ECLI:CZ:US:2007:4.US.327.07.1
sp. zn. IV. ÚS 327/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Základní odborová organizace při správě hradů Bouzov a Šternberk, se sídlem Bouzov 8, zastoupené JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem se sídlem Olomouc, Švédská 6, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2006, č.j. 16Co 264/2006-241, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2006, č.j. 16C 349/2004-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 3, čl. 27 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl ve výroku I. změněn rozsudek soudu nalézacího v odstavci II. tak, že žaloba, aby žalovaný (vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti) byl povinen zaplatit žalobkyni (stěžovatelka) částku 3.568,50 Kč se zamítá. V dalších výrocích rozhodl soud o nákladech řízení. Soud I. stupně žalobě stěžovatelky vyhověl (výrok II.), když ve výroku I. svého rozhodnutí řízení ohledně dalších žalobních nároků zastavil a v dalších výrocích rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka soudům vytýká, že se nevypořádaly s jejími důkazními návrhy, které nebyly před soudem provedeny. Dále uvádí, že závěr odvolacího soudu, který vedl k zamítnutí žaloby, je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jakým důkazy hodnotil odvolací soud, rozvádí jednotlivé rozpory, které shledává v provedených důkazech a v závěrech odvolacího soudu, a uplatňuje svůj náhled na věc. Základní právo vyplývající z čl. 27 odst. 2 Listiny měl porušit odvolací soud tím, že nerespektoval změnu názvu, kterou schválila členská schůze stěžovatelky. Na tomto místě Ústavní soud pouze poznamenává, že tento závěr odvolacího soudu nebyl pro jeho rozhodnutí stěžejní a nepromítá se do výroku, proti kterému stěžovatelka brojí.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, který v zaslaném dopise zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z dnes již ustálené judikatury se podává, že Ústavní soud se necítí být, a to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje na základě své kasační pravomoci pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další). Tento extrémní nesoulad ve věci stěžovatelky shledán nebyl.
Argumentace ústavní stížnosti je skutkovou a právní polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu, přičemž řada námitek stěžovatelky se klíčového závěru, na kterém je napadené rozhodnutí postaveno, ani nedotýká. Námitky stěžovatelky nemají za těchto okolností ústavněprávní rozměr a nejsou s to zpochybnit ústavnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Toto rozhodnutí je přehledným a vyčerpávajícím způsobem odůvodněno, soud dostatečně vyložil úvahy, kterými se při rozhodování řídil a jeho závěr z nich logicky vyplývá. Pouhý fakt, že stěžovatelka s hodnocením soudu nesouhlasí a za správnější považuje vlastní výklad uplatněný v ústavní stížnosti, není důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí soudu I. stupně v rozsahu, o kterém rozhodoval k odvolání vedlejšího účastníka odvolací soud, Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Rozhodnutí, kterým bylo žalobě stěžovatelky vyhověno, nemůže z podstaty věci znamenat zásah do jejích základních práv a svobod. Z toho důvodu shledal Ústavní soud i v tomto ohledu ústavní stížnost neopodstatněnou.
Ve vztahu k výroku I. napadeného rozhodnutí soudu I. stupně není ústavní stížnost přípustná, neboť tento výrok nebyl napaden odvoláním a stěžovatelka ve vztahu k němu nevyčerpala všechny procesní prostředky ochrany jejích práv, které jí zákon poskytuje [§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat porušení jejích základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu