ECLI:CZ:US:2007:4.US.2146.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2146/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. L., právě zastoupené JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře České Budějovice, Čéčova 11, směřující proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. července 2007, č.j. 3 Nt 3/2007-10, a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 1. srpna 2007, č.j. 14 To 200/2007-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi bylo narušeno její základní práva zaručená v čl. 1, čl. 4 odst. 2, v čl. 8 odst. 2 a 5 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora uvedeným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích byla stěžovatelka vzata do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b) a c) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podala stížnost, o které rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře tak, že ji jako neodůvodněnou zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především uvedla, že uvalení vazby v jejím případě bylo zcela nezákonné a protiústavní v případě obou vazebních důvodů daných dle §67 písm. b) a c) trestního řádu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizovala s odůvodněním rozhodnutí o vzetí do vazby podle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. Soud prvého stupně předestřel možnost, že by obviněná (stěžovatelka) mohla v trestné činnosti pokračovat. Právní zástupce stěžovatelky však konstatoval neexistenci obecného důvodu pokračování v trestné činnosti, jako důvodu vazebního. Okresní soud neuvedl konkrétně o jaké jednání uvedené v §67 písm. c) trestního řádu se má jednat a tím stěžovatelku zbavil práva na řádnou obhajobu, když pokračování v trestné činnosti není vazebním důvodem. Dále se zabývala významem a obsahem pojmu pokračování v trestné činnosti. Stěžovatelka dále uvedla, že teprve stížnostní soud měl v odůvodní napadeného rozhodnutí použít termín opakování trestné činnosti, ačkoliv v odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby nebyl použit.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizovala rovněž s odůvodněním rozhodnutí o vzetí do vazby podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu. Soud předpokládal, že stěžovatelka bude působit na doposud nevyslechnuté svědky aniž by uvedl, na základě jakých okolností dovozuje toto možné působení. Odůvodnění je zcela vágní a nekonkrétní. K tomu pak stěžovatelka odkázala i na judikaturu Ústavního soudu; konkrétně se mělo jednat o rozhodnutí sp. zn. ÚS 44/1993-94-2, (správně zřejmě II. ÚS 44/1993), ÚS 74/1996-2, (zřejmě I. ÚS 74/1996), ÚS 122/1996-n., (správně buď II. ÚS 122/1996 nebo IV. ÚS 122/1996), a ÚS 19/2003-n., (zřejmě IV. ÚS 19/03).
V doplnění ústavní stížnosti pak právní zástupce stěžovatelky uvedl, že postupem soudů v projednávané věci došlo i k porušení práva stěžovatelky na obhajobu.
V uvedených skutečnostech shledala stěžovatelka shora popsaný zásah do svých základních práv, a proto navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení - Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře - za kterého se vyjádřil předseda senátu. Ten uvedl, že s argumentací stěžovatelky se nelze ztotožnit a odkázal na napadené odůvodnění. Uvedl, že důvody pro vzetí stěžovatelky byly vysoce aktuální a doloženy podkladovým spisovým materiálem včetně vyšetřovacího spisu. Uvedl současně, že rozhodnutím státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2007, sp. zn. ZT 873/2007, byla stěžovatelka propuštěna z vazby na svobodu.
Vyjádření k ústavní stížnosti podal za účastníka řízení - Okresní soud v Českých Budějovicích příslušný soudce. Ten odkázal na napadené rozhodnutí okresního soudu stejně jako na rozhodnutí stížnostního soudu, neboť stěžovatelka argumentovala shodně jako v ústavní stížnosti. Proto navrhl aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Předložená vyjádření nepřinesla novou argumentaci či stanoviska, a proto je Ústavní soud stěžovatelce k případné replice nezasílal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích vedeným pod sp. zn. 3 Nt 3/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Z předložených podkladů je patrné, že se soud v řízení o návrhu na vzetí stěžovatelky do vazby posuzoval důvodnost takového kroku, přičemž dospěl k závěru, že požadavek orgánů činných v trestním řízení je oprávněn. Při posuzování oprávněnosti bylo rozhodování soudu moderováno i stanoviskem a vyjádřením jak stěžovatelky, tak i jejího právního zástupce.
Rozhodnutí o vzetí stěžovatelky do vazby bylo řádně a úplně odůvodněno. Byť je v odůvodnění vazebního důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu uvedena obava, že by stěžovatelky mohla v trestné činnosti pokračovat, z dále uvedených informací jakož i z celého kontextu je zcela jasně patrné, že obava soudu se týkala páchání téže trestné činnosti k níž mohly být připraveny podmínky. Zde je na místě odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 19/03, podle kterého je třeba na orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby používaly naprosto přesné a jednoznačné termíny. Případná nejasnost tedy byla napravena postupem stížnostního soudu.
Stížnostní soud na stěžovatelčiny námitky řádně a přiměřeně reagoval. Pro posouzení stížnosti pak provedl další šetření, na jehož základě dospěl k oprávněnosti vazebního stíhání stěžovatelky a to z obou zákonných důvodů. Krajský soud posoudil námitky stěžovatelky jako neopodstatněné a nepodložené, a to jak ve vztahu k osobě stěžovatelky, tak i k druhu a k závažnosti trestné činnosti.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
K dalším odkazům stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu pak tento konstatuje, že uvedené neshledal jako případné v projednávané věci, s tím, že není ani patrné, jakých rozhodnutí konkrétně stěžovatelka dovolávala.
Za podstatné považuje Ústavní soud i skutečnost, že zákonné omezení stěžovatelky v právu na osobní svobodu již jejím propuštěním z vazby pominulo.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v daném případě došlo ke stěžovatelkou naříkanému zkrácení v jejích základních právech zaručených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny. Ústavní soud neshledal ani tvrzené zkrácení v právu na rovnost daném v čl. 1 Listiny, ani neshledal, že by orgány veřejné moci při svém postupu překročily meze základních práv stěžovatelky způsobem, který by neupravoval zákon (čl. 4 odst. 2 Listiny).
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu