ECLI:CZ:US:2007:4.US.1936.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1936/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A. Ž., zastoupeného JUDr. Romanem Brnčalem, advokátem se sídlem Olomouc, Polská 68, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2007, sp.zn. 7 To 31/2007, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2007, sp.zn. Nt 237/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto, že předsedkyně senátu JUDr. Veronika Čeplová není vyloučena z vykonávání úkonů daného trestního řízení. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla rovněž napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze zamítnuta.
Ústavní stížnost odůvodňuje stěžovatel především tím, že z přístupu soudkyně nabyl dojmu, že je osobně zaangažována na výsledku řízení. Jelikož měl dojem, že její přístup je jednostranný, dospěl k závěru, že JUDr. Čeplová je vůči jeho osobě podjatá a navíc má zájem na určitém výsledku trestního řízení. Vzhledem k těmto okolnostem podal na tuto soudkyni trestní oznámení, rovněž proti ní podal žalobu na ochranu osobnosti a nadto její svědeckou výpověď navrhl v rámci návrhu na obnovu řízení, jehož součástí byla námitka podjatosti, jako důkaz. Tyto své kroky pak považoval za klíčové argumenty pro vyloučení JUDr. Čeplové z dalšího trestního řízení.
V obou napadených rozhodnutích je podrobně a přehledně vysvětleno, že stěžovatelovy námitky samy o sobě nepodjatost soudkyně nezpochybňují. Jsou vyloženy zákonné podmínky, na základě kterých soud dospěje k závěru, že jsou dány pochybnosti o nepodjatosti. Stěžovatelovy námitky však tyto podmínky nesplňují, ačkoliv stěžovatel je subjektivně přesvědčen, že tomu tak je.
Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Chmelíř proti České republice. Je třeba si povšimnout, že v tomto případě nebyly pochybnosti o nepodjatosti soudce konstatovány výlučně na základě stěžovatelem Chmelířem podané žaloby na ochranu osobnosti proti danému soudci, ale rovněž na základě všech podrobně rozebraných souvislostí tohoto kroku stěžovatele a ve vazbě na v rozsudku popsané úkony tohoto soudce v rámci řízení. I Evropský soud pro lidská práva v odůvodnění svého rozsudku zdůrazňuje, že je vždy třeba přihlížet ke všem konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu a závěr o vyloučení soudce z vykonávání úkonů v daném řízení nelze učinit mechanicky jen na základě jediného posuzovaného kritéria.
Stěžovatel obsáhle kritizuje odůvodnění obou napadených rozhodnutí, ve kterých postrádá některá konkrétní vyjádření soudkyně, naopak nesouhlasí se zahrnutím některých částí odůvodnění, které považuje za nezákonné. K tomu je třeba říci, že odůvodnění obou rozhodnutí se dostatečně podrobně zabývají jednotlivými námitkami stěžovatele, uvádějí souvislosti, v jejichž kontextu byla stěžovatelova námitka podjatosti posuzována a výsledný závěr z nich naprosto logicky vyplývá. Pokud stěžovatel v odůvodnění postrádá jednu konkrétní větu, nelze automaticky prohlásit rozhodnutí za nepřezkoumatelné a dospět k závěru o zásahu do jeho základních práv, jestliže postoj soudkyně z odůvodnění jasně vyplývá a odůvodnění je podrobné a logicky provázané. Úvahy, do kterých se soud pouští, pak lze je stěží vykládat jako projev osobních zájmů nebo představ soudkyně, neboť se jedná o pouhé objektivní hodnocení situace a formulování určité prognózy, která se vzhledem ke všem okolnostem případu i stěžovatelova dosavadního chování zdá nejpravděpodobnější. Je jich použito pro dokreslení všech souvislostí stěžovatelovy námitky podjatosti, nikoli pro jejich zkreslení, jak se snaží naznačovat stěžovatel.
Samotný fakt, že se stěžovatel s napadenými rozhodnutími neztotožňuje, s reakcemi soudu na své námitky nesouhlasí a trvá na své verzi výkladu nezakládá porušení stěžovatelových základních práv. Stěžovatel zřejmě dospěl k závěru, že k obnově řízení je třeba přistoupit v každém případě, kdy odsouzený vyprodukuje jakékoli nové tvrzení, aby měl možnost v rámci obnoveného řízení své tvrzení prokázat. Takto ovšem institut obnovy řízení koncipován není a soudům nelze vytýkat, že jej tak nepojímají. Ačkoliv stěžovatel soudům vytýká, že si jeho námitky nesprávným způsobem vykládají tak, aby "se jim to hodilo", sám dospívá pouze na základě svého subjektivního dojmu k závěru, že jeho práva byla porušena mimo jiné tím, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno samosoudkyní a nikoli senátem. Ústavní soud k tomu může pouze poznamenat, že tomuto závěru nic nenasvědčuje.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je postavena především na subjektivním hodnocení napadených rozhodnutí stěžovatelem, který se s nimi pochopitelně neztotožňuje a ve své nespokojenosti shledává zásah do svých základních práv a svobod. Nepodařilo se mu zpochybnit zákonnost, natož pak ústavnost napadených rozhodnutí. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu