ECLI:CZ:US:2007:4.US.2594.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2594/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Sdružení Růžový panter, se sídlem Praha 1, Loretánské nám. 109/3, IČ: 26595559, zastoupeného JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Vysoké Pole 118, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, č. j. 30 Cdo 664/2007-215, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, č. j. 1 Co 260/2005-148 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, č. j. 36 C 134/2004-99, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, č. j. 1 Co 260/2005-148, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, č. j. 36 C 134/2004-99, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 10. 2007, která splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu") a doplněnou podáním ze dne 1. 11. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na svobodu projevu dle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel spojil ústavní stížnost s návrhem podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, č. j. 1 Co 260/2005-148, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, č. j. 36 C 134/2004-99. Současně stěžovatel požádal, aby Ústavní soud se podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu neřídil pořadím, neboť podle jeho názoru jde s ohledem na nařízený výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky o věc naléhavou. Dále stěžovatel podle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu navrhl, aby náklady spojené s jeho zastoupením hradil stát.
Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 36 C 134/2004 Ústavní soud zjistil, že žalobce RNDr. T. P. se žalobou dne 3. 11. 2004 domáhal u Krajského soudu v Praze ochrany osobnosti podle ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku, a to proti stěžovateli jako žalovanému č. 1 a proti Ivetě Jordanové, jako žalované č. 2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 6. 2005, č. j. 36 C 134/2004-99, výrokem I. uložil stěžovateli povinnost upustit od neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce a vyjmout z internetových stránek www.ruzovypanter.cz dokument označený jako "Tisková zpráva ke kauze LTO". Výrokem II. uložil stěžovateli zveřejnit na stejných internetových stránkách omluvu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku. Výrokem III. uložil soud stěžovateli povinnost na své náklady v deníku Právo inzerát s omluvou ve znění uvedeném ve výroku rozsudku.Výrokem IV. uložil stěžovateli zaplatit žalobci 100.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy v penězích. Co do dalších 50.000,- Kč žalobu zamítl. Výrokem V. zamítl žalobu proti druhé žalované, výrokem VI. a VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících výrocích ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, přičemž dovolací důvod spatřoval v naplnění předpokladů ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. s tím, že za otázku zásadního právního významu označil, zda je dán zásah do práva na ochranu osobnosti v případě, kdy občanské sdružení poukáže na skutečnosti, které na sebe upoutávají veřejnou pozornost u osoby ve vysoké ústavní funkci, a to při výkonu ústavně zaručeného práva na svobodu projevu a veřejnou kontrolu osob v ústavních funkcích, zahrnujíc v to právo šířit a přijímat informace. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 6. 2007, č. j. 30 Cdo 664/2007-215, dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť podle jeho závěru nelze dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Obsah citovaných rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy netřeba podrobně rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli známy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti svoji argumentaci rozvedl polemikou se závěry obecných soudů uvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí a uvedl, že rozhodnutí obecných soudů jsou pro něj likvidační. Dále odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen "Evropský soud") a odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05, I. ÚS 367/03, II. ÚS 357/96 a III. ÚS 359/96, kterými bylo rozhodováno o zásahu do práva na svobodu projevu. Současně stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 563/03, I. ÚS 336/2000 a III. ÚS 103/99 s tím, že obecné soudy se řádně nevypořádaly s povinností vyhodnocení všeho, co v řízení vyšlo najevo a odůvodnění jejich rozhodnutí jsou značně "lakonická".
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem.
Podle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny a každý má právo vyjadřovat své názory. Dle čl. 10 odst. 1 Úmluvy má každý právo na svobodu projevu, když toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Na tato ustanovení v zákonné rovině navazuje úprava obsažená v ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku. Předpokladem vzniku odpovědnosti podle §11 a násl. občanského zákoníku je objektivní zásah do práv chráněných citovanými ustanoveními, který je neoprávněný. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy napadenými rozsudky neporušily z judikatury plynoucí princip vyváženosti (proporcionality) práva na ochranu osobnosti a práva na svobodu projevu, tzn. zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým a na otázku, zda publikovaná tvrzení překročila obecně uznávaná pravidla, tj. zda se co do své formy (způsob vyjádření názoru) a i do obsahu (skutková tvrzení) neocitla mimo meze ústavní ochrany.
Ústavní soud připomíná, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
V posuzovaném případě je zřejmé, že argumenty stěžovatele míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal jiný právní závěr a aby tento právní závěr aplikoval odlišně, než jak učinily obecné soudy. Obecné soudy dospěly na základě svého uvážení k závěru, že předmětným tvrzením došlo k neoprávněnému zásahu stěžovatele do práv žalobce chráněných ustanovením §11 a §13 občanského zákoníku, konkrétně do práva na soukromí, čest a lidskou důstojnost, spočívající v uveřejnění nepřesného a zkreslujícího textu na internetových stránkách a v tisku, vyvolávajícího nepravdivý dojem o žalobci. Zásah stěžovatele pak označily za neoprávněný a současně zjevně způsobilý snížit čest žalobce s tím, že publikování jakýchkoli nepravdivých či zavádějících informací lze stěží zahrnout pod právo veřejnosti na informace a právo na svobodu projevu.
Z odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího vyplývá, že soudy se vznesenými námitkami stěžovatele i návrhy na provedení důkazů podrobně zabývaly. Jak bylo ověřeno, soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názory a svá rozhodnutí srozumitelně zdůvodnily. Ústavní soud konstatuje, že obecnými soudy podaný výklad ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy právní normy svévolně aplikovaly bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, ani neshledal, že by právní závěry těmito soudy učiněné byly v extrémním nesouladu se vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Ústavní soud uzavírá, že ve věci samé se jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Nejvyšší soud se pak dovoláním stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry o tom, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, náležité odůvodnil. Odůvodnění napadených rozhodnutí shledal Ústavní soud zcela v souladu s dikcí ustanovení §157 a §167 o. s. ř. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné již uvedenou argumentaci opakovat a postačí na ni toliko odkázat.
Stěžovateli se nepodařilo překročit rovinu polemiky se závěry obsaženými v napadených rozhodnutí a tím Ústavní soud staví do role čtvrté instance obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy výkon svobod zahrnuje i povinnosti i odpovědnost. Svoboda projevu tak může podléhat takovým formalitám, podmínkám a omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu mimo jiné i ochrany pověsti nebo práv jiných. Ústavní soud v tomto odkazuje stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu v obdobných věcech, s níž jsou napadená rozhodnutí konformní (např. sp. zn. I. ÚS 154/99, IV. ÚS 23/05, II.ÚS 94/05 in ASPI).
Napadená rozhodnutí jsou i v souladu s vytvořenou a ustálenou judikaturou Evropského soudu, podle níž je svoboda projevu jedním z nejdůležitějších institutů demokratické společnosti a jednou ze základních podmínek jejího pokroku a plné realizace každého jednotlivce. Podle odst. 2 článku 10 Úmluvy se svoboda projevu neaplikuje jen na "informace" nebo "myšlenky", které jsou kladně přijímány a považovány za neurážlivé a nekonfliktní, ale rovněž na ty, které urážejí, pohoršují nebo znepokojují. Takové jsou požadavky pluralismu, tolerance a liberalismu, bez nichž není "demokratické společnosti". Tato svoboda podléhá výjimkám uvedeným v čl. 10 odst. 2 Úmluvy (viz rozsudek Evropského soudu ze dne 16. 11. 2004 Selistö proti Finsku in ASPI). Jak je v čl. 10 odst. 2 zakotveno, svoboda projevu má své přesně vymezené výjimky, přičemž jakýkoliv požadavek na její omezení musí být přesvědčivý (viz rozsudek Evropského soudu ze dne 2. 5. 2000 ve věci Bergens Tidende a další versus Norsko). Za podmínek odst. 2 čl. 10 Úmluvy v sobě výkon svobod zahrnuje i "povinnosti a odpovědnost", což se vztahuje i na stěžovatele. Tyto "povinnosti a odpovědnost" mohou mít dopad tam, kde - jako v tomto případě, je předmětem zkoumání útok na pověst soukromých osob.
Pokud stěžovatel namítá, že se soudy nevypořádaly s povinností vyhodnocení všeho, co v řízení vyšlo najevo a vyslovil nesouhlas s odůvodněním jejich rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, z nichž vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele zabývaly a ve svých úvahách vycházely jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, tzn. přihlédly k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, jakož i k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny), jehož se stěžovatel dovolává a které v sobě zahrnuje dodržení zásady spravedlivého procesu jako nedílné součásti práva na soudní ochranu, při respektování principu "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy principu umožňujícímu každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003 in ASPI), a principu kontradiktorního řízení, tedy práva účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je, Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
S ohledem na to, že stěžovatelem zpochybněný výklad aplikovaných ustanovení občanského zákoníku není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu či Evropského soudu, není vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelem zpochybněného na místě.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Evropského soudu a Ústavního soudu, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, neboť Ústavní soud nezjistil, že by v posuzovaném případě obecné soudy porušily obecné procesní předpisy či zásady vyjádřené v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud neshledal porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem. Proto podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, č. j. 1 Co 260/2005-148, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, č. j. 36 C 134/2004-99, podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Z téhož důvodu nemohlo být kladně rozhodnuto o návrhu stěžovatele na náhradu nákladů právního zastoupení státem, neboť podmínkou vyhovění takovému návrhu je mimo jiné to, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Vzhledem k skutečnosti, že Ústavní soud v souladu s rozvrhem práce a vycházeje z naléhavosti věci rozhodl o předmětné ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, pozbylo tím rovněž posouzení návrhu na jeho projednání mimo pořadí dle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu rozumného smyslu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu