ECLI:CZ:US:2007:4.US.24.06
sp. zn. IV. ÚS 24/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele E. R., zastoupeného JUDr. Michalem Lincem, advokátem se sídlem v Praze, Staroměstské náměstí 17, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 2. 2004, č.j. 28 C 126/2000-115, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004, č.j. 54 Co 240/2004-132, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 2005, č.j. 26 Cdo 625/2005-151, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 23. 1. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") v právní věci stěžovatele v postavení žalobce proti Š. F. v postavení žalované, o vyklizení bytu, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat tam specifikovaný byt, a upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele svým rozsudkem ze dne 25. 8. 2004 potvrdil napadaný rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé, změnil tento ve výroku o nákladech řízení a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") následně svým usnesením ze dne 26. 10. 2005 odmítl dovolání stěžovatele a určil právo účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaných rozhodnutí se obecné soudy dopustily porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel přednesl námitky stran hodnocení důkazů učiněného obecnými soudy v jeho právní věci rozhodujícími. V tomto směru stěžovatel tvrdil, že obecné soudy zcela pominuly ty důkazy, z nichž vyplývalo zjištění o vědomosti Š. F. (dále jen "vedlejší účastnice") ohledně stěžovatelova odstoupení od smlouvy, kdy vedlejší účastnice byla s tímto srozuměna již dlouho před červnem roku 2000. Z tohoto pohledu tak závěr obecných soudů o odstoupení od smlouvy stěžovatelem nikoliv bez zbytečného odkladu postrádá oporu v provedeném dokazování.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 28 C 126/2000. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Obvodní soud ve svém vyjádření odkázal na obsah spisu tohoto soudu, sp. zn. 28 C 126/2000. Městský soud v rámci svého vyjádření upozornil, že důvody ústavní stížnosti jsou v podstatě shodné s odvolacími námitkami stěžovatele, kterými se ovšem již městský soud zabýval v odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 25. 8. 2004, na kteréžto městský soud v dalším odkázal. Současně tento vyjevil své přesvědčení, že jeho rozhodnutím ani postupem v řízení nebyla zasažena ústavní práva stěžovatele, proto nejsou dány důvody pro vyhovění projednávané ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření připomenul, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně dovodil, že jeho úkolem není přehodnocování hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, nejedná-li se o extrémní nesoulad mezi tím, co soudy zjistily a co při řádném hodnocení důkazů zjistit měly. Ohledně ostatních námitek pak Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění napadaného usnesení tohoto orgánu a uzavřel, že podle jeho stanoviska rozhodnutím dovolacího soudu nebyla stěžovateli způsobena žádná újma na jeho ústavních právech. Š. F., v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejší účastnice, v rámci svého vyjádření poukázala na postavení Ústavního soudu jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. Rovněž Ústavní soud uvědomila o svém souhlasu s napadanými rozhodnutími obecných soudů, k čemuž připojila skutkové a právní hodnocení souzené věci. Jelikož se vedlejší účastnice nebyla s to ztotožnit se stěžovatelem v tom, že by napadanými rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, navrhla, aby Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Tato vyjádření byla zaslána stěžovateli na vědomí, na což ten ve lhůtě, kterou mu Ústavní soud k případné replice určil, nikterak nereagoval.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud stěžovatel do své ústavní stížnosti obsáhl výtky vůči procesu dokazování, jmenovitě vůči hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, považuje Ústavní soud za nutné k tomuto podotknout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a ústavní stížnost stěžovatele tak nelze označit než jako pouhý projev jeho nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů, když z ní nevyplývá nic, co by posuzovanou věc posunovalo do roviny ústavněprávní. Obvodní soud ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2004 stručně vyložil, jaké důkazy převzal za podklad svých skutkových zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a k jakým skutkovým zjištěním na základě těchto dospěl (zejm. č.l. 117-118), městský soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 8. 2004 přezkoumal závěry soudu I. stupně jím uvedené v napadaném rozsudku, k čemuž připojil vlastní stanoviska k dané problematice (zejm. č.l. 133). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že je úkolem obecných soudů, aby ty hodnotily důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pak pečlivě přihlížely ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Obecné soudy, jednajíc v souladu s touto zásadou, tak v právní věci stěžovatele učinily a dospěly k závěrům, na nichž Ústavní soud nehodlá ničeho měnit. Na takto popsaném postupu obecných soudů, kdy hodnocení důkazů těmito nenese byť jen náznak vady způsobující neoprávněný zásah do práv stěžovatele garantovaných mu Listinou, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního a napadaná rozhodnutí obecných soudů je tak potřeba vnímat jako výsledek nezávislého soudního rozhodování, jež z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí.
Ústavní soud současně nemohl přehlédnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti formuluje svou ústřední námitku způsobem, kdy do určité míry pozměňuje závěry obecných soudů z jejich rozhodnutí a teprve takto modifikovaná stanoviska obecných soudů napadá jako nesprávná. Prohlašuje-li tedy stěžovatel, že obecné soudy zcela pominuly důkazy prokazující vědomost vedlejší účastnice o stěžovatelově odstoupení od smlouvy, kdy vedlejší účastnice byla s tímto srozuměna již dlouho před červnem roku 2000, pak zřejmě přehlíží, že obecné soudy ve svých rozhodnutích výslovně konstatovaly, že vedlejší účastnice se o stěžovatelově odstoupení od smlouvy dozvěděla v září roku 1998 (mimo jiné č.l. 117, č.l. 132, č.l. 152). Jak bez pochybností plyne z napadaných rozhodnutí obecných soudů, stěžovatel nebyl ve sporu úspěšný z těch příčin, že jeho odstoupení od smlouvy ze dne 19. 8. 1998 se nedostalo do sféry dispozice vedlejší účastnice (č.l. 133, č.l. 153), resp. že jeho nedatované odstoupení od smlouvy nebylo jím uplatněno bez zbytečného odkladu (č.l. 117, č.l. 133), tedy oba vymezené právní úkony stěžovatele nevyvolaly žádné právní účinky pro svou neplatnost. Takto ve stručnosti naznačené právní úvahy obecných soudů považuje Ústavní soud za přiléhavé, ani v tomto směru tedy nedošlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Součást napadaných rozhodnutí obecných soudů tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení, výrok I. napadaného rozsudku odvolacího soudu obsahoval rovněž část měnící rozsah povinnosti stěžovatele k úhradě nákladů řízení před nalézacím soudem vedlejší účastnici. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě těmito výroky či částí výroku, což ostatně stěžovatel ani netvrdil, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu