ECLI:CZ:US:2007:4.US.2426.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2426/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře v Kroměříži, Vejvanovského 468, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2323/2006 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 59 Co 69/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť napadená rozhodnutí považuje za nezákonná a v rozporu s čl. 4, čl. 95 odst. 1 a 2 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 7 C 270/94 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou dne 27. 7. 1994 u Okresního soudu v Kroměříži se žalobce F. P. (dále jen jako "žalobce") domáhal po stěžovateli vyklizení části pozemku parc. č. 56/1 v k. ú. Lísky a zaplacení nájmu za užívání části předmětného pozemku. V průběhu soudního řízení stěžovatel pak podal protinávrh, kterým se domáhal zaplacení náhrady škody po žalobci. Jak žalobce, tak i stěžovatel svůj návrh, resp. protinávrh v průběhu soudního řízení několikrát změnili. Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 24. 5. 1999, č. j. 7 C 270/94- 152, ve výroku I. zamítl návrh žalobce na vyklizení pozemku, ve výroku II. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 6.292,- Kč za nájem půdy, ve výroku III. uložil žalobci zaplatit stěžovateli částku 18.520,- Kč s přísl. a ve výroku IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Na základě odvolání podaného žalobcem Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 10. 2003, č. j. 47 Co 201/99-187, napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Kroměříži znovu rozhodl rozsudkem ze dne 19. 10. 2004, č. j. 7 C 270/94-242 tak, že ve výroku I. zamítl žalobu žalobce na odstranění staveb postavených na pozemku parc. č. 56/1 k. ú. Lísky, ve výroku II. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po stěžovateli zaplacení 28.074,- Kč jako náhradu škody a ušlý zisk, ve výroku III. uložil žalobci zaplatit stěžovateli částku 29.730,- Kč s přísl. za odstraněné dřeviny, vinnou révu, oplocení a znemožnění užívání studny, ve výroku IV. uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 1.120,- Kč, ve výroku V. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 21.035,- Kč a ve výroku VI. uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 435,- Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 9. 11. 2005, č. j. 59 Co 69/2005-278, rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost odstranit objekt kůlny, ve výroku II. změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku III. tak, že protinávrh stěžovatele na uložení povinnosti žalobci zaplatit stěžovateli částku 29.730,- Kč s přísl. zamítl a ve výroku III. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., IV. a V. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, č. j. 22 Cdo 2323/2006-316, dovolání zamítl. Nejvyšší soud se ztotožnil s právními závěry učiněnými odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí a uvedl, že dovolací důvody uplatněné v dovolání nejsou dány.
Obsah citovaných rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, netřeba podrobně rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli známy.
Protiústavnost rozhodnutí napadených ústavní stížností stěžovatel spatřoval v tom, že ačkoliv podle jeho názoru z listin stěžovatelem předložených vyplynulo, že došlo k vydržení části pozemku parc. č. 56/1 k. ú. Lísky, odvolací i dovolací soud tyto důkazy řádně nezhodnotily a rozhodly pouze na základě formálního tvrzení žalobce v souvislosti s restitučním řízením. Stěžovatel rovněž namítal, že v rozsudku Okresního soudu Kroměříž zcela absentuje poučovací povinnost soudu ve smyslu §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. a §119a o. s. ř. a tuto absenci nezhojil ani Krajský soud v Brně, pobočka Zlín, napadeným rozsudkem, ani nebyla zhojena v rozsudku Nejvyššího soudu. Dále stěžovatel poukazoval na povrchní hodnocení důkazů ze strany obou soudů, což v důsledku vedlo k závažnému poškození stěžovatele na jeho právech při dobré víře užívání nemovitostí a postupem soudů mu tak bylo zcela znemožněno domáhat se svého nároku na náhradu škody, který je podle jeho názoru důvodný.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady k jeho projednání, tj. zabýval se jeho přípustností. K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, nález č. 111). Podle uvedeného principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup Nejvyššího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Stěžovatel ústavní stížností napadl rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne ze dne 9. 11. 2005, č. j. 59 Co 69/2005-278, v celém rozsahu, přičemž výrokem III. tohoto rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 10. 2004, č. j. 7 C 270/94-242, ve výroku II. IV. a V. zrušen a v tomto rozsahu vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Za této procesní situace nelze než konstatovat, že pokud se týká výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne ze dne 9. 11. 2005, č. j. 59 Co 69/2005-278, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť řízení dále pokračuje a stěžovatel má zachovánu možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu řízení pokračujícího před obecnými soudy.
Poté Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele vznesené v ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudku dovolacího soudu a k výroku I. a II. rozsudku odvolacího soudu, kterými soud jednak uložil stěžovateli povinnost na své náklady odstranit objekt kůlny, dále zamítl protinávrh stěžovatele, kterým se domáhal po žalobci zaplacení částky 29.730,- Kč s přísl.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k napadenému výroku I. a II. rozsudku odvolacího soudu a k rozsudku Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem.
Ústavní soud připomíná, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti svoji argumentaci rozvedl polemikou se závěry obecných soudů uvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí a argumenty stěžovatele míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal jiný právní závěr a aby tento právní závěr aplikoval odlišně, než tak učinily obecné soudy. Odvolací soud dospěl k závěrům, že stěžovatel nemohl předmětnou část sporného pozemku vydržet, a proto se nemůže v současné době jednat o jeho vlastnictví a že stěžovatel na cizím pozemku provedl stavbu, aniž by byl splněn základní atribut, tj. že by měl k této části pozemku titul, který by mu dovoloval uvedenou stavbu postavit. Proto uložil stěžovateli povinnost objekt kůlny na své náklady odstranit a shledal jako zcela nedůvodný nárok stěžovatele na náhradu škody, která měla vzniknout odstraněním plotu a trvalých porostů, neboť se nejednalo o stavbu na jeho pozemku. Dovolací soud se pak s těmito právními závěry učiněnými odvolacím soudem ztotožnil a stěžovateli v souvislosti s aplikací ustanovení §129 a násl. občanského zákoníku podrobně zdůvodnil, proč právě stěžovatel není držitelem oprávněným.
Z odůvodnění rozsudků soudu odvolacího a i soudu dovolacího vyplývá, že soudy se vznesenými námitkami stěžovatele i návrhy na provedení důkazů podrobně zabývaly. Jak bylo ověřeno, soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názory a svá rozhodnutí srozumitelně zdůvodnily. Ústavní soud konstatuje, že obecnými soudy podaný výklad ustanovení §129 a násl. občanského zákoníku nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy právní normy svévolně aplikovaly bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, ani neshledal, že by právní závěry těmito soudy učiněné byly v extrémním nesouladu se vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Ústavní soud uzavírá, že ve věci samé se jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Nejvyšší soud se pak dovoláním stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry o zamítnutí dovolání náležité odůvodnil. Odůvodnění napadených rozhodnutí shledal Ústavní soud zcela v souladu s dikcí ustanovení §157 o. s. ř. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné již uvedenou argumentaci opakovat a postačí na ni toliko odkázat.
Ústavní soud dále posoudil námitky stěžovatele ohledně tvrzeného porušení poučovací povinnosti rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že stěžovatel, který je na základě plné moci ze dne 10. 7. 1995 po dobu celého řízení právně zastoupen advokátkou JUDr. Ladislavou Platinovou, uvedenou námitku nevznesl ve svém vyjádření k odvolání žalobce ze dne 22. 12. 2004 (č. listu 257), při soudním jednání konaném před odvolacím soudem dne 2. 11. 2005 (č. listu 266 - 268) ani v podaném dovolání ze dne 4. 4. 2006 (č. listu 289 - 292) či v jeho doplnění ze dne 8. 2. 2007 (č. listu 313), ale až v ústavní stížnosti. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Také Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Podle judikatury Ústavního soudu není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny již v řízení před obecnými soudy, a tím je vyloučil z posuzování těchto tvrzení a nahrazoval jejich rozhodovací činnost. Je věcí každého účastníka soudního řízení jaký druh procesní taktiky v řízení před soudem zvolí. V projednávaném případě stěžovatel tím, že nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, se o ústavně právní přezkum v rozsahu, jak jej sám vymezil, připravil.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny), jehož se stěžovatel dovolává a které v sobě zahrnuje dodržení zásady spravedlivého procesu jako nedílné součásti práva na soudní ochranu, při respektování principu "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy principu umožňujícímu každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003 in ASPI), a principu kontradiktorního řízení, tedy práva účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je, Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v daném případě nezjistil porušení stěžovatelem uváděných práv zaručených ústavním pořádkem, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl v části směřující proti výroku III. napadeného rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a v části směřující proti rozsudku soudu dovolacího a proti výroku I. a II. rozsudku soudu odvolacího podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu