ECLI:CZ:US:2007:4.US.2160.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2160/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti TRAMAZ a.s., se sídlem Praha 5, Kartouzská 4, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 39, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2007, č.j. 32Odo 929/2005-126, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 3. 2005, č.j. 4Cmo 55/2004-100, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2003, č.j. 7Cm 32/98-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušeno její základní právo na soudní ochranu dle čl. 1, čl. 4 Ústavy ČR popř. ve vztahu k čl. 10 Ústavy ČR, dále právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka dále namítá i porušení přirozeného práva z hlediska nemravnosti jednání vedlejší účastnice, v jehož důsledku mělo být zasaženo i do jejího vlastnického práva.
Soud I. stupně zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení ve výroku specifikované částky s příslušenstvím. Dále zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení vedlejší účastnice v postavení žalované. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí odvolacím soudem potvrzeno. Stěžovatelka dále podala dovolání, které ovšem bylo Nejvyšším soudem ČR posouzeno jako nepřípustné a odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatelka znovu uplatňuje svůj pohled na posuzovaný spor, opakuje argumenty, se kterými se již vypořádaly obecné soudy, s tvrzením, že závěry soudů jsou nesprávné. Stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc rozhodly obecné soudy, rozebírá svůj odlišný názor, avšak nepředkládá nic, co by zpochybňovalo zákonnost, natož pak ústavnost, napadených rozhodnutí.
Ve vztahu k neprovedeným důkazům, na něž stěžovatelka upozorňuje, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu týkající se "opomenutých" důkazů. Stěžejním kritériem pro posouzení zásahu do základních práv a svobod účastníka řízení je existence odůvodnění postupu soudu, který nemá povinnost provádět všechny důkazy navržené účastníky řízení. Vzhledem k tomu, že soud I. i II. stupně se s důkazními návrhy stěžovatelky ve svém rozhodnutí vypořádal, nemá ani v tomto ohledu Ústavní soud k napadeným rozhodnutím co dodat.
Stěžovatelka uzavírá, že odůvodnění dle jejího názoru není dostačující a že v rozhodnutích soudů je extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a zjištěným skutkovým stavem a navazujícím právním posouzením, když celkově považuje tato rozhodnutí za vybočující z běžných pravidle rozhodování, nespravedlivá, odporující dobrým mravům a poctivému obchodnímu styku. Dále stěžovatelka uvádí jako pochybení soudů i nepřiměřenou délku sporu. Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatelka pouze prezentuje svůj názor na věc, aniž by blíže odůvodňovala, v čem měly spočívat zásahy do vyjmenovaných základních práv. Tak je tomu i s namítanou nepřiměřenou délkou sporu, kterou stěžovatelka konstatuje ve dvou větách, aniž by uváděla, čím byla způsobena, či jestliže nastaly průtahy v řízení, zda se proti nim bránila.
Celá ústavní stížnost je koncipována jako další opravný prostředek proti rozhodnutím obecných soudů, přičemž proti rozhodnutí soudu Nejvyššího neobsahuje žádné konkrétní námitky. Ústavní soud však připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a přezkum jejich rozhodnutí z hlediska obecné zákonnosti mu nepřísluší a příslušet nemůže. Jestliže tedy stěžovatelka neformulovala žádné námitky, které by zpochybňovaly ústavnost napadených rozhodnutí, rozhodnutí jsou vyčerpávajícím způsobem odůvodněna a ústavní stížnost je pouze opakovanou polemikou s tímto odůvodněním, když použité argumenty byly uplatněny již v předchozím řízení, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2007
Miloslav Výborný