ECLI:CZ:US:2007:4.US.2861.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2861/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. listopadu 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele M. L., zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem Advokátní kanceláře Vladyka & Kubica, se sídlem Revoluční 3, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2007 sp. zn. 7 Tdo 730/2007, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2007 sp. zn. 6 To 52/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. ledna 2007 sp. zn. 8 T 118/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, odsouzený pro spáchání trestného činu dle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K porušení uvedených kautel mělo dojít v jeho trestní věci jednak ve vztahu ke zjištění skutkového stavu, a to tím, že provedené důkazy nebyly dle tvrzení stěžovatele v rozporu se zásadou in dubio pro reo správně hodnoceny, resp. z nich vyvozeny závěry v jeho prospěch, přičemž v tomto ohledu nebylo nadto vyhověno důkaznímu návrhu stran výslechu svědkyně Z., jakož i nebyla dostatečně posouzena věrohodnost svědka T. Obecným soudům stěžovatel dále vytkl, že při kvalifikaci stíhaného jednání nezohlednily stran naplnění obsahu pojmu "ve větším rozsahu" skutečnost, že byl osobou drogově závislou a vnímání množství látky je pro něj naprosto odlišné. Z těchto důvodů se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z dnes již ustálené judikatury se podává, že Ústavní soud se necítí být, a to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje na základě své kasační pravomoci pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další). Tento případ svévolného hodnocení důkazů ve věci stěžovatele shledán nebyl. Skutkové závěry obecnými soudy přijaté jsou v rámci vázanosti pravidly logiky v nezbytném rozsahu řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost, to i stran vypořádání se s (dílčími) rozpory z jednotlivých důkazů plynoucích, v tom rámci i ohledně posouzení věrohodnosti výpovědi svědka T., a nevykazují mezery. Takto se úvahy nalézacího i odvolacího soudu, reflektující dosah maximy volného hodnocení důkazů, pohybují v mezích mantinelů plynoucích ze zásady nezávislosti soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Totéž nutno říci i stran nevyhovění důkaznímu návrhu na výslech svědkyně Z, když nadbytečnost provedení tohoto důkazu obecné soudy adekvátně důkazní situaci vysvětlily (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva, je Nejvyšší soud (§14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů), nikoliv Ústavní soud [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Nejvyšší soud, zabývající se podaným dovoláním stěžovatele pod aspektem dovolacího důvodu obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v odůvodnění svého usnesení, jímž mimořádný opravný prostředek stěžovatel odmítl, v mezích této své kompetence konstatoval, že ve vztahu k jeho námitce upínající se k množství drogy, které je již považováno za "větší rozsah", nelze činit rozdíl mezi prvokonzumentem nebo osobou již na drogách závislou. To z toho důvodu, že relevantní množství je v zákoně vyjádřeno objektivně, a tudíž musí být stejné pro všechny adresáty právní úpravy. Takto provedený výklad nevykazuje dle přesvědčení Ústavního soudu prvky svévole, tj. není excesem zakládajícím zásah do ústavních kautel (srov. nález sp. zn. III. ÚS 126/04). Naopak je interpretací jsoucí v souladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07), přičemž ani není v daném případě výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
V důsledku tohoto náhledu na obsah námitek stěžovatele Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu