ECLI:CZ:US:2007:4.US.2172.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2172/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky E. S., právně zastoupené JUDr. Ondřejem Tošnerem, Slavíkova 23/1568, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu pro Prahu -západ ze dne 25. 11. 2006, č.j. 7 C 137/2005-75, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007, č.j. 26 Co 120/2007-96, a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 8. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů. Své podání spojila též s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Dále se Ústavní soud zabýval samotným rozsahem předmětné ústavní stížnosti, neboť stěžovatelka v ní sice formálně právně napadá toliko rozsudek Krajského soudu v Praze, ovšem fakticky brojí též proti rozsudku soudu okresního. Z uvedeného důvodu pak Ústavní soud podrobil ústavnímu přezkumu též dotčený rozsudek okresního soudu.
II.
Stěžovatelka objednala u vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti provedení geodetických prací, spočívající v prošetření služebnosti cesty podél pozemku p.č. 690 a vytyčení hranic pozemků p.č. 689/2, vše v katastrálním území Všestary za předpokládanou cenu 20.000,- Kč. Dopisem ze dne 23. 2. 2004 informoval vedlejší účastník stěžovatelku o doposud provedených pracích, současně s tím pak vyzval stěžovatelku k uhrazení zálohy ve výši 9.800,- Kč a vyzval ji k dohodě o dalším postupu. Jelikož stěžovatelka na dopis vedlejšího účastníka nijak nereagovala a rovněž telefonický kontakt nebyl úspěšný, vedlejší účastník usoudil, že žalovaná nemá na dalším postupu zájem a práce na zakázce ukončil. Zaslal stěžovatelce konečnou fakturu a vyúčtování nákladů. Stěžovatelka dne 9. 6. 2004 poslala vedlejšímu účastníkovi doporučenou zásilku, jejíž obsah však zůstal nejistý, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat její tvrzení o tom, že v zásilce byla písemná výzva k pokračování v zakázce. Soud prvního stupně v následném soudním sporu dospěl k závěru, že smluvní strany mezi sebou uzavřely smlouvu o dílo, která však nebyla platná, neboť smluvní strany měly odlišnou představu o sjednaném předmětu díla a nárok vedlejšího účastníka kvalifikoval jako požadavek na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívalo v již provedených úkonech. V otázce výše bezdůvodného obohacení vyšel soud prvního stupně ze závěrů znaleckého posudku, v němž byla řešena i otázka přiměřenosti účtovaného množství hodin. Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že mezi smluvci byla uzavřena platná smlouva o obstarání věci a vedlejšímu účastníku tak náleží odměna za ty činnosti, které byly prokazatelně provedeny.
Stěžovatelka namítá, že postupem soudů obou instancí došlo k zásahu do jejich základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Dle náhledu stěžovatelky mělo v proběhlém soudním řízení dojít k narušení rovnosti účastníků řízení a to tím, jak se obecné soudy postavily k hodnocení předložených důkazů. Jediným důkazem, kterým vedlejší účastník prokazoval výši svého nároku vůči stěžovatelce, byla listina označená jako výpis z deníku. Soud prvního stupně ani znalkyně nijak neověřovali autenticitu předložené listiny a nevyžádaly si deník, z něhož měl být výpis pořízen. V soudním řízení tak bylo zcela bezdůvodně sňato z žalobce důkazní břemeno k prokázání jeho tvrzení o výši nároku. Princip rovnosti účastníků přitom vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení musí stát před soudem v rovném postavení. Pokud je listina sepsaná jedním z účastníků soudem nekriticky přijímána, zatímco důkazy a tvrzení druhého z účastníků jsou označeny za "pouhá tvrzení", není zmíněné rovnosti účastníků dosaženo. Hodnocení důkazů, jež bylo provedeno obecnými soudy, pak považuje stěžovatelka za případ extrémního vybočení ze zásady volného hodnocení důkazů.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což se však v předmětném případě nestalo.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu sice vyplývá, že v souvislosti s uzavřenou smlouvou dospěl tento k odlišnému právnímu názoru než soud nalézací, ovšem tato skutečnost neměla vliv na výrokovou část rozsudku, a proto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka se ve svém návrhu zabývala především hodnocením důkazů, na jejichž základě soudy přiznaly vedlejšímu účastníkovi odměnu za vykonanou činnost. Vedlejší účastník svoji odměnu za přešetření služebnosti podél pozemku p.č. 690, 690/1 a 689/20 ve prospěch vlastníka pozemku p.č. 689/2 v katastrálním území Všestary, dále za zjištění týkajících se možného získání přístupu přes pozemky p.č. 690/1 příp. přes pozemek p.č. 1055/1 v katastrálním území Nehov a účasti na vytyčení hranic pozemku doložil výpisem z deníku a bylo na obecném soudu, zda mu takto vyúčtovaná cena bude stačit k utvoření závěru o výši odměny či nikoli. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku krajského soudu, nechal si soud prvního stupně zpracovat (ač v souvislosti s úvahou o bezdůvodném obohacení) znalecký posudek, v němž byla mimo jiné řešena otázka přiměřenosti účtovaného množství hodin. Tímto znaleckým posudkem pak měla být ověřena hodnověrnost tvrzení vedlejšího účastníka o výši odměny, neboť není v moci obecných soudů, aby měly znalost o ceně poskytovaných prací v oblasti geodézie. Skutečnost, že obecné soudy dospěly k závěru o výši odměny na základě návrhu vedlejšího účastníka a znaleckého posudku, nelze považovat za extrémní vybočení ze zásady volného hodnocení důkazů. Stěžovatelka se mohla k uvedeným skutečnostem v rámci soudního řízení vyjádřit a samotný nesouhlas s výší odměny nemůže založit zásah do základního práva na spravedlivý proces či porušení rovnosti účastníků řízení.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozsudky, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení právních předpisů a z toho důvodu také nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti.
Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. l písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu