ECLI:CZ:US:2007:4.US.1866.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1866/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Mikovcova 7, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. února 2004, sp. zn. 5 T 2/2000, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2004, sp. zn. 4 To 107/2004, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 2005, sp. zn. 8 Tdo 584/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel shledán vinným z trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákona ve znění účinném do 31. prosince 1997, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Odvolání státního zástupce i stěžovatele shora popsaným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl. Dovolání stěžovatele pak napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl.
Stěžovatel ve svém podání zevrubně popsal s jakými závěry soudu prvého stupně nesouhlasí a v čem krajský soud rozhodl špatně, neboť nevzal ohled na faktický stav věci. Rozhodnutí nebylo, podle jeho názoru, přesvědčivé, přičemž soud vycházel ze selektivního hodnocení důkazů a stěžovatelem předložené argumenty nevzal na vědomí.
Podle stěžovatele byl úvěr, který zajistil postupem, pro nějž byl odsouzen, určen ve prospěch společnosti HS, spol. s r.o., jejímuž jednateli peníze předal. Nebylo tedy věcí stěžovatele, ale statutárního zástupce společnosti, aby úvěr splatil. Ve druhém případě stěžovatel namítl, že nebyl statutárním zástupcem společnosti, v jejíž prospěch byly poskytnuty úvěry. Neměl tak přístup k účetnictví společnosti ani možnost ovlivnit nakládání s prostředky.
Stěžovatel proto namítal nesprávné právní posouzení projednávané věci, kdy soudy I. a II. stupně měly nesprávně zhodnotit hmotně právní stránku věci a stěžovatel se tak stal nevinnou obětí. Dovolací soud se pak věcí, podle jeho tvrzení, ani prakticky nezabýval.
S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí soudů všech stupňů zrušil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s obsahem spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 2/2000, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Stěžovatel svoji ústavní stížnost založil výhradně na nesouhlasu se závěry soudu, které, podle jeho názoru, jsou v rozporu s procesními pravidly. Jeho ústavněprávní argumentace se tak zúžila na pouhé tvrzení o porušení čl. 36 a násl. Listiny.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin podvodu, neboť na základě nepravdivých údajů, zajistil jednak úvěr ve výši 80,000.000,- Kč ve prospěch společnosti HS spol. s r.o., a dále další tři úvěrové smlouvy na celkovou částku 53,000.000,- Kč, vše ke škodě Kreditní banky, a.s. Plzeň. Uvedené prostředky použil nezjištěným způsobem, resp. v rozporu s úvěrovými podmínkami.
Jak Ústavní soud z předloženého zjistil, obecné soudy v projednávané věci posoudily veškeré důkazy, které měly k dispozici, přičemž tvrzení stěžovatele bylo jen jedním z mnoha podkladů. Navíc tvrzení stěžovatele byla ve svém významu osamocena. Stěžovatel byl soudem prvého stupně shledán vinným z trestného činu podvodu, tedy z jednání, kdy na základě nepravdivých údajů získal úvěry, které by mu jinak nebyly poskytnuty. Není proto možné očekávat, jak stěžovatel uvedl, že by jeho jednání bylo zhojeno tím, že někdo jiný bude shledán odpovědným za navrácení poskytnutých prostředků. Krajský soud posuzoval projednávanou věc s vazbou na příslušnou právní kvalifikaci.
Odvolací soud se věcí zabýval v rozsahu odvolání stěžovatele i státního zástupce. Posoudil jednání krajského soudu, a byť přisvědčil stěžovateli, že se soud nezabýval věrohodností důkazů o předání prvního úvěru jednateli společnosti, dospěl i odvolací soud k závěru, že tato skutečnost neměla pro posouzení viny stěžovatele žádný význam. Vrchní soud tak neshledal odvolání jako důvodné.
Rovněž Nejvyšší soud ČR se důkladně zabýval dovoláním, avšak ani on neshledal námitky stěžovatele důvodnými.
Ve věci je třeba předně konstatovat, že Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Není tedy povolán k tomu, aby v "dalším kole" přehodnocoval závěry obecných soudů a znovu se zabýval již uplatněnými, a následně i odmítnutými, námitkami stěžovatele.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by svým postupem obecné soudy stěžovatele zkrátily v jeho právu na spravedlivý proces tak, jak je zaručeno v Listině. Tvrzení stěžovatele o zkrácení v právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru než on, aniž by uvedl další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, nezbývá než hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu. Právo na spravedlivý proces zaručuje postup soudů v souladu se zákonem stanovenými pravidly při uplatnění všech zásad řádného zákonného rozhodování v souladu s ústavními principy. Stěžovatel nepochybně využil všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
Je totiž věcí obecných soudů, aby, po seznámení se s veškerými relevantními fakty, dospěly k závěru o oprávněnosti či neoprávněnosti návrhu. Pokud obecný soud na jejich základě dospěl, při dodržení procesních předpisů, k nějakému závěru, není věcí Ústavního soudu, aby předložená fakta znovu přehodnocoval za situace, kdy nedošlo ke zkrácení účastníka řízení v jeho základních právech. To platí tím spíše, že dle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody přímo i pod ochranou obecných soudů.
V postupu soudu nalézacího ani odvolacího či dovolacího Ústavní soud neshledal jednání, které by bylo způsobilé stěžovatele zkrátit v jeho právech způsobem, který ve své ústavní stížnosti popsal. Soudy zcela v rámci své zákonem stanovené pravomoci posuzovaly jednotlivé důkazy. Pokud dospěly k závěru, který řádně a úplně odůvodnily, považuje Ústavní soud taková rozhodnutí za souladu s procesními předpisy.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu