. 2005 usnesením o příklepu vydaném pod č. j. 37 Ex 932/02-11 udělil exekutor vydražiteli Obci Bernartice příklep na vydražené nemovitosti. Dne 3. 6. 2005 postoupil exekutor Okresnímu soudu v Jeseníku odvolání stěžovatele ze dne 24. 5. 2005 proti usnesení o příklepu, ve kterém stěžovatel tvrdil, že mu byla doručena pouze neúplná dražební vyhláška pro opakovanou dražbu, která nebyla opatřena podpisem exekutora ani jeho úředním razítkem a nemohl se tak dražby účastnit. Krajský soud Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 31. 8. 2005, č. j. 40 Co 759/2005-48, podané odvolání stěžovatele odmítl s tím, že stěžovateli se nepodařilo zpochybnit správnost údajů uvedených v doručence a neprokázal, že mu dražební vyhláška nebyla doručena. Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 10. 2006, č. j. 20 Cdo 40/2006-68, odmítl, neboť neshledal naplněny podmínky přípustnosti dovolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že v provedeném řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, byla porušena rovnost stran v řízení a právo projednat věc bez zbytečných průtahů a přítomnosti stěžovatele tak, aby se stěžovatel mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, přičemž soudní moc byla proti stěžovateli uplatněna mimo meze stanovené zákonným způsobem.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.
V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v odůvodnění vytýká stěžovatel pochybení Nejvyššího soudu, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu a v odůvodnění na toto rozhodnutí odkazuje, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č.3, 2004, str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části podaná po lhůtě a z části zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovýmto rozhodnutím v posuzované věci je vzhledem k důvodu odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost z důvodu, že stěžovatel neuplatnil námitky podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a nevytvořil si tak prostor pro vyhodnocení napadeného rozhodnutí jako zásadně právně významného, rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 1. 8. 2005, č. j. 40 Co 759/2005-48. Jak Ústavní soud zjistil ze soudního spisu u č. listu 51, bylo rozhodnutí krajského soudu doručeno stěžovateli dne 12. 10. 2005 a lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí tak uplynula dne 12. 12. 2005. Pokud pak stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 18. 1. 2007, je zcela evidentní, že stanovená lhůta nebyla zachována a že ústavní stížnost byla proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Pokud se týká usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, č. j. 20 Cdo 40/2006-68, Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele zaručených ústavním pořádkem.
Ústavní soud v souladu se svojí konstantní judikaturou považuje za nepochybné, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§201 a násl. o. s. ř.). Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové řízení (viz čl. 13 Úmluvy), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání ve věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku.
Jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, dovolací soud se v rámci svých kompetencí vznesenými námitkami stěžovatele, které jsou shodné s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti, řádně zabýval a vyložil, proč nejsou dány podmínky přípustnosti dovolání jak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tak podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Ústavní soud pak neshledal, že by stěžovateli bylo Nejvyšším soudem bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem tohoto soudu došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť občanský soudní řád aplikoval a interpretoval ústavněprávně konformním způsobem a z jeho postupu nevyplývají známky libovůle či svévole. Ústavní soud proto ani nepovažuje za nutné argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí opakovat.
Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly Nejvyšším soudem dodrženy, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že Nejvyšší soud dospěl k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci Nejvyšším soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl z části podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě stanovenou pro její podání a z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu