ECLI:CZ:US:2007:4.US.280.06
sp. zn. IV. ÚS 280/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Š. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dulíčkem, advokátem, AK se sídlem Velké náměstí 147, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2006, čj. 67 To 110/2006-291, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 4. 2005, čj. 2 T 45/2004-240, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů.
Stěžovatel uvedl, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 uznán vinným trestným činem vydírání podle ustanovení §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zákona a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona (trestných činů vydírání a loupeže se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona), za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a deseti měsíců a byla mu uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené H. H. částku 2 427,- Kč. Odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze zamítl.
Porušení svých ústavních práv stěžovatel spatřoval v tom, že soud nevyslechl svědky navržené obhajobou (K. B., M. B. a M. S.) a že za důkaz k prokázání jeho viny byla vzata výpověď poškozeného P. N. učiněná v přípravném řízení, přestože u hlavního líčení poškozený vypovídal jinak. Tento postup obecných soudů stěžovatel označil za pochybení, která ztížila jeho obhajobu a možnost prokázat svoji nevinu, k čemuž přispělo i to, že mu bylo odepřeno právo přednést před obvodním soudem závěrečnou řeč.
Za účelem ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 2 T 45/2004.
Po seznámení se s obsahem vyžádaného trestního spisu a posouzení stěžovatelových tvrzení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pročež Obvodní soud pro Prahu 9 o vyjádření neurgoval a vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti ani nevyžadoval.
Průběh řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, není nezbytné s ohledem na učiněné zjištění podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i oběma obecným soudům znám.
Ústavněprávní argumentace stěžovatele, byť opřená o čl. 36 odst. 1 Listiny, směřovala proti provedenému důkaznímu řízení a koncentrovala se do polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, však představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné v listinné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na www.judikatura.cz) rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např. nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).
V projednávané věci ústavněprávní pochybení takto naznačená Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal a stěžovatel je konečně ani netvrdil. Existence rozporů mezi jednotlivými důkazy konkrétně v situaci, kdy na jedné straně stojí výpověď poškozeného a na druhé straně v přímém rozporu s ní výpověď stěžovatele, není neobvyklá. V takových případech musí soud důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné ze vzájemně protichůdných skutkových verzí. Ve smyslu ustanovení §125 odst. 1, jakož i §134 odst. 2 tr. řádu, jež se v ústavní rovině promítají v kautelách čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), je soud povinen v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují (ve stěžovatelově případě rozporné výpovědi poškozeného P. N.). V projednávané věci má však Ústavní soud za to, že obecné soudy svým povinnostem v tomto směru dostály, neboť odůvodnění jejich rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná a beze stop libovůle. Skutečnost, že stěžovatel zastává ve věci názor odlišný, nezakládá sama o sobě opodstatněnost jeho tvrzení o důvodnosti ústavněprávní argumentace upínající se k právu na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Ústavní soud připomíná, že nemá-li soud pochybnosti o vině stěžovatele, není v zásadě povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, neboť absolutní právo na výslech každého svědka, jehož uvede obhajoba, není zaručeno.
Ústavní soud neshledal relevantní ani námitku o porušení práv obhajoby ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny, neboť ze soudního spisu ověřil, že stěžovateli byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 11. 2003 (č.l. 32) ustanovena obhájkyně Mgr. Renáta Jilková, která jej obhajovala po celou dobu trestního stíhání. V řízení před soudem bylo nařízeno deset hlavních líčení, kterých se stěžovatel účastnil buďto osobně, či v zastoupení své obhájkyně, byl vyslechnut, vyjadřoval se k výpovědím poškozených a listinným důkazům, činil důkazní návrhy a čerpal opravný prostředek. Podle protokolu o hlavním líčení konaném před vynesením rozsudku (č.l. 232) Obvodní soud pro Prahu 9 umožnil obhájkyni stěžovatele přednést závěrečnou řeč a stěžovateli, aby svoji závěrečnou řeč přečetl (písemná verze založena na č.l. 235 -237). V odvolacím řízení Městský soud v Praze nařídil dne 11. 5. 2006 veřejné zasedání, kterého se stěžovatel zúčastnil, a jeho obhájkyně přednesla svůj závěrečný návrh (č.l. 289). Ústavní soud má za to, že právo na kontradiktorní trestní proces nebylo porušeno, stejně jako nebylo zjištěno ústavně neslučitelné zkrácení či omezení práv obhajoby.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. února 2007
Miloslav Výborný, v. r.