ECLI:CZ:US:2007:4.US.316.06
sp. zn. IV. ÚS 316/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 1, Platnéřská 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2006, čj. 7 Afs 6/2005-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2006 se Mgr. D. K. (dále též "stěžovatelka"), domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu vydaný v řízení o kasační stížnosti.
II.
Z napadeného rozsudku vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2004 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 12. 8. 2003, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Havířově ze dne 1. 10. 2001, kterým bylo podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"), zastaveno řízení ve věci žádosti o obnovu řízení týkající se daně z obratu a daně spotřební za specifikovaná období.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2006 kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě zamítl. Konstatoval, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu platí přísná dispoziční zásada a dospěl k závěru, že stížní bod týkající se nevydání platebního výměru na zaplacení spotřební daně nebyl obsažen v žalobě ke krajskému soudu a tudíž krajský soud se touto otázkou neměl zabývat. Další stížní body pak stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohla.
Rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2006 předcházelo jeho usnesení ze dne 18. 1. 2006 konstatující, že soudkyně tohoto soudu JUDr. Eliška Cihlářová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci stěžovatelky vedené u něj pod sp. zn. 7 Afs 6/2005, neboť podle §8 odst. 1 s.ř.s. důvodem vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v jeho rozhodování v jiných věcech.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2006 byl vydán v rozporu se zákonem, trpí vážnými vadami procesního i hmotně právního charakteru a porušuje její ústavně zaručená práva dle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka uvedla, že článek 11 odst. 5 Listiny byl porušen tím, že spotřební daň byla vyměřena postupem rozporným s ust. §46 daňového řádu. Poukázala na ustanovení §8 odst. 1 až 3 soudního řádu správního o vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci a uvedla, že proti soudkyni Nejvyššího správního soudu JUDr. Cihlářové, která v její věci rozhodovala jako předsedkyně senátu, vedla dříve soudní spor o náhradu škody z protiprávního rozhodnutí, na jehož vydání se tato soudkyně podílela. Z toho důvodu byla pro svůj poměr k účastníku řízení vyloučena z projednávání a rozhodování kasační stížnosti. Napadený rozsudek je tudíž v rozporu s Ústavou, neboť Nejvyšší správní soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
IV.
Nejvyšší správní soud, jako účastník řízení, prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. Elišky Cihlářové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vytýká-li stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu vady hmotněprávní, domáhá se v podstatě toho, aby Ústavní soud v postavení soudu IV. instance meritorně přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející rozhodnutí krajského soudu a finančních orgánů obou stupňů, což mu nenáleží. Pokud jde o vady procesní, JUDr. Eliška Cihlářová nepopírá, že před mnoha lety rozhodovala u Krajského soudu v Ostravě jako členka senátu o žalobě stěžovatelky a že v důsledku nespokojenosti s výsledkem soudního řízení stěžovatelka podala proti všem členkám senátu žalobu o náhradu škody. Tyto skutečnosti však nepovažuje za důvody své podjatosti, protože ke stěžovatelce ani k věci nemá žádný vztah. Závěrem Nejvyšší správní soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl.
V replice k vyjádření Nejvyššího správního soudu stěžovatelka uvedla, že skutečnosti ve vyjádření uvedené dle jejího názoru odůvodňují závěr o podjatosti předsedkyně senátu JUDr. Elišky Cihlářové.
V.
Ústavní soud vyžádal spis Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 7 Afs 6/2005, a spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 364/2003, a poté, co se seznámil s jejich obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení stěžovatelky o nespravedlivosti řízení před obecnými soudy spočívající jednak v nesprávném právním posouzení její daňové věci a dále v tom, že senát Nejvyššího správního soudu rozhodující v její věci nebyl nestranný, neboť předsedkyně tohoto senátu byla vůči ní podjatá.
Ústavní soud připomíná, že ze znění čl. 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako čl. 36 a násl. Listiny, nevyplývá jakékoliv konkrétně formulované "právo na posouzení věci obecnými soudy v souladu s právním názorem jedné ze stran". V tomto směru je nucen znovu opakovat, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy je procesní povahy a neznamená záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení (rozhodnutí soudu) bude pro jednu ze stran příznivý [srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Alžběty Pezoldové proti České republice, 1996 (stížnost č. 28390/75), uveřejněné na internetových stránkách ESLP na adrese http://cmiskp.echr.coe.int/tkp197].
Ústavní soud dále konstatuje, že do systému přezkumu správních rozhodnutí vstupuje až následně a posuzuje spravedlivost řízení před obecnými soudy, nikoliv tedy řízení před orgány veřejné správy. Navíc mu ani nepřísluší, aby se zabýval omyly v posouzení skutků a právními omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, snad kromě případů, kdy je prima facie zřejmé, že tyto omyly by mohly vést k porušení práv a svobod chráněných Úmluvou či Listinou. Jinak řečeno, pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat správnost výkladu a aplikace právních předpisů obecnými soudy je omezená; jeho funkcí není nahrazovat obecné soudy, nýbrž ujistit se, že rozhodnutí těchto soudů nejsou poznamenána libovůlí nebo jsou jinak zřetelně nerozumná. Taková pochybení však v daném případě nezjistil.
Pokud stěžovatelka tvrdila, že neakceptuje právní závěry obecných soudů, jedná se v této části o stížnost zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší správní soud i krajský soud dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudily jednotlivé žalobní body obsažené ve správní žalobě stěžovatelky a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byla stěžovatelka právně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názoru vysloveného obecnými soudy rozhodujícími o její správní žalobě, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.
Z hlediska obecného práva na spravedlivé projednání věci by mohlo mít ústavněprávní relevanci tvrzení stěžovatelky o nedostatečném zjištění skutkového stavu věci, pokud by ovšem také tvrdila, že ve věci rozhodující orgány opomněly přihlédnout k jí nabízeným argumentům a důkazům, resp. v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nevyložily, proč stěžovatelkou předložené důkazy nevzaly za základ svého rozhodnutí. V tomto směru ovšem ústavní stížnost nic konkrétního neuvádí.
K tvrzenému rozhodování věci stěžovatelky podjatou soudkyní Ústavní soud uvádí, že pojmy nezávislého a nestranného soudu a zákonného soudce jsou součástí hmotného ústavního práva v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, a jejich výklad je proto jeho doménou, stejně jako je doménou Evropského soudu pro lidská práva interpretace nezávislého a nestranného tribunálu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. nález ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III.ÚS 441/04, Sb.n.u., sv. 36, str. 53 (59)]. V tomto nálezu Ústavní soud odkázal na principy obsažené v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a konstatoval, že nestrannost soudu má dva aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam.
Z nedávné judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze citovat např. rozsudek druhé sekce ve věci Chmelíř proti České republice, 2005 (uveřejněno na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva na adrese http://cmiskp.echr.coe.int/tkp197). V odstavci 55 a násl. citovaného rozsudku Evropský soud připomíná, že je nezbytně nutné, aby soudy v demokratické společnosti vzbuzovaly důvěru u veřejnosti. Proto již mnohokrát zdůraznil, že soud musí být nestranný. Nestrannost se ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy posuzuje ve dvou krocích: první spočívá ve snaze zjistit osobní přesvědčení dotyčného soudce v daném případě; druhý pak směřuje k ujištění, že osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností v tomto směru. Soudci jsou pokládáni za nestranné, dokud není prokázán opak. Při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda nezávisle na chování soudce lze na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i zdání může mít jistý význam. Z toho vyplývá, že při posuzování, zda je v dané věci dán oprávněný důvod pro pochybnosti o nestrannosti soudce, se zvažuje také stanovisko účastníka, to však není zcela rozhodující. Určujícím je, zda lze obavy dotyčné osoby považovat za objektivně odůvodněné.
V daném případě Ústavní soud nenabyl přesvědčení, že by zde existovaly skutečnosti, které by svědčily o osobní zaujatosti předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu JUDr. Elišky Cihlářové a tudíž o její podjatosti.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatelky o porušení článku 11 odst. 5 Listiny, dle něhož: "Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.", neboť je evidentní, že podkladem pro uložení daňové povinnosti stěžovatelce byla platná zákonná úprava.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. února 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu