ECLI:CZ:US:2007:4.US.2674.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2674/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) H. V. a 2) M. M., obou zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, AK se sídlem Krajánkova 12, 141 00 Praha 4, proti rozhodnutí Obvodního státního zástupce pro Prahu 4 ze dne 13. 8. 2007, čj. 1 ZT 619/2007, a rozhodnutí Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha IV., služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, ze dne 17. 7. 2007, ČTS: ORIV-3025/OOK5-MA-2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení vydaných ve věci jejich trestního oznámení.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelé podali Policii ČR podnět k prošetření, zda Mgr. M. R. nespáchala trestný čin křivé výpovědi, neboť při ústním jednání u Vrchního soudu v Praze dne 19. 10. 2006 ve své svědecké výpovědi uvedla úmyslně nepravdivé informace o tom, že stěžovatelka podstoupila lékařský zákrok (za jakých okolností a s jakými následky) a za zdroj těchto informací nepravdivě označila stěžovatele. Policejní komisař po provedeném šetření zahájil proti podezřelé M. R. trestní stíhání, k její stížnosti však státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 usnesení o zahájení trestního stíhání zrušil. Podle státního zástupce osoba, která podá po řádném poučení jako svědek výpověď, by se mohla dopustit trestného činu křivé výpovědi jedině tehdy, kdyby šlo o rozhodující skutečnost, která má podstatný význam a také dosahuje příslušného stupně společenské nebezpečnosti. Státní zástupce upozornil, že subjektivní stránka trestného činu křivé výpovědi nebyla u podezřelé prokázána a přikázal policejnímu orgánu, aby celou věc znovu přezkoumal a rozhodl v souladu s trestním řádem. Ústavní stížností napadeným usnesením policejní komisař věc podle ustanovení §159a odst. 1 tr. řádu odložil s tím, že jednání podezřelé nevykazovalo takový stupeň společenské nebezpečnosti, aby mohlo jít o trestný čin. Stížnost stěžovatelů obvodní státní zástupkyně ústavní stížností napadeným usnesením zamítla jako nedůvodnou, neboť nebylo prokázáno, že svědkyně při výpovědi u Vrchního soudu v Praze vědomě lhala. Nebyla-li naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty úmyslného trestného činu, otázka materiální stránky se stala až druhořadou.
Stěžovatelé s odložením trestního oznámení nesouhlasili a tvrdili, že se orgány činné v trestním řízení všemi rozhodnými skutečnostmi a okolnostmi případu nezabývaly. Poukázali na podstatné rozpory v tvrzeních podezřelé a skutkové okolnosti celého případu, jak je popsali ve stížnosti proti rozhodnutí policejního komisaře. Stěžovatelé rovněž kritizovali, že policejní komisař ve svém rozhodnutí opomněl osobu stěžovatele, a zdůraznili, že u každého z nich šlo o jinou rovinu prověřování skutkových okolností, neboť se cítili být výpovědí poškozené dotčeni odlišným způsobem; dozorovému orgánu vytkli, že nepostupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Svoji podrobně argumentovanou ústavní stížnost uzavřeli tvrzením, že orgány činné v trestním řízení nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav a v důsledku tohoto věc po právní stránce vyhodnotily nesprávně.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelů s tím, že orgány činné v trestním řízení neshledaly podmínky k trestnímu stíhání M. R. a jejich podnět ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 tr. řádu odložily.
Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi (srov. usnesení II.ÚS 361/96, publ. in Sb. n. u., sv. 7, str. 345, I.ÚS 84/99, tamtéž, sv. 14, str. 291) vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná pravidla nestanoví, natož aby takový požadavek byl chráněn na ústavní úrovni. Podle Ústavního soudu (usnesení III.ÚS 192/2000, nepublikováno) způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva garantovaná Listinou.
Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje trestní řád v ustanoveních 158 a násl. Nejde-li ve věci o podezření z trestného činu, státní zástupce nebo policejní orgán věc odloží usnesením, jestliže není na místě vyřídit věc jinak. Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci policejní orgán přijal podnět stěžovatelů, provedl šetření a podnět odložil. Stěžovatelé využili zákonné možnosti podat proti usnesení o odložení věci stížnosti, kterou státní zástupkyně přijala a rozhodla o ní podle §148 odst. 1 tr. řádu. Lze tedy učinit závěr, že orgány činné v trestním řízení nezůstaly nečinné, podnětem stěžovatelů se přiměřeným způsobem zabývaly a rozhodly o něm v souladu s požadavky kladenými na jejich rozhodování normami trestního řádu. Skutečnost, že podnět odložily a stížnost zamítly, však nepředstavuje porušení ústavně zaručeného subjektivního veřejného práva stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jejich nesouhlas s negativním výsledkem vyřízení podnětu je nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu