ECLI:CZ:US:2007:4.US.318.06.1
sp. zn. IV. ÚS 318/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Telefónica O2 Czech Republic, a.s., IČ: 60193336, se sídlem Praha 4, Michle, Za Brumlovkou 266/2, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem Praha 1, Jungmannova 24, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 1 Afs 5/2004, rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 11 Ca 65/2003, ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 7 Ca 60/2003, ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 10 Ca 63/2003, ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 7 Ca 61/2003, ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 7 Ca 62/2003, ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 7 Ca 63/2003, ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 9 Ca 60/2003, ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 10 Ca 62/2003, ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 10 Ca 64/2003, ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 5 Ca 55/2003, ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 5 Ca 56/2003, ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 8 Ca 61/2003, ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 8 Ca 62/2003, ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 8 Ca 63/2003, ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 6 Ca 73/2003, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 31. 12. 2002, č. j. FŘ-10459/13/02, ze dne 31. 12. 2002, č. j. FŘ 6939/13/02, ze dne 31. 12. 2002, č. j. FŘ-10463/13/02, ze dne 31. 12. 2002, č. j. FŘ-10470/13/02, ze dne 31. 12. 2002, č. j. FŘ-8629/03/02, ze dne 31. 12. 2002, č. j. FŘ-10471/13/02, ze dne 31. 12. 2002, č. j. FŘ-5734/13/02, ze dne 31. 12. 2002, č. j. FŘ-10461/13/02, ze dne 31. 12. 2002, č. j. FŘ-10465/13/03, ze dne 31. 12. 2002, č. j. FŘ-10474/13/02, ze dne 31. 12. 2002, č. j. FŘ-10472/13/02, ze dne 31. 12. 2002, č. j. FŘ-10473/13/02, ze dne 31. 12. 2002, č. j. FŘ-10476/13/02, ze dne 31. 12. 2002, č. j. FŘ-10460/13/02, ze dne 31.12. 2002, č. j. FŘ-6375/13/02, ze dne 31. 12. 2002, č. j. FŘ-10464/13/02, ze dne 31. 12. 2002, č. j. FŘ-10467/13/02, ze dne 31. 12. 2002, č. j. FŘ-10475/13/02 a dodatečné platební výměry vydané Finančním úřadem pro Prahu 9 ze dne 21. 1. 2002, č. j. 9695/02/009510/4977, ze dne 21. 1. 2002, č. j. 9691/02/009510/4977, ze dne 21.1. 2002, č. j. 9699/02/009510/4977, ze dne 21. 1. 2002, č. j. 9706/02/009510/4977, ze dne 21. 1. 2002, č. j. 9692/02/009510/4977, ze dne 21. 1. 2002, č. j. 9707/02/009510/4977, ze dne 21. 1. 2002, č. j. 9689/02/009510/4977, ze dne 21. 1. 2002, č. j. 9697/02/009510/4977, ze dne 21. 1. 2002, č. j. 9701/02/009510/4977, ze dne 21. 1. 2002, č. j. 9710/02/009510/4977, ze dne 21. 1. 2002, č. j. 9708/02/009510/4977, ze dne 21. 1. 2002, č. j. 9709/02/009510/4977, ze dne 21. 1. 2002, č. j. 9712/02/009510/4977, ze dne 21. 1. 2002, č. j. 9696/02/009510/4977, ze dne 21. 1. 2002, č. j. 9690/02/009510/4977, ze dne 21. 1. 2002, č. j. 9700/02/009510/4977, ze dne 21. 1. 2002, č. j. 9703/02/009510/4977, ze dne 21. 1. 2002, č. j. 9711/02/009510/4977, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 6. 2006, která splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se obchodní firma Eurotel Praha, spol. s r. o., se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1442/1b, IČ: 15268306, domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla zkrácena na svých právech garantovaných Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to zejména pokud jde o právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), právo na vlastnění a užívání majetku (čl. 11 Listiny) ve spojitosti s ústavním principem, že každý smí činit, co není zákonem zakázáno (čl. 2 odst. 3 listiny) a právem na to, aby při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod bylo šetřeno jejich podstaty a smyslu (čl. 4 odst. 4 Listiny).
Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze oddíl B, vložka 2322 Ústavní soud zjistil, že na společnost ČESKÝ TELECOM, a.s., se sídlem Praha 3, Olšanská 5, IČ: 60193336, přešlo v souladu se smlouvu o převzetí jmění, uzavřenou mezi společností Eurotel Praha, spol. s r. o. a společností ČESKÝ TELECOM, a. s. dne 3. května 2006 jmění zanikající společnosti Eurotel Praha, spol. s r. o., se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1442/1b, IČ: 15268306, zapsané v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze oddíl C, vložka 1504. Společnost ČESKÝ TELECOM, a. s. je právním nástupcem zaniklé společnosti Eurotel Praha, spol. s r. o. a přešlo na ni jmění této společnosti včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Z z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze oddíl B, vložka 2322 Ústavní soud dále zjistil, že dne 21. 11. 2006 byla v obchodním rejstříku zapsána změna názvu obchodní firmy ČESKÝ TELECOM, a. s. na Telefónica O2 Czech republic, a. s. a k 1. 8. 2007 změna sídla na adresu Praha 4, Michle, Za Brumlovkou 266/2. Podle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §107 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř. "), proto Ústavní soud vyřešil tuto procesní otázku tak, že v řízení o ústavní stížnosti nadále vystupuje jako stěžovatelka namísto obchodní firmy Eurotel Praha, spol. s r. o., IČ: 15268306, se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1442/1b, obchodní firma Telefónica O2 Czech Republic, a. s., IČ: 60193336, se sídlem Praha 4, Michle, Za Brumlovkou 266/2.
Z podané ústavní stížnosti, přiložené přílohy a z vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 5/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v rámci své podnikatelské činnosti uzavírala v letech 1998 a 1999 s jinými subjekty (prodejci) smlouvy o obchodním zastoupení, na jejichž základě prodejci poskytovali stěžovatelce sjednané služby. Poskytované služby spočívaly mimo jiné v prodeji mobilních telefonů zakoupených u stěžovatelky koncovým uživatelům (zákazníkům), a to za zvýhodněné ceny (tj. za ceny nižší, než byly ceny, za které je prodejci pořídili u stěžovatelky) za předpokladu, že prodejce sjednal se zákazníkem smlouvu o telekomunikačních službách za určitých, předem stanovených podmínek. Při vyúčtování odměny za poskytnuté služby uplatnili jednotliví prodejci vůči stěžovatelce v souladu s ustanovením §14 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH") daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") na výstupu, přičemž základ daně tvořila celková smluvní odměna za poskytnuté služby (tzn. jak pevná složka odměny, tak i složka pohyblivá označovaná jako cenové vyrovnání) a vystavili stěžovatelce běžný daňový doklad na celou odměnu (tj. na obě složky odměny), který stěžovatelka následně v plném rozsahu (t. j. včetně DPH) uhradila. Prodejci pak příslušnou DPH uplatněnou vůči stěžovatelce (a stěžovatelkou zaplacenou) uvedli v daňovém přiznání k DPH za příslušné zdaňovací období a tudo daň se správcem daně vypořádali. Stěžovatelka v souladu s ustanovením §19 zákona o DPH uplatnila nárok na odpočet DPH zaplacené prodejcům za poskytnutí služeb (tj. služeb spočívajících v obchodním zastoupení a zprostředkování uzavření smluv o poskytování telekomunikačních služeb a prodeji mobilních telefonů ze strany stěžovatelky koncovým zákazníkům), neboť se podle jejího názoru jednalo o služby použité pro dosažení obratu stěžovatelky. Ve dnech 5. 2. 2001 až 20. 7. 2001 byla u stěžovatelky provedena daňová kontrola, jejímž předmětem byla i kontrola DPH za roky 1998 a 1999. Podle zjištění pracovníků provádějících daňovou kontrolu měla stěžovatelka neoprávněně uplatnit DPH dle daňových dokladů vystavených prodejci ohledně částek, které představují jednu ze složek odměny vyplacené stěžovatelkou prodejcům za jí poskytnuté služby, a to pohyblivou složku odměny označovanou jako cenové vyrovnání. Správce daně vystavil na jednotlivá zdaňovací období dodatečně celkem 24 dodatečných platebních výměrů, kterými doměřil stěžovatelce daň ve výši stěžovatelkou uplatněného nároku na odpočet DPH připadající na pohyblivou složku odměny. Stěžovatelka se proti dodatečným platebním výměrům odvolala, Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu jako odvolací orgán její odvolání zamítlo.
Proti rozhodnutím odvolacího správního orgánu podala stěžovatelka u Městského soudu v Praze správní žaloby. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že tzv. cenové vyrovnání, vymezené v manuálu, který je nedílnou součástí smluv o obchodním zastoupení uzavřených mezi stěžovatelkou a jejími obchodními partnery, jako nárok prodejců na vrácení rozdílové částky mezi nákupní cenou a cenou prodejní, v případě, kdy jsou prodejci povinni prodat mobilní telefon za zvýhodněnou cenu, není zdanitelným plněním podle ustanovení §2 odst. 1 zákona o DPH a stěžovatelce tak nárok na jí uplatněný odpočet DPH nepřísluší. Vydané rozsudky Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasačními stížnostmi, přičemž nezákonnost spatřovala v nesprávné aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů a zákona o DPH. Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 27. 2. 2006, č. j. 1 Afs 5/2004-117 spojil ke společnému projednání věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod spisovými značkami 1 Afs 5/2004, 1 Afs 78/2004, 1 Afs 80/2004, 1 Afs 82/2004, 1 Afs 83/2004, 1 Afs 84/2004, 1 Afs 87/2004, 1 Afs 89/2004, 1 Afs 90/2004, 1 Afs 113/2004, 1 Afs 114/2004, 8 Afs 85/2005, 8 Afs 86/2005, 8 Afs 87/2005 a 8 Afs 137/2005 pod spisovou značku 1 Afs 5/2004, dospěl k závěru, že kasační stížnosti nejsou důvodné a proto je zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces, ke kterému mělo dojít podstatnými procesními pochybeními v provedeném správním řízení ze strany příslušných správních orgánů s tím že ve věci rozhodující soudy tyto procesní vady neodstranily. Jednalo se zejména o tvrzení, že správní orgány a následně i správní soudy se odmítly zabývat stěžovatelkou řádně navrženými důkazy. Stěžovatelka má rovněž za to, že vydané dodatečné platební výměry jsou nicotné pro zcela zásadní vady jejich výroků. Stěžovatelka k podpoře svých tvrzení odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 121/2001, III. ÚS 702/01, II. ÚS 702/01, IV. ÚS 772/02, I. ÚS 220/98, III. ÚS 58/2000. Dále stěžovatelka namítala porušení svého práva vlastnit majetek z důvodu daňového zatížení stěžovatelky nad rámec daňových předpisů. K tomu odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 91/98, I. ÚS 116/96, IV. ÚS 666/02, III. ÚS 667/02, II. ÚS 35/05
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především poukazuje na svoji konstantní judikaturu, ve které zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Podle čl. 36 odst. 2 Listiny kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Podle čl. 11 Listiny každý má právo vlastnit majetek; pro oblast daní a poplatků je tento článek pak konkretizován v odst. 5 Listiny s tím, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Význam tohoto ustanovení spočívá zejména v deklaraci toho, že ukládání daní a poplatků je v principu v souladu s ústavním pořádkem, a není tedy neústavním zásahem do jiných základních práv včetně práva vlastnického (pokud tím ovšem není popřena jejich podstata či smysl, čl. 4 odst. 4 Listiny). Aby však zdanění bylo ústavně konformní, musí se především opírat o zákon. Jiné hmotněprávní podmínky ústavní právo nepředepisuje. Tím je také relativně úzce vymezen rozsah, v jakém Ústavní soud může přezkoumávat ukládání konkrétních daní a poplatků. Plnohodnotný soudní přezkum rozhodnutí daňových orgánů z hlediska jejich souladu se zákony je ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny svěřen správnímu soudnictví, nikoli soudu ústavnímu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 644/02, Sb. n. u. US svazek 33, nález č. 85).
Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí o kasačních stížnostech, Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval, zda řízení před soudem nebylo zmatečné [§103 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen " s. ř. s.")], nebylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, není nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] či nicotné. To nezjistil a proto přezkoumal napadené rozsudky v souladu s ustanovením §109 odst. 3 s. ř. s. v rozsahu a v mezích důvodů vymezených stížnostními body.
Podstata sporu spočívala v posouzení tzv. cenového vyrovnání obsaženého ve fakturách předložených stěžovatelkou v rámci daňové kontroly. Nejvyšší správní soud dospěl ke stejným závěrům jako Městský soud v Praze, a to že jde o rozdíl mezi prodejcovou nákupní a prodejní cenou, který byl prodejce oprávněn požadovat na zpět. Ze smluvních dokumentů jednoznačně vyplývá, že prodejci nakupují mobilní telefony od stěžovatelky za plnou kupní cenu; jestliže prodají mobilní telefon za zvýhodněnou cenu, mají nárok na vrácení rozdílové částky. Podstatou cenového vyrovnání totiž není odměna za sepsání dodatku k žádosti o poskytování služeb a za poučení účastníků o podmínkách nákupu mobilního telefonu za zvýhodněnou cenu, ale jde toliko o vrácení rozdílu mezi částkou, kterou prodejce za mobilní telefon stěžovatelce zaplatil, a částkou, za kterou byl prodejce povinen dle pokynu stěžovatelky mobilní telefon prodat. Jinak řečeno jedná se kompenzaci finanční újmy, která by prodejce postihla, jestliže by telefon - nikoli z vlastní vůle, ale na pokyn stěžovatelky - prodali za cenu nižší, než za jakou jej od stěžovatelky koupili. Nárok na uplatněný odpočet daně proto stěžovatelce nepříslušel. Nejvyšší správní soud odmítl všechny námitky stěžovatelky, vztahující se k nesprávnému výkladu zákona o DPH finančními orgány a správním soudem, dále v podrobném odůvodnění svého rozsudku vyložil, proč nemohl přisvědčit ani ostatním námitkám stěžovatelky, totiž, že se Městský soud v Praze opomenul zabývat obsahem vlastních obchodních smluv, že při výkladu pojmu cenového vyrovnání nevycházel ze skutečného projevu vůle smluvních stran, či že postupem finančních orgánů byla stěžovatelka nucena zaplatit daň jednou již státem od ní vybranou. Nejvyšší správní soud dále k námitce stěžovatelky podpořil závěr správního soudu, pokud nevyhověl návrhům stěžovatelky na výslech navržených svědků za účelem objasnění skutečného významu pojmu "cenové vyrovnání" s tím, že skutkový stav je dostatečně zřejmý z důkazů listinných. Odmítl i úvahu stěžovatelky, že při výkladu pojmu "cenové vyrovnání" bylo použito nepřiměřené analogie ve stěžovatelčin neprospěch. Konečně se Nejvyšší správní soud vypořádal i s námitkou vytýkané vady řízení (neprojednání zprávy o daňové kontrole se stěžovatelkou) a námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku správního soudu. Pokud jde o DPH odvedenou v popsaných souvislostech prodejci stěžovatelky, lze podle závěrů Nejvyššího správního soudu souhlasit s názorem správního soudu, že zohlednění této daně na výstupu se týká jejich vztahu ke správci daně a na vztah stěžovatelky k jejímu správci daně nemá vliv. Jinými slovy, odvedli-li prodejci daň na výstupu, aniž to byla jejich povinnost, bylo na nich, aby se v příslušných lhůtách vypořádali s příslušným správcem daně. Ústavní soud přitom do takto naznačeného řetězce vztahů nemůže vstupovat.
Ze shora uvedeného je evidentní, že Nejvyšší správní soud se námitkami stěžovatelky zabýval a ve svém rozsudku vysvětlil, proč v posuzovaném případě šlo ze strany stěžovatelky toliko o kompenzaci finanční újmy, která by prodejce postihla, jestliže by telefon na základě pokynu stěžovatelky prodali za cenu nižší, než za jakou jej od ní koupili. Jde o závěr, který je sice odlišný od interpretace stěžovatelky, ale je logicky a přesvědčivě zdůvodněn. Výhrady stěžovatelky týkající se výkladu ustanovení §2 odst. 1 zákona o DPH, tedy kdy jde o zdanitelné plnění a kdy nikoliv, nejsou z hlediska věcné příslušnosti Ústavního soudu relevantní. Totéž platí i ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním. Stanovit rozsah a následně vyhodnotit obsah dokazování relevantních skutečností není záležitostí Ústavního soudu. Ústavní soud proto respektuje, jak provedené důkazy posoudily finanční orgány, resp. správní soudy. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v projednávané věci dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí, které současně splňuje požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí podle ustanovení §54 s. ř. s. a z ústavněprávního hlediska mu nelze nic vytknout. Stěžovatelce byla uložena daň na základě zákona ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že se nastolenou problematikou již zabýval ve svém usnesení ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 321/05, kdy stěžovatelka v totožné právní věci použila shodnou argumentaci. Ústavní soud nemá důvod ani v této posuzované věci se od závěrů učiněných v uvedeném rozhodnutí odchýlit.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává a které v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je, Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. Ústavní soud neshledal, že by k porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že by v jakémkoliv procesním stádiu nebyl akceptován její návrh na provedení důkazu výslechem jí označených svědků. Ve vztahu k rozsahu dokazování totiž nelze toto základní právo chápat jako nárok účastníka řízení na to, aby bylo nekriticky vyhověno všem jeho důkazním návrhům, nýbrž jako příčinu povinnosti se s takovými návrhy argumentačně vypořádat. V posuzované věci bylo o důkazních návrzích řádně rozhodnuto a stěžovatelce se dostalo vysvětlení, proč jsou výslechy svědků nadbytečné. Jestliže v daném případě po posouzení stěžovatelkou předložených daňových dokladů a ostatních dokumentů (smluv o obchodním zastoupení) nebyly pochybnosti o rozsahu daňové povinnosti, nebylo ani důvodu navrhované svědky vyslýchat. V tomto směru proto ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud odmítá i argumenty stěžovatelky, kterými zdůvodňuje zásah do práva na spravedlivý proces tím, že správní soudy nedovodily nulitu dodatečných daňových výměrů. Stěžovatelka tuto námitku vznesla až v ústavní stížnosti. Ústavní soud se ovšem zásadně nezabývá námitkami, které stěžovatelé neuplatnili již v řízení před správním soudem, neboť dle jeho konstantní judikatury (např. sp. zn. III. ÚS 359/96, I. ÚS 650/99) platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti. Podle s. ř. s. správní soud vysloví nicotnost i bez návrhu ( §76 odst. 2). Nejvyšší správní soud se přitom dodatečnými platebními výměry neopomněl zabývat i z tohoto pohledu (viz str. 7 čtvrtý odstavec odůvodnění jeho rozsudku).
Pokud se týká odkazů stěžovatelky na v ústavní stížnosti citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, k tomu Ústavní soud uvádí, že v nich Ústavní soud řešil situaci odlišnou od nyní posuzované. Zmiňovaná rozhodnutí jsou převážně z doby, kdy Ústavní soud při neexistenci Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl nucen ve věcech projednávaných ve správním soudnictví provádět v nezbytných případech korekci právních názorů. Započetím činnosti Nejvyššího správního soudu však výjimečné suplování této jeho kompetence pominulo a Ústavní soud k výkladu právních předpisů z oblasti veřejné správy přistupuje velmi zdrženlivě, respektujíc princip sebeomezení. Právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v prvé řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, a zachovávat kautely ústavně souladného výkladu právních předpisů (čl. 4 Ústavy ). To také v dané věci učinil.
Ústavní soud z důvodu, že zásah do tvrzených základních práv a svobod stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem neshledal, podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu