ECLI:CZ:US:2007:4.US.2036.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2036/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. září 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Mgr. M. S., soudního exekutora, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem se sídlem 415 01 Teplice, Husitská 692/3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 12 Co 314/2007 ze dne 29. 5. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, který je soudním exekutorem, se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh - usnesení Okresního soudu v Teplicích č. j. 14 Nc 12620/2004-19 ze dne 18. 12. 2006 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem shora označeného - bylo napadeným usnesením potvrzeno usnesení soudu I. stupně, jímž byla zastavena exekuce nařízená k návrhu oprávněného T-Mobile Czech Republic a. s., vedená proti povinné J. P. pro uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 19.565,60 Kč s přísl. a nákladů exekuce. K zastavení exekuce došlo proto, že průběh výkonu rozhodnutí ukazoval, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů [§268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. za použití §52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu], žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť oprávněnému, jehož míra pečlivosti, jak konstatoval soud, byla zachována a nelze mu vytýkat procesní zavinění při vedení exekuce, žádné prokazatelné náklady exekuce nevznikly (§271 o. s. ř.) a zároveň byla povinné uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce ve výši 5.950,- Kč stěžovateli - jako soudnímu exekutorovi podle §87 odst. 3 exekučního řádu.
Odvolací soud, který rozhodoval o odvolání stěžovatele směřujícím proti poslednímu z uvedených výroků usnesení soudu I. stupně, tj. proti výroku o uložení povinnosti k náhradě nákladů exekuce povinné, po přezkoumání obsahu spisu rozhodnutí soudu I. stupně v napadeném výroku jako věcně správné potvrdil v podstatě s odůvodněním, že oprávněnému nelze vytknout žádné procesní zavinění při vedení exekuce a z toho důvodu jej nemůže stíhat procesní odpovědnost za to, že exekuce byla zastavena.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který se závěry soudů obou stupňů nesouhlasí s tím, že je podle jeho názoru výsledkem takové interpretace aplikovaných zákonných ustanovení, která je nejen v rozporu s interpretačními pravidly právních norem a obsahem aplikovaných zákonných ustanovení, nýbrž i se samými základními principy spravedlnosti. Jak dále uvádí, základním východiskem pro vydání napadeného rozhodnutí je aplikace ust. §271 o. s. ř. na problematiku ukládání náhrady nákladů exekuce prováděné soudním exekutorem, což je však podle něj, z důvodů, které dále rozvádí, východisko veskrze mylné a nesprávné. Připomíná zásadu úplatnosti výkonu exekuční činnosti, s ní související zásadu nezávislosti oficiality výkonu exekuční činnosti a dovolává se nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/2004 a I. ÚS 290/05, přičemž cituje z odůvodnění prvého z nich a v návaznosti na tam uvedené úvahy rozvádí dále zásadu úplatnosti, a podrobně rozebírá argumenty svědčící podle něj názoru, který zastává, totiž názoru, že v exekučním řízení není vůbec možné uložit náhradu nákladů exekuce jiné osobě než oprávněnému, neboť ust. §89 exekučního řádu nic jiného neumožňuje. Zdůrazňuje také specifické postavení exekutora a uvádí dále, že pokud dochází k zastavení exekuce pro bezvýslednost - tedy pro nedostatek majetku na straně povinného, potom rozhodnutí, kterým je současně povinnému ukládáno, aby uhradil exekutorovi náklady exekuce představuje ve svém důsledku faktické odepření tohoto práva exekutorovi, který nemá podle současné soudní praxe jistotu, že za odvedenou práci obdrží jakoukoliv odměnu. Poukazuje také na to, že oprávněný zvolil cestu k vymožení dlužné částky formou soudní exekuce podle exekučního řádu vykonávané soudním exekutorem za odměnu, a to přesto, že mu již při podání návrhu muselo být zřejmé, že vymáhaná částka je ve zřejmém nepoměru s náklady exekuce, které je možno při tomto způsobu vymáhání očekávat. Z těchto i dalších v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní stížnost není důvodná.
Argumentace ústavní stížnosti vychází z nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/2004 a I. ÚS 290/05, jichž se také výslovně dovolává a na základě úvah tam uvedených, které dále rozvádí, dovozuje porušení ústavně zaručených práv. Stěžovatel však pomíjí (odhlédnuto již od toho, že ve věci sp. zn. II. ÚS 372/2004 obecný soud náhradu nákladů exekuce soudnímu exekutorovi vůbec nepřiznal), že právě v poměru k těmto nálezům zaujalo Plénum Ústavního soudu podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odlišné stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, v němž Ústavní soud zaujal názor odlišný od názoru, z něhož vychází ústavní stížnost stěžovatele. Stanovisko se zabývá problematikou aplikace a výkladu ust. §87 a §89 exekučního řádu ve vazbě na ust. §271 odst. 1 o. s. ř. - tedy ustanovení, jejichž výklad podal odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Podle uvedeného stanoviska není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. V závěru odůvodnění stanoviska, v němž je v podstatě reagováno i na argumenty, které obsahuje ústavní stížnost stěžovatele, Ústavní soud dovodil, že hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. Uvedené stanovisko IV. senát Ústavního soudu musí brát v úvahu i v nyní posuzované věci, v níž, jak patrno ze shora uvedeného, jde o právně i skutkově srovnatelnou věc s věcí soudního exekutora R. V., při jejímž posuzování Ústavní soud volil postup podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vedoucí k přijetí odlišného názoru. Vzhledem k tomu, že z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí i obsahu rozhodnutí soudu I. stupně je patrno, že oprávněný v této věci zachoval potřebnou míru pečlivosti (podnět k zastavení exekuce, s nímž teprve následně na výzvu soudu oprávněný souhlasil, dal po svých zjištěních sám stěžovatel), nutno i v nyní posuzované věci učinit závěr, že odvolací soud v daném případě postupoval ústavně konformním způsobem.
Z důvodů ve stanovisku blíže rozvedených, na něž lze pro stručnost odkázat, tak Ústavní soud v posuzované věci nepřisvědčil stěžovatelovu tvrzení, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv, jichž se dovolává. Proto byla jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu