ECLI:CZ:US:2007:4.US.2620.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2620/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Mgr. Pavla Dolanského, soudního exekutora se sídlem v Berouně, Palackého 31/2, zastoupeného Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 32, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. 5. 2007, č. j. 15 Nc 6166/2003-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 10. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 5. 2007, č. j. 15 Nc 6166/2003-17.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 16. 2. 2007, č. j. 15 Nc 6166/2003-17, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 19. 2. 2003, č. j. 15 Nc 6166/2003-4. Důvodem pro zastavení exekuce bylo zpětvzetí návrhu oprávněným, který tak učinil poté, co byl stěžovatelem informován o nedostatku majetku na straně povinného. Výrokem II. usnesení ze dne 16. 2. 2007, č. j. 15 Nc 6166/2003-17, uložil okresní soud povinnému uhradit stěžovateli náklady exekuce. Usnesením krajského soudu ze dne 29. 5. 2007, č. j. 15 Nc 6166/2003-17, byl výrok II. usnesení okresního soudu jako věcně správný potvrzen.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizoval s názorem obecných soudů, že oprávněnému nelze přičíst procesní zavinění na zastavení exekuce. Dle názoru stěžovatele měly obecné soudy v této souvislosti zkoumat, zda oprávněný zachoval při podání návrhu na nařízení exekuce náležitou opatrnost a zda mohl a měl daný výsledek exekučního řízení předpokládat. Jestliže by výše uvedené podmínky nebyly splněny, tzn. oprávněný by náležitou opatrnost nezachoval, měl soud aplikovat §89 zákona č. 120/2001, o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), a uložit oprávněnému, aby uhradil náklady exekuce. Stěžovatel uvedl, že požadavek náležité opatrnosti při podání návrhu na exekuci vyplývá mimo jiné i ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06. Krajský soud se sice ztotožnil s názorem stěžovatele, že zachování náležité opatrnosti ze strany oprávněného je třeba v souvislosti s otázkou procesního zavinění zkoumat, nicméně chybně dovodil, že oprávněný žádnou ze svých povinností nezanedbal a že skutečnost, že vymáhaná pohledávka byla toho času nedobytná, nemohl ovlivnit. Krajský soud vycházel při rozhodování o náhradě nákladů řízení především z toho, že stěžovatel doporučil oprávněnému podat návrh na zastavení exekuce, aniž by však význam této skutečnosti pro existenci procesního zavinění blíže rozvedl. Dle stěžovatele se měl správně krajský soud především zabývat okolnostmi podání návrhu na zahájení exekučního řízení, kdy oprávněný mohl při zachování náležité opatrnosti pravděpodobný výsledek řízení předpokládat. Oprávněnému bylo známo, že předmětná exekuce je v pořadí nejvýše druhá, neboť již dříve sám podal vůči témuž povinnému návrh na nařízení exekuce co do částky 73 538,20 Kč s příslušenstvím. Pohledávky při souběžně probíhajících exekucích se přitom uspokojují v pořadí daném dnem doručení exekučního příkazu. Oprávněný dále mohl nahlédnutím do veřejné internetové sítě získat informaci, že se povinný nachází v postavení dlužníka ještě vůči nejméně jednomu dalšímu subjektu, a rovněž mohl zjistit z katastru nemovitostí, že povinný nevlastní žádné nemovitosti, což by pravděpodobnost uspokojení pohledávky značně zvyšovalo. Přes tyto skutečnosti oprávněný stěžovatele telefonicky pobízel, aby v exekuci pokračoval, přestože byl stěžovatelem informován o problematičnosti vymožení předmětné pohledávky. Oprávněný podal návrh na zastavení exekučního řízení teprve poté, co obdržel sdělení exekutora o definitivní bezvýslednosti exekuce. Stěžovatel měl za to, že z výše uvedeného vyplývalo, že oprávněný porušil svou povinnost dodržovat náležitou opatrnost, neboť měl a mohl od počátku vědět, že exekuce bude ztrátová. Jestliže za těchto okolností krajský soud usoudil, že oprávněnému nelze přičíst procesní zavinění na zastavení exekuce, byl takový závěr v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rovněž upozornil, že stávající situace ohledně hrazení nákladů exekuce jej nutí stále častěji požadovat zálohu na náklady exekuce a v případě jejího neposkytnutí využívat možnosti podat návrh na zastavení exekuce. Zvýšení četnosti tohoto postupu bude znamenat rovněž zvýšení četnosti zastavených exekucí bez toho, aby došlo k vymožení pohledávky z exekučního titulu, což jistě nebude přispívat k obecnému povědomí o spravedlnosti a možnosti vymožení práva. Stěžovatel rovněž poukázal na připravovanou novelu §89 exekučního řádu, dle níž v případě zastavení řízení pro nemajetnost povinného hradí náhradu hotových výdajů exekutorovi oprávněný. Stěžovatel konstatoval, že stávající podoba exekučního řádu nutí exekutory spoléhat v případech bezúspěšných exekucí na objektivní a spravedlivé posouzení procesního zavinění stran řízení soudy, což nemusí být vždy pravidlem. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu ze dne 29. 5. 2007, č. j. 15 Nc 6166/2003-17, zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ve vztahu k problematice náhrady nákladů exekuce v případě zastavení exekučního řízení pro nemajetnost povinného Ústavní soud ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, konstatoval, že "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.". Krajský soud postupoval při rozhodování o odvolání stěžovatele proti výroku o náhradě nákladů exekuce plně v souladu s tímto stanoviskem, neboť o nedostatku procesního zavinění na straně oprávněného nerozhodl mechanicky, nýbrž se zabýval mimo jiné i tím, zda oprávněný při podání návrhu na nařízení exekuce zachoval potřebnou míru pečlivosti a zda bezdůvodně nepřistoupil k vymáhání plnění formou exekuce. V tomto ohledu tedy nelze postupu krajského soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Krajský soud nemohl konkrétněji reagovat na argumenty stěžovatele, týkající se nedostatku náležité opatrnosti na straně oprávněného, tzn. na argumenty pořadí exekuce a možnosti zjištění údajů o povinném z katastru nemovitostí a internetu, neboť stěžovatel tyto poprvé uplatnil až v rámci řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), dle níž je stěžovatel povinen vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Vyčerpáním procesních prostředků k ochraně práva se přitom nerozumí pouze formální využití opravného prostředku, nýbrž je třeba, aby stěžovatel v rámci tohoto opravného prostředku namítal konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv. Jestliže stěžovatel teprve v návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti konkretizoval, v čem spatřuje porušení zásady náležité opatrnosti na straně povinného, nemohl se Ústavní soud jeho námitkami věcně zabývat, neboť ústavní stížnost byla v této části s ohledem na zásadu subsidiarity nepřípustná.
Pro úplnost je možno uvést, že Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Z výše uvedeného vyplývá, že posouzení toho, zda za daného skutkového stavu byla ze strany oprávněného při zahájení exekučního řízení dodržena podmínka náležité opatrnosti, náleží do výlučné kompetence obecných soudů. Žádná ze stěžovatelem uvedených námitek, i kdyby byly tyto shledány přípustnými, nebyla takového charakteru, aby byla způsobilá zpochybnit závěr krajského soudu o neexistenci procesního zavinění oprávněného do té míry, že by bylo možno hovořit o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, který jediný by mohl ve vztahu k hodnocení provedeného dokazování vést Ústavní soud k závěru o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu