ECLI:CZ:US:2007:4.US.2688.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2688/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky A. S., právně zastoupené JUDr. Tomášem Chovancem, Masná 10, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2007, č.j. 42 Co 267/2007-133 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2007, č.j. 54 C 207/2004, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 10. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných usnesení obecných soudů. Současně s tím stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti jak usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2007, č.j. 42 Co 267/2007-133, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2007, č.j. 54 C 207/2004, tak i rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2006, č.j. 54 C 207/2004-101.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2007, č.j. 54 C 207/2004-117, bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2006, č.j. 54 C 207/2004-101. V odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu bylo uvedeno, že rozsudek Okresního soudu v Ostravě, č.j. 54 C 207/2004-101, byl stěžovatelce doručen do vlastních rukou dne 19. 1. 2007. Lhůta pro odvolání začala tedy plynout dne 20. 1. 2007 a měla skončit dne 4. 2. 2007, resp. nejblíže následující pracovní den, tj. 5. 2. 2007. Stěžovatelka však podala své odvolání až dne 15. 2., tedy po uplynutí lhůty pro podání řádného opravného prostředku. Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatelky usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že písemnost jí byla doručena dne 29. 1. 2007 a lhůta pro podání odvolání jí tak začala plynout dne 30. 1. 2007 a uplynula 15. dnem, tj. 13. 2. 2007. K poučení stěžovatelky o fikci doručení krajský soud uvedl, že poštovním doručovatelem byla odtržena oddělitelná chlopeň označená jako výzva, obsahující i poučení o možnosti doručení uložením.
Dle náhledu stěžovatelky jí obecné soudy nesprávným posouzením podmínek pro náhradní doručení dle ustanovení §50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), znemožnily uplatnění svých práv u soudu a tím porušily princip práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Odvolací soud navíc v projednávané věci nenařídil soudní jednání a znemožnil tak stěžovatelce účastnit se soudního jednání, která se nemohla vyjádřit k prováděným důkazům. Odvolací soud rovněž nerozhodl relevantním způsobem o provedení či neprovedení důkazu dokumentací, popř. zprávou o doručování příslušné zásilky od České pošty, a.s. Stěžovatelka poukazuje na to, že Krajský soud v Ostravě svým postupem zasáhl též do jejích základních práv garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny. Odvolací soud z fotokopie zadní strany doručované obálky nesprávně dovodil, že stěžovatelka byla o účincích uložení řádně informována. Z fotokopie ani v nejmenším nevyplývá, že se sporná výzva dostala do dispozice stěžovatelky, o což se měl postarat poštovní doručovatel. Nevyžádal-li si odvolací soud jakoukoli zprávu od České pošty, a.s., nemůže bez jakýchkoli pochybností tvrdit, že výzva - třebaže byla odtržena, byla také řádným způsobem a v souladu s právními předpisy vyplněna.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Co se týče napadeného unesení okresního soudu, je třeba dát stěžovatelce za pravdu v tom smyslu, že doručované rozhodnutí bylo dne 19. 1. 2007 uloženo a nikoli doručeno. Toto pochybení soudu prvního stupně však zhojil krajský soud, který se v odůvodnění svého rozhodnutí s otázkou doručení dostatečně vypořádal.
Podstatou argumentace stěžovatelky je ta skutečnost, že nebyla řádně poučena o právní fikci doručení, resp. že neobdržela výzvu, která byla z obálky odtržena poštovním doručovatelem. Z dokazování provedeného před obecnými soudy vyplynulo, že chlopeň obsahující poučení sice byla odtržena, ovšem sporné je, zda se dostala do sféry stěžovatelky.
Z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že tento právní argumentaci stěžovatelky nepřijal a vyšel z toho, že stěžovatelka byla poučena řádně. Posouzení otázky doručení rozhodnutí je věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud by byl příslušný zasáhnout pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly. Tvrzení stěžovatelky, že nebyla řádně poučena, není podloženo žádným důkazem a v podstatě zde stojí tvrzení proti tvrzení.
Za účelem posouzení případu si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Ostravě dotčený soudní spis, z něhož je zřejmé, že stěžovatelka dne 6. 2. 2007, tedy osm dnů před vypršením zákonné lhůty k podání odvolání, udělila plnou moc advokátovi JUDr. Tomáši Chovancovi, aby ji v předmětné věci zastupoval. Je tedy zřejmé, že stěžovatelce byla v dané věci poskytována právní pomoc profesionálem, jehož povinností bylo seznámit se se spisem, do čehož náleží i kontrola lhůt k podání opravného prostředku.
Namítá-li stěžovatelka, že Krajský soud v Ostravě se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s jí navrženým důkazem, tj. zprávou České pošty, a. s., o doručení zásilky, je třeba jí dát za pravdu. S ohledem na povahu důkazu se však nejedná o zásah takové intenzity, aby jím bylo možno odůvodnit zásah do principu právní jistoty účastníků řízení a ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušit. V konkrétním případě je vždy třeba posoudit, zda nepřipuštěné a v rozhodnutí neodůvodněné důkazy mohly zásadním způsobem ovlivnit výsledek dokazování. Spornou přitom není ta skutečnost, že by stěžovatelka byla poštovní výzvou informována o nesprávné délce úložní doby (nutno odlišit od doby, po jejímž uplynutí nastává právní fikce doručení), ale doručení poučení o účincích právní fikce doručení, tj. že stěžovatelce nebyla doručena odtržená chlopeň dopisu obsahující příslušné poučení. Předložení odtržené chlopně dopisu není podmínkou k vydání poštovní zásilky, tato listina zůstává adresátovi a je tedy zřejmé, že i kdyby si krajský soud vyžádal sdělení České pošty, a. s., tato skutečnost by nemohla prokázat, že adresátce nebylo poučení skutečně doručeno.
Ústavní soud zdůrazňuje, že nelze zpochybňovat ústavnost institutu náhradního doručení jako takového. Institut náhradního doručení je v obecné rovině ústavně konformní součástí českého ústavního pořádku. Česká republika, stejně jako ostatní evropské země, čelí problému vyvážení principu rychlosti řízení na straně jedné, a snaze přiblížit se k procedurálně i obsahově správnému verdiktu na straně druhé, tedy verdiktu odpovídajícímu správné aplikaci práva na určitý skutkový stav. Výrazem těchto požadavků a poměřování hodnot a principů, souvisejících s požadavkem na zjištění skutkového stavu na straně jedné a rychlosti řízení na straně druhé, jsou i relevantní ustanovení o doručování, obsažená v občanském soudním řádu. Možnost náhradního doručení zásilky vychází z povinnosti každého aktivně dbát o ochranu svých práv, včetně povinnosti bez zbytečného odkladu přebírat listinné zásilky, jak je v obecné podobě vyjádřena ve výše již zmíněném obecném principu právním vigilantibus iura.
Uvádí-li stěžovatelka ve svém návrhu, že měl krajský soud ve věci nařídit ústní jednání, nelze se s jejím názorem ztotožnit. V souvislosti se zahájením soudního řízení je povinností soudu, mimo jiné, zkoumat procesní předpoklady řízení. V daném případě dospěl okresní soud k závěru, že odvolání je v dané věci opožděné, což následně přezkoumal též krajský soud, který dospěl ke stejnému závěru jako soud nižší instance. Rozhodování o těchto procesních otázkách, ač v odvolacím řízení, nelze považovat za rozhodování ve věci samé, neboť samotný předmět soudního sporu je stále totožný. Dispozice ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. tak byla naplněna a krajský soud postupoval v dané věci ústavně konformním způsobem.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozsudky, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení právních předpisů a z toho důvodu také nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními obecných soudů k zásahu do základních práv stěžovatelky nedošlo a nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu