ECLI:CZ:US:2007:4.US.2189.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2189/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Diecézní charity Brno, se sídlem v Brně, Třída kpt. Jaroše 9, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem 616 00 Brno, Elišky Machové 41, proti usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 49 C 6/2007 ze dne 3. 4. 2007 a Krajského soudu v Brně sp. zn. 15 Co 200/2007 ze dne 31. 5. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zakotvených v článcích 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti, připojených příloh - napadených rozhodnutí i rozhodnutí obecných soudů v daném řízení dříve vydaných, bylo usnesením Krajského soudu v Brně shora označeným potvrzeno v napadeném výroku o nákladech řízení usnesení soudu I. stupně - Městského soudu v Brně shora označené, jímž bylo po zpětvzetí žaloby zastaveno podle §96 odst. 1 o. s. ř. řízení o žalobě M. K., směřující proti stěžovateli, o stanovení povinnosti přidělovat práci podle pracovní smlouvy a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, kterýžto výrok soud I. stupně odůvodnil ust. §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití ust. §150 o. s. ř., odvolací soud pak ust. §146 odst. 2 o. s. ř. V daném řízení byla nejprve žaloba jmenované na určení neplatnosti výpovědi dané jí dopisem stěžovatele ze dne 22. 10. 1999 a na stanovení povinnosti stěžovateli přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy soudem I. stupně zamítnuta rozsudkem č. j. 49 C 317/99-78 ze dne 22. 6. 2000. Tento rozsudek byl odvolacím soudem - jeho rozhodnutím sp. zn. 49 Co 109/2000 ze dne 18. 4. 2001 ve výroku o neplatnosti výpovědi změněn tak, že uvedená výpověď stěžovatele žalobkyni je neplatná (a tento výrok nabyl právní moci) a ve výrocích o zamítnutí žaloby o stanovení povinnosti přidělovat práci žalobkyni podle pracovní smlouvy a ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Na to soud I. stupně dalším rozsudkem ze dne 16. 3. 2004 stanovil povinnost stěžovateli přidělovat žalobkyni práce farmaceutické laborantky, kterou vykonávala u stěžovatele na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 1999, a stěžovateli stanovil povinnost podle §142 odst. 1 o. s. ř. žalobkyni nahradit náklady řízení. Odvolací soud, který se věcí opětovně k odvolání stěžovatele zabýval, svým rozsudkem sp. zn. 15 Co 256/2004 ze dne 10. 5. 2005 tentokrát rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé - nyní již jen o stanovení povinnosti stěžovateli přidělovat žalobkyni práci - jako věcně správný potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen pokud jde o výši žalobkyni přiznané částky nákladů řízení. Obě tato poslední rozhodnutí pak byla k dovolání stěžovatele rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2815/2005 ze dne 14. 11. 2006 zrušena a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Na to pak žalobkyně vzala svou žalobu zpět a následně došlo k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti, po rekapitulaci předchozího řízení včetně všech v řízení vydaných rozhodnutí, oponuje názoru soudů obou stupňů a jejich zdůvodnění pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení, přitom zdůrazňuje, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepochybná předpokládaná finální neúspěšnost žalobkyně v řízení, která z toho důvodu vzala žalobu zpět, z procesního hlediska tak zavinila, že řízení muselo být zastaveno, a proto by jí měla být stanovena podle §146 odst. 2 o. s. ř. povinnost nahradit stěžovateli účelně vynaložené náklady řízení. Je toho názoru, že soud I. stupně chybně aplikoval ust. §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aplikováno mělo být speciální ustanovení §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., proto také ve svém odvolání proti výroku o nákladech řízení usnesení soudu I. stupně navrhoval jeho změnu, kterémužto návrhu odvolací soud nevyhověl a své rozhodnutí, na rozdíl od soudu I. stupně, opřel o ust. §146 odst. 2 věta první o. s. ř. Změnil tak právní kvalifikaci, aniž by však účastníkům řízení dal možnost se k tomu vyjádřit. Vzhledem k uvedenému se stěžovatel domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena shora označená základní práva, přitom se dovolává i judikatury Ústavního soudu. S poukazem na charitativní povahu své organizace a odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 145/06 vyvrací dále, že by v daném případě, kdy stěžovatel k řízení podnět nedal a musel se bránit nejen protistraně, ale i osobitým interpretacím právních norem soudy obou stupňů, byly dány důvody zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř., které aplikoval soud I. stupně. Podle jeho názoru je třeba hledat původní motiv tohoto sporu, což byl neoprávněný prodej vlastního zboží žalobkyně v prodejně stěžovatele, který spustil řetězec událostí vrcholící až dovolacím řízení u Nejvyššího soudu, jenž zrušil dříve vydané rozsudky a před novým jednáním u soudu I. stupně došlo ze strany žalobkyně ke zpětvzetí žaloby, nepochybně vzhledem k předpokládanému neúspěchu ve věci. Navíc je podle něj zcela zásadní, že se nejednalo o rovnocenný neúspěch žalobkyně v části petitu o povinnosti přidělovat práci a neúspěchu stěžovatele v části petitu o neplatnosti výpovědi. Bylo by tak podle něj v rozporu s dobrými mravy a právem na spravedlivý proces, aby osoba, která spor nevyvolala, od počátku vyvíjela činnost k ukončení pracovního poměru pro jeho závažné porušení, byla nucena na pochybení žalobkyně doplácet dvakrát. Jednak tím, že jednáním žalobkyně bylo narušováno dobré jméno stěžovatele a jednak tím, že jako osoba, která spor nevyvolala, vystupující jako laik a chtějící řádně chránit své zájmy před soudem, byla finálně potrestána ještě tím, že účelně vynaložené náklady řízení jí nebudou přiznány a navíc je bude nucena nést na úkor potřebných, pro něž byla Diecézní charita zřízena. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení shora označených základních práv.
Po té, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem připojených rozhodnutí obecných soudů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud především připomíná svou judikaturu, v níž dává opakovaně najevo (např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 68/93, I. ÚS 108/93, II. ÚS 45/94), že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudu ani není ve vztahu k těmto soudum soudem nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Opakovaně také judikoval, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí a to včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod (sp. zn. II. ÚS 45/94). Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Podle Ústavního soudu nelze - s přihlédnutím k zjištěnému průběhu celého řízení, v němž již dříve bylo pravomocně vyhověno žalobě o určení neplatnosti výpovědi dané žalobkyni stěžovatelem, aniž tehdy bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení - hodnotit rozhodování obecných soudů o nákladech řízení jako projev libovůle či postup porušující principy spravedlivého řízení včetně zásady rovnosti účastníků řízení. Z obou napadených rozhodnutí je totiž patrno, že obecné soudy se snažily do svého rozhodnutí o nákladech řízení promítnout a zohlednit fakt, že žalobkyně byla v části své žaloby týkající se neplatnosti výpovědi úspěšná. Jakkoliv by pak bylo možno mít i výhrady k samotnému jejich odůvodnění, nelze, právě s ohledem na předcházející řízení, závěry obecných soudů v otázce nákladů řízení považovat za porušující principy spravedlnosti, jak tomu bylo v případech rozhodnutí Ústavního soudu, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává a které vycházely z odlišných skutkových okolností případů. To, že stěžovatel sám úspěch a neúspěch účastníků řízení ve věci nepovažuje za rovnocenný, k zásahu Ústavního soudu nemohlo vést, neboť hodnocení okolností každého případu a tedy i posouzení míry úspěchu a neúspěchu ve věci (což podle Ústavního soudu v posuzovaném případě bylo možno zohledňovat v rámci ust. §150 o. s. ř., použitelného i při rozhodování o nákladech řízení po zastavení řízení) je především věcí obecných soudů, do jejichž rozhodovací činnosti v tomto směru se Ústavní soud cítí být oprávněn zasahovat jen v naprosto výjimečných případech, za který však tento nepovažuje. K poukazu stěžovatele na "původní motiv sporu" třeba navíc podotknout, že důvodností tvrzení stěžovatele o závadném jednání žalobkyně, na něž poukazuje v ústavní stížnosti, se obecné soudy v žádném ze svých rozhodnutí, s výjimkou prvého rozhodnutí soudu I. stupně, které však nenabylo právní moci, nezabývaly a tudíž je ani nehodnotily. K tvrzenému porušení zásady rovnosti účastníků řízení Ústavní soud uvádí, že tato se týká procesního postavení účastníků řízení a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku řízení (rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 140/02).
Ústavní soud tak uzavírá, že v daném případě zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu nezjistil, nemohlo tak dojít ani k zásahu do práva na právní pomoc či k poručení shora označených článků Ústavy. Proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu