ECLI:CZ:US:2007:4.US.283.07.1
sp. zn. IV. ÚS 283/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. B. a J. O., zastoupených JUDr. Richardem Syslem, advokátem se sídlem Praha 7, Ortenovo nám. 16, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2006, č.j. 28 Co 166/2006-465, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívají se, že jím bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovné postavení v soudním řízení zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny a dále právo na soudní ochranu a právo na rovnoprávné postavení před soudem vyplývající z čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR.
Stěžovatelky ústavní stížností brojí proti výše citovanému rozsudku v rozsahu části výroku I., kterou byly změněny výroky XIV. a XV. rozsudku soudu prvního stupně, a výroku II. Jedná se o výroky, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že stěžovatelky (v postavení žalobkyň) byly zavázány k úhradě poloviny nákladů, které vznikly státu, a dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatelky však mají za to, že by jim měla být přiznána náhrada nákladů řízení a rovněž náklady státu by dle jejich názoru měli hradit žalovaní.
Stěžovatelky argumentují především tím, že soudní cestou muselo být podílové spoluvlastnictví mezi nimi a žalovanými zrušeno a vypořádáno "z viny žalovaných", kteří nebyli ochotni respektovat předchozí dohody uzavřené se stěžovatelkami (resp. jejich právním předchůdcem). O nákladech řízení měl odvolací soud dle stěžovatelek rozhodovat s ohledem na tuto skutečnost a dále za použití pravidla úspěchu ve sporu, neboť návrhu stěžovatelek bylo ve věci samé soudem zcela vyhověno.
Stěžovatelky odkazují na judikaturu Ústavního soudu (jmenovitě např. rozhodnutí ve věci I.ÚS 401/96), která se týká rozhodování o nákladech řízení. Zdůrazňují, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí každého soudního řízení a mělo by být jeho logickým ukončením. Nelze opominout ani skutečnosti, které zavdaly příčinu k soudnímu řízení, které vyšly v řízení najevo a měly by založit podklad pro rozhodnutí nejen ve věci samé, ale i pro rozhodnutí o nákladech řízení. Stěžovatelky mají za to, že výrok ústavní stížností napadeného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nemá oporu v předchozím řízení, ani v odůvodnění rozhodnutí soudu I. a II. stupně ve věci samé. Odvolací soud odůvodnil výrok o náhradě nákladů řízení odkazem na "judicium duplex", přičemž stěžovatelky zastávají názor, že ustanovení občanského soudního řádu upravující právo soudu rozhodnout bez vázanosti návrhy účastníků řízení nelze aplikovat na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Na závěr stěžovatelky dodávají, že oba soudy rozhodly ve věci zcela v souladu s jejich návrhem. Proto mají za to, že zde nebyly překážky pro aplikaci ust. §142 odst. 1 o.s.ř. a stěžovatelkám měla být přiznána náhrada nákladů soudního řízení. Dle názoru stěžovatelek zde není prostor pro aplikaci §150 o.s.ř.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkami předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze stabilní judikatury Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Pouze rozhodnutí založená na naprosto extrémním vybočení z principů spravedlnosti jsou v oblasti rozhodování o nákladech řízení sto způsobit zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Tak tomu v tomto případě není.
V posuzovaném případě se jednalo o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Vypořádání proběhlo na bázi vzájemného plnění způsobem, který určil soud. Nelze tedy říci, že některá strana měla úspěch v řízení, bylo-li výsledkem vzájemné plnění obou stran. Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže o náhradě nákladů řízení rozhodl způsobem, který stěžovatelky ve své ústavní stížnosti napadají. Jeho rozhodnutí bylo ústavně konformní a určitá nepatřičnost odkazu na judicium duplex nemůže sama o sobě založit zásah do roviny základních práv a svobod stěžovatelek.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelkám nepodařilo prokázat porušení jejich základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu