ECLI:CZ:US:2007:4.US.2090.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2090/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti K. K., zastoupeného Mgr. Jindřichem Vítkem, advokátem se sídlem Praha 2, Nad Petruskou 1, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 2. 2004, č.j. 18C 3/2004-12, usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 8. 2005, č.j. 18C 3/2004-22, usnesení Okresního soudu v Děčíně o nařízení exekuce ze dne 16. 2. 2005, č.j. 17Nc 3298/2005-5, usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 5. 2006, č.j. 17Nc 3298/2005-29, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 25. 11. 2005, č.j. 35Co 875/2005-30, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. 4. 2007, č.j. 36Co 577/2006-44, a proti příkazům soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno ze dne 25. 4. 2005, sp.zn. 030-Ex 637/05-11 a sp.zn. Ex 637/05-16, a ze dne 1. 6. 2005, sp.zn. Ex 637/05-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Napadená rozhodnutí se všechna týkají exekuce, která byla nařízena na majetek stěžovatele. Rozhodnutí citovaná v záhlaví, jejichž zrušení se stěžovatel domáhá, představují exekuční titul (OS v Děčíně ze dne 2. 2. 2004, č.j. 18C 3/2004-12), odmítnutí odvolání stěžovatele proti exekučnímu titulu pro opožděnost (OS v Děčíně ze dne 29. 8. 2005, č.j. 18C 3/2004-22), potvrzení tohoto odmítnutí krajským soudem (KS v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 25. 11. 2005, č.j. 35Co 875/2005-30), dále usnesení o nařízení exekuce (OS v Děčíně ze dne 16. 2. 2005, č.j. 17Nc 3298/2005-5), zamítavé rozhodnutí o návrhu stěžovatele na odklad exekuce a na částečné zastavení exekuce (OS v Děčíně ze dne 31. 5. 2006, č.j. 17Nc 3298/2005-29) a potvrzení tohoto zamítnutí odvolacím soudem (KS v Ústí nad Labem - ponočka v Liberci ze dne 30. 4. 2007, č.j. 36Co 577/2006-44). Dále pak tři exekutorské příkazy, kterými se přikazuje exekuce na stěžovatelův majetek.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti podání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti jak je vymezuje zákon o Ústavním soudu. Ústavní stížnost lze v souladu s ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Je tedy zřejmé, že ve vztahu ke skupině napadených rozhodnutí týkající se vydání exekučního titulu, resp. rozhodnutí o odvolání proti němu, je ústavní stížnost podána po této lhůtě. Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, č.j. 35Co 875/2005-30, kterým bylo potvrzeno odmítnutí odvolání stěžovatele pro opožděnost nabylo právní moci dne 10. 2. 2006.
Ústavní soud vzal dále v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí týkající se nařízení exekuce a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná a částečně opožděná, resp. nepřípustná.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu]; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatel neuvádí, že by proti usnesení Okresního soudu v Děčíně o nařízení exekuce podával odvolání, ačkoliv byl poučen, že proti tomuto usnesení podat odvolání lze. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí, které stěžovatel obdržel nejpozději dne 16. 5. 2005, neboť ten den podal návrh na částečné zastavení exekuce, je tedy ústavní stížnost podána opožděně a zároveň je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje.
Usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 5. 2006, č.j. 17Nc 3298/2005-29, byl pod bodem I. zamítnut návrh stěžovatele na odklad exekuce, pod bodem II. byl zamítnut jeho návrh na částečné zastavení exekuce a pod bodem III. bylo rozhodnuto, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel podal odvolání pouze do výroku II. tohoto usnesení. O odvolání rozhodl odvolací soud usnesením rovněž napadeným touto ústavní stížností tak, že rozhodnutí soudu I. stupně v rozsahu dotčeném odvoláním potvrdil. Ve vztahu k výroku I. a III. rozhodnutí okresního soudu je tedy ústavní stížnost opět podána po lhůtě a zároveň je nepřípustná.
Náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti splňuje tedy pouze část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. 4. 2007, č.j. 36Co 577/2006-44 a proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 5. 2006, č.j. 17Nc 3298/2005-29. Jedná se o zamítnutí návrhu stěžovatele na částečné zastavení exekuce. Odůvodnění ústavní stížnosti však konkrétně ve vztahu k těmto rozhodnutím ničeho neuvádí. Stěžovatel se soustředí především na údajnou neústavnost exekučního titulu a všechna následná rozhodnutí považuje za neústavní odvozeně. Vzhledem k tomu, že bylo oběma soudy velmi přesvědčivě vyloženo, z jakého důvodu bylo nutno stěžovatelův návrh zamítnout, a ani stěžovatel neuvádí žádné námitky, které by tato rozhodnutí zpochybňovaly, dospěl Ústavní soud k závěru, že v tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. S tím souvisí i neopodstatněnost ústavní stížnosti směřující proti jednotlivým exekučním příkazů. Exekuční příkaz jako stanovení konkrétního způsobu provedení nařízené exekuce, navíc za situace, kdy proti tomuto nařízení se stěžovatel nebránil dostupnými zákonnými prostředky, není sám o sobě s to zasáhnout do sféry základních práv a svobod stěžovatele.
Ze všech skutečností výše uvedených vyplývá, že stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv napadenými rozhodnutími. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout a to částečně pro její zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a), částečně pro opožděnost podle §43 odst. 1 písm. b) a pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu