ECLI:CZ:US:2007:4.US.295.07.1
sp. zn. IV. ÚS 295/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele R. V., právně zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, Hráského 406, Benešov, proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 4. 2005, č.j. Nc 250/2002-26, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2006, č.j. 16 Co 290/2006-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 31. 1. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů.
Výše uvedenými usneseními mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 82 odst. 2 Ústavy ČR.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo rozhodnuto o zastavení exekuce s tím, že povinný je povinen zaplatit stěžovateli (soudnímu exekutorovi) náklady exekuce. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze výrok ohledně nákladů exekuce potvrdil. Se závěry obecných soudů se stěžovatel neztotožnil, neboť soudní exekutor v rámci svého pověření realizuje výkon moci soudní, a to včetně rozhodování o některých právech účastníků řízení i třetích osob. Zákon svěřuje soudnímu exekutorovi výkon moci soudní, kterou tento vykonává ve stanoveném rozsahu, se stejnými atributy s jakými ji vykonávají soudci. Vzhledem k uvedenému je zapotřebí vytvořit soudním exekutorům stejné podmínky pro výkon moci soudní, aby tak byl položen základ pro výkon jejich rozhodovací pravomoci ve stejné kvalitě, jako je tomu u soudců. Dle názoru stěžovatele není v českém právním řádu dostatečně zajištěna materiální nezávislost soudních exekutorů, kteří se podílí na výkonu veřejné moci. Stěžovatel polemizuje se závěry Ústavního soudu obsaženými v jeho stanovisku Pl. ÚS-st. 23/06, které poukazuje na skutečnost, že odměna soudního exekutora nepožívá stejné právní ochrany jako plat soudců, neboť nárok na odměnu za práci zaručený čl. 28 Listiny se vztahuje pouze na odměny zaměstnanců. Stěžovatel nepožaduje primárně ochranu jeho nároku na odměnu za práci, ale ochranu materiální nezávislosti soudního exekutora, obdobně jak byla Ústavním soudem definována již dříve v případě čtrnáctých platů soudců, a to jako záruku spravedlivého procesu srovnatelnou se zárukami danými v řízení před soudem. Stěžovatel poukazuje na to, že Ústavní soud se dosud v žádném ze svých rozhodnutí nezabýval narušením záruky materiální nezávislosti soudního exekutora. Ústavní soud by se tak měl zabývat tím, že nedosažení přiměřeného zisku ovlivní samu podstatu materiální nezávislosti soudního exekutora. Pokud soud rozhodne, že v exekuci, která je zastavena pro nemajetnost povinného je tento nemajetný povinný povinen zaplatit náklady exekuce, je zřejmé a z praktického hlediska jednoznačně prokazatelné, že výsledkem je skutečnost, že celé její náklady nese exekutor ze svého. Za uvedených okolností nemá soudní exekutor žádnou jistotu, že za jeho úkony při exekuční činnosti, jimiž realizuje státní moc soudní, bude mu státem zaručena odměna. Náklady na nerealizované exekuce se na straně exekutora zvyšují též tím, že z nezaplacené částky musí odvést daň z přidané hodnoty a zaplatit sociální a zdravotní pojištění.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal.
K námitkám stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že se k nim vyjádřil již ve svém stanovisku ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, v němž mimo jiné uvedl, že "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Stěžovatel ve svém návrhu odvíjí svoji argumentaci od teze, dle níž by měl být exekutor při výkonu některých oprávnění soudu nadán stejnou materiální nezávislostí jako samotný soudce, přitom však zcela opomíjí argumentaci k postavení soudce a exekutora uvedenou v citovaném stanovisku pléna. Exekutor je na výsledku exekuce materiálně zainteresován a i při provádění exekuce prostřednictvím soudního exekutora jsou zásadní rozhodnutí týkající se exekučního řízení ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu. Soudní exekutor vystupuje při výkonu své činnosti v postavení podnikatele a je tak zcela přirozené, že je podroben určité míře podnikatelského rizika.
K námitce o "veřejnoprávní" povaze postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti, jakož i k obavám o "ekonomickou existenci", stejně jako k důsledkům rozhodnutí o nákladech exekuce pro faktickou nezávislost exekutorů v řízení, odkazuje Ústavní soud stěžovatele opět na svoji stávající judikaturu (zejména na rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 118/05, III. ÚS 158/05, II. ÚS 294/05, III. ÚS 613/05).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu