ECLI:CZ:US:2007:4.US.2002.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2002/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) G. A. G. a 2) I. P. N., obou zastoupených Helenou Dvornou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 3, Řehořova 52, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2007, čj. 5 To 110/2007-376, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 1. 2007, čj. 4 T 169/2005-340, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 2007, čj. 4 T 169/2005-393, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ze dne 3. 8. 2007, podaným téhož dne telefaxem a doplněným včas k poštovní přepravě předaným originálem, se G. A. G. a I. P. N. (dále též "stěžovatelé" případně "obžalovaní") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a "všechna rozhodnutí na ně navazující" vydaná v jejich trestní věci.
Samostatným návrhem ze dne 3. 8. 2007, podaným téhož dne telefaxem a doplněným včas k poštovní přepravě předaným originálem, se G. A. G. domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 2007, o opravě písařské chyby ve vyhotovení a opisech rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 T 169/2005.
II.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 4 T 169/2005, vyplývají následující skutečnosti.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 21. 2. 2006, čj. 4 T 169/2005-275, pro skutky v rozsudku blíže popsané uznal oba obžalované vinnými trestným činem vydírání dle §235 odst. 1 trestního zákona ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona; obžalovaného I. P. N. navíc i trestným činem loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona. Obžalovaného G. A. G. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a peněžitému trestu ve výši 150 000,- Kč splatnému v měsíčních splátkách po 1 500,- Kč, s vyslovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Obžalovaný I. P. N. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a peněžitému trestu ve výši 200 000,- Kč splatnému v měsíčních splátkách 20 000,- Kč, s vyslovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali obžalovaní odvolání do výroků o vině i trestu. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obžalovaných do výroku o trestu.
Odvolací soud dne 15. 6. 2006 napadený rozsudek soudu I. stupně ze dne 21. 2. 2006 zrušil v celém rozsahu ohledně obou obžalovaných a věc vrátil soudu I. stupně, aby ji v potřebném rozsahu projednal a znovu rozhodl. V odůvodnění mj. uvedl, že soud I. stupně se dopustil závažného porušení ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť přečetl výpovědi všech poškozených s argumentací, že jsou pro dlouhodobý pobyt v cizině pro soud nedosažitelní. Takový postup však přichází v úvahu pouze tehdy, byli-li svědci řádným způsobem k jednání před soudem předvoláni, a ač je jejich předvolání náležitým způsobem prokázáno, tak se k jednání nedostavili, případně má-li soud I. stupně hodnověrným způsobem prokázáno, že se předvolané osoby nezdržují v místech, jež udaly v předchozím řízení jako adresy pro jejich další doručení, a nelze náležitým způsobem zjistit, kde se v současné době zdržují a tudíž jsou pro soud nedosažitelné. Soud I. stupně pochybil i při hodnocení důkazů, když ve výpovědích jednotlivých poškozených byly významné rozpory a obsah jejich výpovědí byl zcela zjevně v rozporu s logikou.
Následně Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. 1. 2007 rozhodl o vině a trestu shodně jako v předcházejícím rozsudku.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali obžalovaní odvolání do výroků o vině i trestu. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obžalovaných do výroku o trestu.
Odvolací soud dne 12. 4. 2007 napadený rozsudek soudu I. stupně napadený oběma obžalovanými i státním zástupcem zrušil toliko ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině, výrocích o peněžitých trestech a výrocích o výměře uložených trestů odnětí svobody, u obžalovaného G. A. G. výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let, u obžalovaného I. P. N. na zkušební dobu v trvání 5 let. Současně nad oběma obžalovanými vyslovil dohled. Odvolání státního zástupce zamítl.
Dne 8. 6. 2007 Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením dle §131 odst. 1 tr. řádu opravil písařskou chybu ve vyhotovení a opisech rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 T 169/2005, tak, že ve výroku o trestu rozsudku má být správně uvedena výše měsíčních splátek peněžitého trestu 15 000,- Kč, nikoliv, jak bylo nesprávně uvedeno, 1 500,- Kč.
III.
Stěžovatelé tvrdili, že v řízení před obecnými soudy byl porušen článek 36 odst. 1 a článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedli, že po zrušení rozsudku soudu I. stupně z roku 2006 v novém hlavním líčení dne 9. 1. 2007 nebyli vyslechnuti svědkové; jejich výpovědi byly opět přečteny a tudíž nemohlo dojít k odstranění žádných rozporů. Opět se tedy nemohli náležitě vyjádřit k prováděným důkazům, neboť prakticky nikdy v průběhu celého trestního stíhání nemohli položit svědkům dotazy, žádat odstranění rozporů, a uplatnit tak své právo na obhajobu. "Usvědčující" svědkové byli vyslýcháni pouze jedenkrát před policejními orgány na počátku trestního řízení. Poté odcestovali mimo území České republiky; i když přislíbili účast při jednání u soudu, nikdy se k soudu nedostavili a nemohli tedy být vyslechnuti. Stěžovatelé vyjádřili názor, že v řízení nebyla dodržena zásada ústnosti a že jim bylo upřeno právo na obhajobu a vyjádřit se náležitým způsobem ke všem (zejména rozhodujícím) důkazům.
G. A. G. ve své ústavní stížnosti směřující proti opravnému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 2007, postrádající jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, uvedl, že toto usnesení ani jemu ani jeho obhájci nebylo doručeno, ačkoliv je na něm vyznačena právní moc ke dni 29. 6. 2007. Tento postup považoval za nezákonný a rozporný s článkem 37 odst. 2 a článkem 40 odst. 3 Listiny.
IV.
Ústavní soud se dále seznámil s obsahem spisu Městského soudu v Praze 42 T 2/2004 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Stěžovatelé tvrdili, že v řízení před obecnými soudy nebyli vyslechnuti svědkové svědčící proti nim, čímž měl být porušen článek 36 odst. 1 a článek 38 odst. 2 Listiny, jež zní:
"Čl. 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38
(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.".
Uvedené základní principy trestního řízení jsou zakotveny současně i v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož relevantní části mají následující znění:
"Článek 6
Právo na spravedlivý proces
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) projednána (...) soudem (...), který rozhodne o (...) oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. (...)
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: (...)
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;",
přičemž požadavky stanovené v článku 6 odst. 3 Úmluvy jsou zvláštními aspekty práva na spravedlivé řízení zaručeného obecně v odst. 1 čl. 6 Úmluvy.
Ústavní soud připomíná, že přípustnost důkazů v trestním řízení se řídí v prvé řadě pravidly trestního řádu a že je v zásadě na obecných soudech, aby zhodnotily ty důkazy, které shromáždily. Úlohou Ústavního soudu podle citovaných článků Listiny a Úmluvy je vyslovit se k otázce, zda bylo řízení spravedlivé jako celek, včetně způsobů provedení důkazů.
Důkazy musejí být obvykle provedeny v průběhu veřejného zasedání a v přítomnosti obžalovaného, a to za účelem kontradiktorní rozpravy. Z této zásady je možné činit výjimky, pokud jsou přitom respektována práva obhajoby; ustanovení článku 38 odst. 2 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy totiž vyžadují, aby byla obžalovanému poskytnuta adekvátní a dostatečná příležitost popřít svědectví podané v jeho neprospěch a dát jeho autora vyslýchat v okamžiku, kdy vypovídá anebo v pozdějším stádiu.
Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve své judikatuře jasně uvedly, že práva obhajoby jsou omezena způsobem neslučitelným se zárukami čl. 6 Úmluvy, pokud se odsouzení zakládá výhradně či v převažující míře na prohlášeních svědka, kterého stěžovatel neměl možnost vyslýchat ani ve fázi vyšetřování, ani v průběhu soudního jednání [srov. rozsudek ve věci Mayali proti Francii, 2005, stížnost č. 69116/01, §31-32, uveřejněný ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 5/2005, str. 265 (269)].
Článek 6 Úmluvy tak umožňuje soudům, aby svůj odsuzující verdikt opřely o prohlášení svědka obžaloby, kterého stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost vyslechnout, pouze za následujících podmínek. Za prvé: pokud je absence konfrontace dána nemožností svědka lokalizovat, musí být prokázáno, že jej příslušné státní orgány aktivně hledaly; za druhé: sporné svědectví nemůže být v žádném případě jediným důkazem, na kterém se odsuzující rozsudek zakládá.
V projednávaném případě byli stěžovatelé odsouzeni především na základě svědeckých výpovědí svědků (poškozených) učiněných v přípravném řízení za účasti obou, případně jednoho z obhájců zvolených obviněnými, jež měli možnost svědkům klást otázky, jak vyplývá z protokolů o výslechu svědka (str. 66 a násl. trestního spisu). Jednalo se o občany Bulharska, které soud I. stupně k opakovanému hlavnímu líčení řádně obeslal a kteří se k tomuto kroku bez omluvy nedostavili. Z tohoto důvodu byly protokoly o výslechu svědků v hlavním líčení přečteny v souladu s ustanovením §211 odst. 2 písm. a) a trestního řádu. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu ze dne 9. 1. 2007 (str. 12) i ze spisu Ústavním soudem vyžádaného nad to vyplývá, že poškození nebyli jediní svědkové, na základě jejichž výpovědí byli stěžovatelé odsouzeni.
Z uvedených konkrétních skutečností lze učinit závěr, že základní právo na spravedlivý trestní proces, jehož jedním z aspektů je právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, nebylo v případě stěžovatelů porušeno.
Nelze ovšem nepřehlédnout skutečnost, že námitky týkající se porušení principů spravedlivého trestního procesu při dokazování před obecnými soudy (tj. nemožnosti poškozené vyslechnout osobně v hlavním líčení) stěžovatelé uplatnili až v ústavní stížnosti. Jejich odvolání, stejně jako protokol o veřejném zasedání Městského soudu v Praze dne 12. 4. 2007 (č.l. 372 tr. spisu), totiž jakákoliv tvrzení v tomto směru neobsahují. Z tohoto pohledu by ústavní stížnost mohla být odmítnuta pro nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy tvrzeného zásahu do základních procesních práv stěžovatelů ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Tvrzení stěžovatele G. A. G., že mu nebylo doručeno opravné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 2007, nemá oporu ve spise. Jak totiž vyplývá z doručenky připojené k č.l. 393 vyžádaného trestního spisu, předmětné usnesení stěžovatel převzal osobně dne 25. 6. 2007.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatelů, nazírané jako celek, lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy resp. čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění jemu zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovatelům možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu