ECLI:CZ:US:2007:4.US.2632.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2632/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky R. K. ml., zastoupené Mgr. Radko Stránským, advokátem se sídlem v Liberci, Dvořákova 646, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 673/2007, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 55 Tmo 4/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 10. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") jako soudu pro mladistvé byla stěžovatelka shledána vinnou, že v Liberci v ulici Písecká dne 16. 5. 2003 okolo 19,00 hod. vedla psa - německého ovčáka, přičemž z důvodu nedostatečné kontroly stěžovatelky nad zvířetem vběhl pes na ulici Erbenovu, kde se střetl s motocyklem, jehož řidič M. J. (dále jen "poškozený") utrpěl při nehodě zranění, mající za následek pracovní neschopnost od 17. 5. 2003 do 8. 7. 2003. Popsané jednání okresní soud kvalifikoval jako provinění ublížení na zdraví dle §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudnictví ve věcech mládeže") ve spojení s §224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), nicméně od uložení trestního opatření s odkazem na ustanovení §11 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže upustil. Současně byla stěžovatelka okresním soudem zavázána k náhradě škody, a to ve vztahu k Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 6 434 Kč a ve vztahu k poškozenému ve výši 75 897 Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"), následně k odvolání stěžovatelky zrušil výrok o náhradě škody, týkající se poškozeného, a nově rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit poškozenému 8 400 Kč a ve zbytku se poškozený odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 673/2007, dle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že v trestním řízení bylo ze strany obecných soudů porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc v řízení před soudy ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na rovné postavení účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka namítala, že obecné soudy nedostály povinnosti, uložené jim ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu a v potřebném rozsahu nezjistily skutkový stav věci. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňovala závěry znaleckého posudku Ing. P. Š. a předložila svou vlastní verzi skutkového děje, dle níž poškozený jel mnohem vyšší rychlostí než konstatoval znalec a nedodržoval nejvyšší povolenou rychlost v obci, a dále brojila proti zamítnutí svého návrhu na vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění, zda přilba poškozeného byla způsobilá k použití k jízdě na motocyklu a zda byla funkční. Stěžovatelka rovněž polemizovala se závěry obecných soudů stran subjektivní stránky trestného činu s odůvodněním, že vzhledem k okolnostem případu nemohla porušení zájmu chráněného trestním zákonem předvídat. Porušení práva na právní pomoc pak stěžovatelka spatřovala v tom, že Policie České republiky v přípravném řízení nezjistila rychlost motocyklu v době srážky a rovněž odmítla, i přes námitky stěžovatelky obsažené ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, zkoumat technický stav motocyklu poškozeného a jeho přilby. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 673/2007, a rozsudek krajského soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 55 Tmo 4/2006, zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Ve vztahu k části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizovala s hodnocením důkazů obecným soudy, tzn. v části, v níž vyjádřila nesouhlas se závěry znaleckého posudku Ing. Š. a předložila vlastní verzi skutkového děje, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). O takový případ se však v uvedené věci nejednalo. Z rozhodnutí obecných soudů bylo dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily. Existenci extrémního rozporu mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, resp. skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, majícího dopady v rovině ústavněprávní, Ústavní soud neshledal a nepříslušelo mu proto závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.
Co se týče úplnosti skutkových zjištění, krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal, z jakých důvodů by nebylo účelné provádět další dokazování ve vztahu k přilbě poškozeného. S návrhem stěžovatelky se tak krajský soud vypořádal prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti takového důkazu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Subjektivní stránkou trestného činu se pak v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval Nejvyšší soud České republiky, přičemž stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakovala fakticky tytéž argumenty, s nimiž se již Nejvyšší soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Ústavní soud se s argumentací Nejvyššího soudu v plném rozsahu ztotožnil a v dalším na ní odkazuje. K posledně uvedené námitce, tzn. k tvrzenému odepření práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny Ústavní soud uvádí, že citované ustanovení zakotvuje právo na právní pomoc ze strany ustanoveného či zvoleného zástupce. V žádném případě nelze ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny interpretovat tak, že by zavazovalo policejní orgány doplňovat dokazování na základě pokynů obviněného. Ani tato námitka stěžovatelky tedy nebyla shledána důvodnou.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu