ECLI:CZ:US:2007:4.US.1917.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1917/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. L. B., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Brně, Divadelní 4, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2007, čj. 6 Nt 103/2006-11, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 7 To 233/2007, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 9 Nt 101/2004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2003, sp. zn. 8 To 210/2003, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 1 Nt 102/2003, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 3 To 522/2001, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 8 To 190/2001, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2001, čj. 1 T 256/2000-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu osobně dne 27. 7. 2007 se Ing. L. B. (dále též "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 256/2000.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Rozsudkem ze dne 15. 3. 2001 Městský soud v Brně mj. stěžovatele uznal vinným trestným činem krádeže, odsoudil ho k peněžitému trestu ve výši 10 000,- Kč a stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Dne 23. 7. 2001 Krajský soud v Brně odvolání stěžovatele zamítl.
Dne 19. 10. 2001 Městský soud v Brně stěžovatele uznal vinným trestnými činy výtržnictví a ublížení na zdraví. Za tuto trestnou činnost a za sbíhající trestný čin krádeže, kterým byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem téhož soudu ze dne 15. 3. 2001, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 10 000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Dne 9. 1. 2002 Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatele napadený rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2001 zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví a za tento trestný čin a sbíhající trestný čin krádeže z rozsudku Městského soud v Brně ze dne 15. 3. 2001 jej odsoudil k souhrnnému peněžitému trestu ve výměře 15 000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců.
Dne 20. 3. 2003 Městský soud v Brně zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 1 T 256/2000.
Dne 5. 5. 2003 Krajský soud v Brně stížnost stěžovatele zamítl.
Dne 31. 5. 2005 Městský soud v Brně zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 4 T 115/99 a sp. zn. 1 T 256/2000.
Dne 23. 2. 2007 Městský soud v Brně zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 1 T 256/2000.
Dne 10. 5. 2007 Krajský soud v Brně stížnost stěžovatele zamítl.
III.
V ústavní stížnosti postrádající podrobnější ústavněprávní argumentaci stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen článek 37 odst. 2 a 3 a článek 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 6 odst. 2 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Je přesvědčen, že byl odsouzen na základě naprosto nedostatečných a neúčinných důkazů, jimiž jeho vina nebyla náležitě prokázána. Obecné soudy zcela ignorovaly jeho obhajobu, neprovedly jím navrhované důkazy, neobjasnily povahu smluvního vztahu a nesprávně posoudily závěry soudního znalce. Nedaly mu také možnost náležitě se hájit. Tím porušily základní právo na spravedlivý proces, zásadu rovnosti zbraní, článek 37 odst. 3 Listiny a článek 6 odst. 2 písm. d) Úmluvy. Nebyl mu ustanoven již od počátku trestního řízení obhájce dle ustanovení §36 odst. 2 tr. řádu z důvodu jeho nepříznivého zdravotního stavu. Také v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení bylo porušeno právo na řádnou obhajobu dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba odmítnout dílem jako návrh podaný opožděně a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný z následujících důvodů.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, jež napadala usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 9 Nt 101/2004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2003, sp. zn. 8 To 210/2003, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 1 Nt 102/2003, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 3 To 522/2001, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 8 To 190/2001, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2001, čj. 1 T 256/2000-118, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jednalo o ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V daném případě je evidentní, že nabylo-li poslední z výše uvedených rozhodnutí, tj. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2006, právní moci dne 8. 7. 2005 a byla-li ústavní stížnost podána osobně až dne 27. 7. 2007, jedná se v této části o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu k jeho podání.
Ve zbývající části, napadající usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2007 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2007, shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
K ústavněprávní stránce věci je především třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu tedy musely být uplatňovány prvotně v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení. Stěžovatel se tedy po pravomocném odsouzení nemůže dovolávat záruk, které článek 6 odst. 3 Úmluvy přiznává pouze obviněnému. Jinak řečeno, záruky obsažené v citovaném článku Úmluvy se nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení (srov. např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ze dne 18. 10. 1995 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, http://cmiskp.echr.coe.int), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není tento případ. Tvrzení stěžovatele o porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy je z těchto důvodů zjevně neopodstatněné.
Dle názoru Ústavního soudu se stěžovatel mohl dovolávat ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, která v porovnání čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou méně restriktivní, a to v míře, odpovídající povaze a významu řízení o povolení obnovy.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.". Tento článek zaručuje především "právo na soud", jež zahrnuje mj. povinnost soudu a účastníků postupovat zákonem stanoveným způsobem. Ze shromážděných podkladů, zejména za samotného faktu, že předmětem ústavní stížnosti jsou soudní rozhodnutí, je zřejmé, že toto právo stěžovateli nebylo odepřeno. Obecné soudy projednaly návrh a vydaly po řízení příslušná rozhodnutí. Z napadeného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2007 je zjevné, že stěžovatel byl slyšen u veřejného zasedání a že ve svém návrhu na povolení obnovy řízení prakticky opakoval tytéž skutečnosti, o které byly opřeny jeho předchozí návrhy na povolení obnovy řízení, které byly pravomocně zamítnuty. Obě usnesení také dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena.
Za těchto okolností se dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatel fakticky domáhá opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tj. zda jím předložené důkazy a tvrzení jsou novými skutečnostmi nebo důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr.ř., či nikoliv. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů předložených v řízení o povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení vyvozenými. V tomto směru je třeba poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, uveřejněný pod č. 5 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o porušení principů spravedlivého procesu v řízení o povolení obnovy jako zjevně neopodstatněné.
Pro uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh dílem jako opožděně podaný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a dílem jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu