ECLI:CZ:US:2007:4.US.2075.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2075/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. K., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tomaníkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Přerov, Bartošova 16, směřující proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2007, sp. zn. 9 To 287/2007, a Městského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2007, sp. zn. 70 Nt 3588/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 2 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora označeným usnesením Městského soudu v Brně byl stěžovatel, společně s dalšími spoluobviněnými, vzat do vazby z důvodů podle ustanovení §67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl stížností, o které rozhodl Krajský soud v Brně shora napadeným usnesením tak, že stížnost zamítl.
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že v jeho věci došlo k porušení jeho práva na obhajobu tím, že soud prvého stupně neinformoval řádně a včas jeho zvoleného obhájce o nařízeném jednání o návrhu na vzetí do vazby. Ačkoliv stěžovatel při výslechu u policejního orgánu oznámil kontakt na zvoleného obhájce a to jednak číslo mobilního telefonu a současně i číslo do advokátní kanceláře, soud obhájce o jednání nezpravil. Podle sdělení soudu se pracovnice soudní kanceláře neúspěšně pokusily o telefonát do advokátní kanceláře obhájce, neboť jiný kontakt jim nebyl k dispozici. V té době však byl obhájce ve své kanceláři společně s dalšími zaměstnanci, ale žádný telefonát ze soudu nezaznamenali. Teprve následující den, poté, co sám obhájce telefonoval na Městský soud v Brně, zjistil, že řízení o vzetí stěžovatele do vazby již probíhá. Současně byl informován o neúspěšném pokusu o telefonát z předchozího dne.
Vzhledem k uvedeným okolnostem, i s ohledem na nesouhlas stěžovatele s vazbou, podal stížnost, která však byla zamítnuta.
V popsaném postupu stěžovatel shledal zásah do svého práva na obhajobu od počátku řízení. Proto navrhnul, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s obsahem spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 3588/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Stěžovatel svoji ústavní stížnost založil na nesouhlasu s postupem soudu při informování zvoleného obhájce o řízení o návrhu na vzetí do vazby, čímž mělo dojít k naříkanému zkrácení na právní pomoc v řízení s orgány veřejné moci od počátku řízení, jakož i práva na čas k přípravě obhajoby.
Ze spisu Městského soudu v Brně se podává, že stěžovateli bylo sděleno obvinění pro trestný čin vraždy podle ustanovení §219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona, kterého se měl dopustit společně se dalšími obviněnými. Z protokolu o jednání je pak patrné, že využil svého práva nevypovídat do doby než se setká se svým obhájcem.
Ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvého stupně o vzetí do vazby stěžovatel uvedl, že nesouhlasí se vzetím do vazby, neboť důvody nebyly dány, a v rozhodnutí byl proveden pouze opis vazebních kritérií s bagatelizací stěžovatele ohledně jeho státní příslušnosti. Podstatná část stížnosti pak obsahovala námitky shodné jako v ústavní stížnosti, tedy že obhájce nebyl řádně a včas informován o nařízeném jednání.
Ústavní soud především konstatuje, že podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody přímo pod ochranou soudní moci. Je tedy i na obecných soudech, aby se znalostí konkrétních okolností případu dohlížely na dodržování zaručených práv a svobod účastníků řízení.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Pokud by Ústavní soud akceptoval tvrzení stěžovatele v plném rozsahu, bylo by, s ohledem na výše uvedené, možno v nedostatečném informování obhájce stěžovatele spatřit jeho zkrácení v zaručeném právu na právní pomoc již od počátku řízení. Přesto by se jednalo o vadu nenapravitelnou pouze v rozsahu "od počátku řízení". Náprava by tak nebyla možná ani požadovaným rozhodnutím Ústavního soudu o zrušení napadených rozhodnutí, ani jiným způsobem. Jak je patrné z podání stěžovatele, ať v případě ústavní stížnosti nebo přímo stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Brně, stěžovateli nebylo právo na právní pomoc, ani právo na obhajobu, upřeno. Obhájce stěžovatele se o probíhajícím řízení dozvěděl, sice v době kdy řízení už probíhalo, přesto však proti rozhodnutí podal stěžovatel, v zastoupení zvoleného obhájce stížnost, kde mohl uvést veškeré právní námitky, které měly vyvrátit tvrzení o důvodnosti vazby.
Jinými slovy řečeno, pokud stěžovatele Městský soud v Brně zkrátil v jeho právu na právní pomoc, bylo toto zkrácení bezprostředně napraveno v rámci řízení před stížnostním soudem a stěžovatel mohl uvést okolnosti, které, podle jeho názoru, vzetí do vazby vylučovaly.
Jak je z odůvodnění stížnosti patrné, stěžovatel brojil především proti tvrzenému procesních pochybení, avšak jeho obrana proti vazbě a vazebním důvodům se zúžila na pouhé konstatování, že vazební důvody nejsou dány. Z toho je patrné, že právní pomoc obhájce ani nenaplnila účel, jehož se stěžovatel domáhal po orgánech veřejné moci a proti jehož porušení brojil v ústavní stížnosti.
Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, který by měl posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, zejména za situace, kdy tvrzené pochybení soudu prvého stupně bylo již napraveno.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu