ECLI:CZ:US:2007:4.US.319.06.1
sp. zn. IV. ÚS 319/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2007 v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a.s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, 140 22 Praha 4 - Michle, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, AK Jungmannova 24, 110 01 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2006, č. j. 6 Afs 8/2004-98, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003, č. j. 11 Ca 66/2003-66, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 31. 12. 2002, č. j. FŘ - 10462/13/02, a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 21. 1. 2002, č. j. 9698/02/009510/4977, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu je z jeho činnosti známo, že v průběhu řízení před Ústavním soudem se právní nástupkyní původní stěžovatelky Eurotel Praha, spol. s r. o., stala společnost ČESKÝ TELECOM, a. s., přičemž následně byl název obchodní firmy právní nástupkyně změněn na Telefónica O2 Czech republic, a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, 140 22 Praha 4 - Michle, a proto dále v řízení pokračoval s právní nástupkyní původní stěžovatelky.
Ve skutkově i právně stejné věci stěžovatelky rozhodoval Městský soud v Praze rozsudky ze dne 2. 9. 2003, č. j. 8 Ca 64/2003-95, ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 11 Ca 65/2003, ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 7 Ca 60/2003, ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 10 Ca 63/2003, ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 7 Ca 61/2003, ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 7 Ca 62/2003, ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 7 Ca 63/2003, ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 9 Ca 60/2003, ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 10 Ca 62/2003, ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 10 Ca 64/2003, ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 5 Ca 55/2003, ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 5 Ca 56/2003, ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 8 Ca 61/2003, ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 8 Ca 62/2003, ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 8 Ca 63/2003, ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 6 Ca 73/2003, ze dne 11. 12. 2003, č. j. 11 Ca 68/2003-66, dále Nejvyšší správní soud rozsudky ze dne 25. 1. 2005, č. j. 3 Afs 28/2003-141, ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 1 Afs 5/2004, ze dne 9. 3. 2006, č. j. 6 Afs 12/2004-100, a konečně Ústavní soud usneseními ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 321/05, ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. IV. ÚS 318/06, a ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. IV. ÚS 320/06.
Vzhledem k témuž okruhu účastníků řízení před Ústavním soudem (přičemž stěžovatelka byla ve všech těchto řízeních zastoupena týmž advokátem) nepovažuje Ústavní soud za nezbytné argumentaci, pro kterou i tuto ústavní stížnost bylo nutno odmítnout, znovu opakovat, pročež stran důvodů tohoto odmítnutí odkazuje na stěžovatelce známá usnesení, sp. zn. II. ÚS 321/05, IV. ÚS 318/06 a IV. ÚS 320/06. Z nich totiž zřetelně se podává, proč námitkám stěžovatelky i v nyní projednávané ústavní stížnosti přisvědčit možno nebylo. Shrnutě lze konstatovat, že ani tvrzení stěžovatelky ohledně nicotnosti dodatečného platebního výměru, ani její nesouhlas s tím, že soudy neprovedly důkazy stěžovatelkou navržené, a konečně ani jí namítané uložení daňové povinnosti nad rámec daňových předpisů relevance v rovině ústavněprávní nedosahují, a to právě z důvodů v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu podrobně vyložených.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu