ECLI:CZ:US:2007:4.US.355.06
sp. zn. IV. ÚS 355/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti VKZ, v.o.s., se sídlem Sloupno 13, a 2) K. P.,zastoupeného Mgr. Karlem Půšem, advokátem, AK Komenského 13, 503 33 Sloupno, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, č. j. 25 Cdo 126/2006-543 a č. j. 127/2006-545, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2004, č. j. 21 Co 513/2004-439, ze dne 4. 1. 2006, č. j. 25 Co 626/2005-537, a ze dne 29. 4. 2005, č. j. 21 Co 197/2005-476 a č.j. 21 Co 198/2005-480, usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 2004, č. j. 13 C 98/97-430, ze dne 7. 1. 2005, č. j. 13 C 98/97-448, ze dne 20. 1. 2005, č. j. 13 C 98/97-463, a ze dne 20. 11. 2005, č. j. 13 C 98/97-532, proti postupu Okresního soudu v Hradci Králové v řízení ve věci 13 C 98/97 a v řízeních o řešení účastenství ve věci 13 C 98/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V části II. A své ústavní stížnosti stěžovatelé žádají, aby Ústavní soud vyslovil, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a základní právo dle čl. 95 Ústavy ve spojení s čl. 4 a 10 Ústavy a taktéž právo dle čl. 11 Listiny základních právních svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 3 a 4 Listiny. Současně se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. V části II. B a II. C stěžovatelé namítají porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručené čl. 38 Listiny a žádají, aby Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu v Hradci Králové pokračovat v průtazích v řízení s připojením právního závěru k rychlosti dosavadního řízení a opatřením k plynulosti dalšího řízení ve věci samé a ve věci účastenství stěžovatelů.
Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovatelům i ostatním účastníkům řízení známy.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěry učiněnými v napadených rozhodnutích obecných soudů. Stěžovatelé chápou institut přistoupení účastníka řízení nesprávně, z čehož pramení jejich neoprávněné výhrady vůči napadeným rozhodnutím. Znalost věci není relevantním důvodem pro přiznání účastenství v řízení, jelikož smyslem přistoupení dalšího účastníka do řízení je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, jenž tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další nebo vůči jiné osobě (srov. Bureš/Drápal/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, s. 295). O tuto situaci se v projednávaném případě nejedná, neboť aktivní legitimace správce konkurzní podstaty k podání žaloby nebyla dosud zpochybněna, a proto není na místě zvažování přistoupení dalšího účastníka řízení na straně žalobce.
Ústavní soud rovněž nemůže přisvědčit novátorskému výkladu ustanovení §94 o.s.ř., který podávají stěžovatelé. Je notorietou, že toto ustanovení se týká výlučně nesporných řízení, jímž řízení o náhradě škody není. Je možné také shodně s odvolacím soudem tento názor podpořit odkazem na ustanovení §81 odst. 1 o.s.ř., které užívá pojem "řízení, které lze zahájit i bez návrhu" v podstatě jako terminus technicus označující řízení nesporná, jak dále vyplývá z tam podávaného výčtu řízení, pro jejichž zahájení není nutný návrh. Právní závěry stěžovatelů nejsou přesvědčivé natolik, aby zpochybnily, či dokonce změnily zažitou právní teorii a praxi vztahující k tomuto ustanovení. Zamítavé rozhodnutí o údajně neexistujícím návrhu na přistoupení dalšího účastníka řízení se nijak nedotýká sféry stěžovatelů; žádné jejich právo takovým rozhodnutím nebylo porušeno a jejich právní postavení nebylo zhoršeno. Absence neoprávněného zásahu do ústavně garantovaných lidských práv jednotlivce, představující jediný možný důvod pro ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudnictví, odnímá Ústavnímu soudu jakýkoli podklad pro zrušení napadeného rozhodnutí.
K části II. A ústavní stížnosti Ústavní soud neshledává porušení práva stěžovatelů na přístup k soudu. Nadto Ústavní soud podotýká, že zájem stěžovatele P. účastnit se jednání, poskytovat veškeré informace o věci a být zpraven o celém průběhu řízení je patřičně saturován jeho postavením vedlejšího účastníka, který, pokud jde o tato procesní práva, má postavení shodné s účastníkem řízení (srov. ustanovení §93 odst. 3 o.s.ř.).
K části II. B ústavní stížnosti Ústavní soud poznamenává, že v rozhodovací praxi Ústavního soudu lze identifikovat dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Do první z nich lze zařadit případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, které však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spočívala v kritice délky celého soudního řízení. Pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, judikoval, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 355/97, sv. 9 č. 16, příp. nález sp. zn. IV.ÚS 628/03, sv. 34, č. 128). V případě vyhovění návrhu na prohlášení průtahů v řízení již skončeném Ústavní soud zpočátku své autoritativní konstatování deklaroval v odůvodnění nálezu (nález sp. zn. IV.ÚS 628/03), později tuto kognici zařadil do výroku nálezu (srov. nález sp. zn. I.ÚS 296/04, sv. 34, č. 107). To však při současném stavu ústavní stížností napadeného řízení, které dosud nebylo ukončeno, není případ stěžovatele.
Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých se domáhal ústavně právní ochrany účastník soudního či správního řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Podstatou stížnostního žádání bylo zamezení časovým prodlevám a zájem na brzkém ukončení případu vydáním meritorního rozhodnutí. V případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem zakázal orgánu veřejné moci porušovat, resp. pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatele (srov. nález sp. zn. I. ÚS 313/97, sv. 9, č. 157), případně přikázal, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci neprodleně jednal (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 466/97, sv. 10, č. 38, příp. sp. zn. II.ÚS 225/01, sv. 23, č. 102).
Ústavní soud se následně zabýval dále námitkami stěžovatelů uvedenými v části II. C ústavní stížnosti poukazujícími na průtahy v řízení o věci samé, k nimž dle tvrzení stěžovatelů dochází ode dne 25. 2. 2004 (tj. ode dne, kdy bylo Krajským soudem v Hradci Králové vydáno poslední meritorní rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání). Ústavní soud si pro účely posouzení vznesených námitek vyžádal vyjádření soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové, JUDr. Anny Hermannové, jakož i předsedy okresního soudu, JUDr. Jiřího Veselého. Na základě obsahu vyjádření, jakož i početných stěžovateli předložených písemností, dospěl Ústavní soud k závěru, že vznesené námitky jsou neopodstatněné; v řízení o věci samé nebyla nečinnost nalézacího soudu shledána.
V průběhu řízení podali stěžovatelé celkem pět návrhů, jimiž se domáhali přistoupení stěžovatele K. P. a úpadce jako dalších účastníků řízení. Okresní soud v Hradci Králové ústavní stížností napadenými usneseními ze dne 17. 9. 2004, č.j. 13 C 98/97-430, ze dne 7. 1. 2005, č.j. 13 C 98/97-448, ze dne 20. 1. 2005, č.j. 13 C 98/97-463, a ze dne 20. 11. 2005, č.j. 13 C 98/97-532, jejich návrhy zamítl. V případě návrhu správce konkurzní podstaty a úpadce svá rozhodnutí odůvodnil nedostatkem aktivní věcné legitimace úpadce, resp. vyloučením možnosti, aby K. P. v tomtéž řízení vystupoval jako účastník řízení i jako vedlejší účastník. Návrhu účastníka řízení K. P. nevyhověl, neboť jmenovaný v tomto procesním postavení není oprávněn navrhnout přistoupení dalšího účastníka řízení. Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím řízení všechna napadená prvoinstanční rozhodnutí potvrdil usneseními ze dne 29. 10. 2004, č.j. 21 Co 513/2004-439, ze dne 4. 1. 2006, č.j. 25 Co 626/2005-537, a ze dne 29. 4. 2005, č.j. 21 Co 197/2005-476 a č.j. 21 Co 198/2005-480. Do všech usnesení podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu, který pak shodně všechna dovolání obou stěžovatelů odmítl jako návrhy podané osobou, která k tomu není oprávněna. Následně se soud první instance vrátil k meritornímu projednání věci, pročež vyzval zástupce správce konkurzní podstaty v souladu s pokyny krajského soudu k označení důkazů. Tento účastník řízení sice podal dne 21. 7. 2006 požadované vyjádření ve věci, nicméně následně dne 27. 7. 2006 opětovně navrhl přistoupení úpadce k řízení jako vedlejšího účastníka. Mimo uvedené procesní návrhy podal stěžovatel opakovaně stížnost na průtahy v soudním řízení a dále podnět Krajskému soudu v Hradci Králové na provedení spisové prověrky; tato byla krajským soudem provedena bez zjištění jakýchkoli průtahů v řízení ze strany soudu první instance a o jejím výsledku byl stěžovatel vyrozuměn.
Z výše datovaného sledu úkonů v řízení je zřejmé, že námitka nečinnosti nalézacího soudu v řízení o věci samé není opodstatněná. V obecné rovině lze konstatovat, že průtahy v řízení spočívají v nekonání soudu; nelze jejich existenci tedy namítat tam, kde soud sice nepostupuje v řízení o věci samé, ale rozhoduje o podaném procesním návrhu (v tomto případě o návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení). Rozhodovací činnost soudu už ze své podstaty vyžaduje aktivní přístup k danému řízení, jež je výrazem činnosti soudu a nikoli jeho liknavosti. Okolnost, zda soud rozhoduje o věci samé nebo o podaném procesním návrhu je v posuzovaném kontextu nerozhodná. Nalézací soud je povinen o procesním návrhu rozhodnout, dále příp. vyčkat rozhodnutí o opravných prostředcích a teprve následně pokračovat v řízení o věci samé. Rovněž nelze přehlédnout, že stěžovatelé se opakovaně domáhají na soudu téhož, ačkoli k možnosti přistoupení úpadce i stěžovatele K. P. do řízení na straně žalobce se soud zamítavě vyjádřil v souhrnu již pětkrát. Nebyly-li by stěžovateli opakovaně podávány svou podstatou totožné či přinejmenším obdobné návrhy na přistoupení dalších účastníků do řízení a následně nebylo v návaznosti na zamítavé usnesení prvoinstančního soudu využíváno opravných prostředků, pokračoval by nalézací soud v řízení o věci samé. Pokud se však stěžovatelé rozhodli tyto procesní návrhy uplatňovat, nemohou současně namítat průtahy v řízení o věci samé; nalézací soud v daném řízení postupuje chronologicky tak, jak mu zákon ukládá. Jinak řečeno platí, že ten, kdo sám svými zjevně nesmyslnými procesními návrhy řízení prodlužuje, nemůže současně mít za to, že v důsledku prodlev, které tyto návrhy vyvolaly, mohl by se opodstatněně domáhat jejich odstranění s tvrzením, že tyto byly způsobeny protiústavním jednáním soudů. Jejich příčinou nebyla totiž nečinnost soudů, ale právě vznesení návrhů, o nichž (jakkoli je soudy považovaly za irelevantní) muselo být rozhodováno; že pak každé rozhodování děje se v čase, jehož plynutí nese s sebou delší průběh procesu, je skutečností notorietně z uvedeného vyplývající.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu