ECLI:CZ:US:2007:4.US.212.07
sp. zn. IV. ÚS 212/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Michaely Židlické a Vlasty Formánkové, ve věci navrhovatelky Auto Doležal, s.r.o., se sídlem Havířská 1889/1a, Karviná - Nové Město, právně zastoupené JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem se sídlem Masná 10, Ostrava-Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 11 Co 58/2006-122, ze dne 12. 10. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 1. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 11 Co 58/2006-122, ze dne 12. 10. 2006, jímž bylo rozhodnuto, že se žalovanému, tj. stěžovatelce, nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Výše uvedeným výrokem mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky, jež jsou jí garantována čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 (správně zřejmě čl. 36 odst. 3) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), rovněž čl. 11 odst. 1 Listiny, to vše ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Těžiště stěžovatelčiny argumentace spočívá v tvrzení, že jí, jakožto straně procesně úspěšné, Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") odepřel nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení, aniž pro to byly splněny zákonem stanovené předpoklady, a tímto jí znemožnil domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, způsobil nerovnost účastníků předmětného řízení a rovněž zasáhl neoprávněně do vlastnictví stěžovatelky, když jí bezdůvodně odepřel nárok na náhradu toho, co vynaložila na obranu svých práv v řízení.
Napadené rozhodnutí, jak patrno z obsahu připojených příloh i obsahu ústavní stížnosti, bylo vydáno v odvolacím řízení o žalobě Ing. M. W. o náhradu škody, která mu měla vzniknout v důsledku dopravní nehody způsobené uvolněním levého předního kola vozidla, kdy toto mělo být před jízdou demontováno a zpětně montováno stěžovatelkou provádějící kontrolu brzdových destiček automobilu. V daném případě krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu a ve výroku II. nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů s poukazem na ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přičemž své rozhodnutí v otázce nákladů opřel o několik důvodů. Krajský soud nejprve konstatoval, že žalobce nepochybně utrpěl následkem předmětné nehody majetkovou újmu cca 66.000,- Kč, která mu byla částečně nahrazena do výše 52.604,- Kč formou pojistného plnění, současně mu již také v souvislosti s prvoinstančním řízením vznikla povinnost hradit náklady řízení ve výši 24.800,- Kč. Dále soud přihlédl ke složitosti případu, jeho délce i množství provedených důkazů, zejména však k zavádějícímu obsahu listin vystavených stěžovatelkou (objednávka prací a faktura), které mohly žalobce utvrzovat v přesvědčení, že jeho žaloba je důvodná. Dalším důvodem, ke kterému soud přihlédl, byl postoj stěžovatelky k návrhu smírného řešení sporu učiněném žalobcem, jež odmítla. A konečně soud také vycházel z dle jeho názoru nesrovnatelných majetkových poměrů obou stran sporu, kdy dospěl k závěru, že nepřiznání nákladů odvolacího řízení procesně úspěšné stěžovatelce nebude nepřiměřeně tvrdým zásahem do jejích ekonomických poměrů.
Výše uvedené důvody však nejsou podle názoru stěžovatelky takové povahy, aby bylo možno uvažovat o aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu. Ve své ústavní stížnosti následně jednotlivé důvody rozebírá, zpochybňuje a polemizuje s nimi. V otázce majetkových poměrů stran například podotýká, že tyto nebyly vůbec zkoumány, a pokud se na ně soud odvolává, lze v tom spatřovat jistý prvek libovůle a stranění jedné ze stran. Navrhované smírné řešení nepovažuje stěžovatelka za důvodné, neboť žalobce nebyl se svým žalobním návrhem v právu, což bylo ostatně potvrzeno soudem první instance, který řízení částečně zastavil a ve zbytku žalobu zamítl. Ani zbývající důvody nejsou podle jejího názoru opodstatněné, a proto odepření náhrady nákladů odvolacího řízení představuje podle ní libovůli ze strany soudu a extenzivní výklad §150 občanského soudního řádu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatelka proto navrhla zrušení rozhodnutí krajského soudu ve výroku o nákladech odvolacího řízení.
III.
Ústavní soud znovu poukazuje na svoji již konstantní judikaturu, podle které není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V dané věci se jedná o problematiku nákladů řízení, která, jak Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatuje, není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť sám spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat například v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. např. I. ÚS 633/05). Pochybení daného rázu však Ústavní soud nezjistil.
Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 občanského soudního řádu však zakládá diskreční oprávnění soudu v této otázce. Nejedná se ovšem o zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Jeho aplikace je tudíž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je toliko věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení aplikuje či nikoliv (srov. např. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Uvedené posouzení závisí na všech okolnostech případu, přičemž soud přihlíží zejména k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení, k majetkovým a dalším poměrům účastníků řízení, apod. Shrneme-li to, úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž zvážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.
Dále tato úvaha obecného soudu musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. Postup soudu musí být odpovídajícím způsobem vysvětlen, neboť jinak by v něm bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. např. IV. ÚS 397/05). O takovou libovůli by se jednalo především tehdy, pokud by soudy postupovaly tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec nebo by je zdůvodnily zcela nedostatečně. Právě v tomto rámci se potom pohybuje ústavně právní přezkum rozhodnutí obecných soudů ve vztahu k aplikaci ust. §150 občanského soudního řádu.
Takové pochybení však Ústavní soud neshledal a napadené rozhodnutí považuje za ústavně konformní. Odvolací soud v odůvodnění k II. výroku svého rozhodnutí dostatečným způsobem objasnil, v čem spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné a v té souvislosti uvedl i konkrétní skutečnosti, které jej vedly k odchýlení se od rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dle zásady úspěšnosti. Nelze tedy dojít k závěru, že odvolací soud aplikoval §150 občanského soudního řádu nahodile bez zvážení okolností případu a porušil tak stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, resp. právo na spravedlivé rozhodnutí a právo na řádné odůvodnění rozhodnutí (čl. 36 odst. 1 Listiny). Skutečnost, že se stěžovatelka se závěrem obecného soudu o použití ust. §150 občanského soudního řádu neztotožnila, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv nemohou obstát. Ústavní soud neshledal v postupu odvolacího soudu žádná pochybení, jež by byla s to zasáhnout do základních práv stěžovatelky, proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu