ECLI:CZ:US:2007:4.US.2343.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2343/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. L., právně zastoupeného JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 3, Písecká 2265/12, adresa pro doručování Praha 1, Masarykovo nábřeží 14, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. března 2007, sp. zn. 6 Tdo 225/2007, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2006, sp. zn. 5 To 39/2006, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. října 2005, sp. zn. 4 T 109/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, práva na rozhodování o trestu jen na základě zákona podle čl. 39 Listiny, a práva nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon podle čl. 8 odst. 2 Listiny.
Shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. a) a b) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyř let, dále mu byla stanovena povinnost podle svých sil během zkušební doby nahradit poškozenému škodu a nakonec byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu čtyř let. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem tak, že zrušil pouze výrok o trestu a stěžovatele nově odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyř let. O mimořádném opravném prostředku rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením tak, že dovolání odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle a sofistikovaně popisoval okolnosti, pro které byl on a jeho dva společníci shledáni vinnými a odsouzeni pro trestný čin podvodu. Uvedl, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na nesprávném pochopení skutku, který byl jen obchodní transakcí a adekvátní provizí za zprostředkování. Konstatoval, že poté, co soud prvého stupně dvakrát zprostil obžalované obvinění, a věc byla přikázána senátu v jiném složení, proběhlo řízení, v němž byl odsouzen pro jednání, které není trestným činem podvodu. Uvedl, že soudy se nevypořádaly s absencí poškozeného, resp. s odmítnutím vzniku škody tvrzeným poškozeným. Napadená rozhodnutí byla následně založena na nedostatečných skutkových zjištěních, přičemž existoval i rozpor mezi tímto skutkovým zjištěním a právním hodnocením věci. Zcela pak absentovaly, podle tvrzení stěžovatele, znaky skutkové podstaty spáchaného trestného činu.
Ve skutečnosti, že po vynesení druhého zprošťujícího rozsudku byla věc vrácena k novému projednání v jiném složení senátu, pak stěžovatel shledal zkrácení v právu na zákonného soudce.
S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, neboť obecné soudy při posuzování jeho věci pochybily.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 109/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Především Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel byl obžalován a odsouzen společně s dalšími dvěma osobami. Všichni využili opravných procesních prostředků a následně každý z nich podal i samostatnou ústavní stížnost. Mimo věci stěžovatele tak u Ústavního soudu doposud probíhá řízení o ústavní stížnosti MUDr. L. Ž. pod sp. zn. III. ÚS 1828/07 a Ing. D. M. pod sp. zn. II. ÚS 1833/07.
Ústavní soud z předloženého spisu zjistil, že prvním rozsudkem ze dne 2. března 2004, č.j. 4 T 109/2003-166, byli obžalovaní zproštěni obžaloby. O odvolání státního zástupce rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2004, č.j. 5 To 255/2004-183, tak, že věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání. Novým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. března 2005,č.j. 4 T 109/203-603, byli obžalovaní znovu zproštěni obžaloby a státní zástupce se opět odvolal. Rovněž v tomto případě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. srpna 2005, č.j. 5 To 291/2005-619, věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání, přičemž přikázal projednání věci podle ustanovení §262 trestního řádu v jiném senátu. Následně vydal Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudek, který stěžovatel, i další obžalovaní, napadli odvoláním. Odvolací soud změnil pouze výrok o trestu, který, zejména ve vztahu ke stěžovateli, zmírnil. Dovolání pak podali rovněž všichni odsouzení a Nejvyšší soud ČR rozhodl napadeným usnesením.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 vyplynulo, že stěžovatel již ve stížnosti proti zahájení trestního stíhání uplatnil námitky, které mají shodný základ s námitkami později užitými. Tyto námitky, rozšířené o námitky proti procesním pochybením soudu prvého stupně, i soudu odvolacího, který dříve věc přikázal jinému senátu, pak stěžovatel použil i v odvolání a přesto, že se s nimi odvolací soud vypořádal, obdobnou argumentaci stěžovatel užil i v mimořádném opravném prostředku. V ústavní stížnosti pak stěžovatel tyto své námitky popsal komplexněji s ohledem na charakter řízení před Ústavním soudem.
Jedná se však o tvrzení již dříve uplatněná, s nimiž se zejména Městský soud v Praze vypořádal způsobem, kterému nelze nic vytknout. Obsáhle a podrobně popsal, s přiměřeným odkazem na rozhodnutí soudu nalézacího, v čem spočívá trestnost jednání obžalovaných a zda a jak byly naplněny procesní náležitosti soudního řízení.
Jednání, pro které byli stěžovatel a další dva spoluobžalovaní shledáni vinnými z trestného činu podvodu, v podstatě spočívalo na dvou finančních transakcích. Shodnost znaků a okolností, za nichž byly obě transakce provedeny, označují odsouzení za náhodný jev provázející dva nezávislé a samostatné transfery peněz.
Spletitost a provázanost zainteresovaných subjektů, jakož i osob, které jednající účastníky spojují navzájem, však vedly obecné soudy ke zcela jinému závěru, a sice o provázanosti obou transakcí. Ve světle tohoto přístupu získala dosud nejasná konání logické vysvětlení, které zpětně utvrdilo soudy o správnosti jejich postupu, neboť tak byl vytvořen ucelený řetězec příčin, jednání a následků, který ve svém souhrnu naplnil znaky trestného činu.
Tvrzené zkrácení stěžovatele v právu na soudní ochranu a na spravedlivý proces Ústavní soud neshledal. Obecné soudy se vypořádaly s námitkami stěžovatele, uvedly, v čem shledaly naplnění všech znaků trestného činu a co je vedlo k posuzování věci způsobem, s nímž stěžovatel vyjádřil nesouhlas. Jejich závěry svědčí o naplnění požadavku na zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu).
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Obecné soudy ve svém rozhodnutí uvedly, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a na základě jakých úvah. Není proto v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit. Zejména Městský soud v Praze přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o správnosti rozhodnutí o vině stěžovatele. Nejvyšší soud ČR o dovolání rozhodl v zákonných mezích, když opravný prostředek odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu