ECLI:CZ:US:2007:4.US.381.06
sp. zn. IV. ÚS 381/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Č. K., podnikatele podnikajícího pod obchodním jménem "Kousal - stavební a obchodní činnost", se sídlem Turnov, Palackého 442, právně zastoupeného JUDr. Petrem Tandlerem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Liberec, nám. dr. E. Beneše 3/19, směřující proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. dubna 2006, č.j. 32 Odo 640/2005-330, Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2004, č.j. 1 Cmo 316/2003-243, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. března 2003, č.j. 37 Cm 13/96-189, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo domáhat se svých práv stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 572.919,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), stěžovateli byla stanovena povinnost zaplatit žalované částku 892.00,- s příslušenstvím (výrok II.) a rovněž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 119.175,- Kč (výrok III.). K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze výše popsaným rozsudkem, kterým potvrdil výrok I. rozsudku krajského soudu (výrok I.), výrok II. soudu prvého stupně změnil tak, že vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 892.000,- s příslušenstvím zamítl (výrok II.), výrok III. krajského soudu zrušil (výrok III.), a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení částku 35.473,- Kč (výrok IV.).
O dovolání rozhodl shora napadeným rozsudkem Nejvyšší soud ČR, který dovolání stěžovatele odmítl (výrok I.), dovolání žalované zamítl (výrok II.), stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč (výrok III.) a žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 22.515,- Kč (výrok IV.).
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že soud prvého stupně porušil jeho zaručená práva tím, že protahoval jednání ve věci, a první jednání nařídil až na 27. května 2002, zatímco stěžovatel podal žalobu 5. října 1995. Při jednání dne 27. května 2002 pak soud usnesením odňal stěžovateli právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny. Obecné soudy se tedy s jeho právní argumentací nedostatečně vypořádaly a své závěry opřely o daňový doklad označený jako "konečná faktura". Soud prvého stupně nezhodnotil faktické provedení dalších prací, pouze konstatoval, že stěžovatel neprokázal oprávněnost svého nároku. Odvolací soud sice některá pochybení soudu prvého stupně napravil, dle názoru stěžovatele ale i on chyboval v nesprávném právním posouzení věci. V postupu Nejvyššího soudu ČR pak stěžovatel shledal zásah do svých práv spočívající v tom, že jeho dovolání nebyl přiznán zásadní právní význam, ačkoliv soud nalézací i odvolací svá rozhodnutí opíraly o neexistující právní skutečnosti (dodatky ke smlouvě o dílo).
S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i obsahem spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 37 Cm 13/1996, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ve svém podání stěžovatel popsal průběh řízení před obecnými soudy a vyjádřil svůj nesouhlas s jejich dílčími závěry. V souhrnu pak závěry soudů, s nimiž nesouhlasí, považuje za porušení jeho práv na spravedlivý proces.
Z předložených rozhodnutí i ze spisu okresního soudu je patrné, že stěžovatel s právní předchůdkyní žalované uzavřel smlouvu o dílo, na jejímž základě měl stěžovatel provést stavební práce. V průběhu stavby pak došlo k jistým změnám, které se promítly v odlišném pohledu na cenu za dílo. Po předání díla stěžovatel předložil žalované doklad označený jako "konečné vyúčtování dodávky" (č.l. 36). Po dalších dvou měsících předložil dodatečnou fakturu, kterou vyúčtovával další náklady a práce vykonané ještě před předáním díla. K jejímu uhrazení však již nedošlo. Stěžovatel se tedy v soudním řízení domáhal úhrady dodatečné faktury a tuto žalobu opíral o nezaplacené, ale skutečně provedené práce. Soudy však ve svém rozhodování vycházely z předložených důkazů a zejména z konečného vyúčtování dodávky. Stěžovatel tedy svou žalobu založil na tvrzení existence dluhu, který žalovaná popřela, a stěžovatel důkazní břemeno neunesl. Za daného stavu věci se proto nabízí otázka, zda by neměla větší efekt žaloba z jiného titulu.
K námitce stěžovatele, že mu byla postupem nalézacího osudu upřena možnost vyjádřit se k předloženým důkazům, Ústavní soud ze spisu krajského soudu zjistil, že sice soud upustil dne 15. července 2002 od výslechu stěžovatele a zamítl návrh na jeho provedení, stěžovatel však svůj názor na provedené důkazy vyjádřil písemným podáním (č.l. 139). Z předloženého spisu pak není rovněž patrné, že by stěžovateli byla upřena možnost vyjádřit se k předloženým důkazům.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil, svoji možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Pokud proto jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak citované ustanovení Listiny zaručuje a jak je opakovaně Ústavní soud vyložil. Pokud stěžovatel nepředložil další tvrzení, která by svědčila o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než ústavní stížnost hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu. Ústavní soud totiž v popsaném řízení neshledal naříkaná pochybení. Soudy všech stupňů se věcí zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily a na jejich rozhodnutí lze odkázat.
Ústavní soud shledal, že obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, jejich rozhodnutí jsou logická a přesvědčivá, nevykazují známky svévole. Ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho základních práv neúměrnou délkou soudního řízení však Ústavní soud zjistil, že po podání žaloby, vydání platebního rozkazu a přijetí odporu s protinávrhem žalované, soud prvého stupně nařízená jednání opakovaně odložil. Zároveň však vyčkával i ukončení jiného řízení mezi týmiž účastníky založeném na témže smluvním vztahu, kdy se žalovaná domáhala peněžního plnění po stěžovateli. Teprve usnesením ze dne 23. června 2001 pak krajský soud z uvedeného důvodu řízení přerušil. Jakkoliv tedy soud prvého stupně činil jisté kroky v řízení, je doba, po kterou řízení nebylo přerušeno, nepřiměřeně dlouhá. Ústavní soud k tomu odkazuje na svoji ustálenou judikaturu (např. nález sp. zn. I. ÚS 209/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, str. 7).
V dané věci se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že došlo ke značným průtahům v řízení, neboť v průběhu téměř tří let od doručení protinávrhu žalované (17. září 1996) do vydání výzvy k uhrazení příslušného soudního poplatku (29. července 1999) nebyl ve věci učiněn žádný úkon. Dle názoru Ústavního soudu nelze v demokratickém právním státě připustit takovýto postup soudů, neboť tím dochází k výraznému oslabení právní jistoty občanů a jejich důvěry v ochranu jejich základních ústavních práv ze strany orgánů státní moci. Takové průtahy nelze ničím omluvit ani zdůvodnit. Je také třeba zdůraznit, že na občany nelze v žádném případě přenášet technicko organizační problémy státních orgánů, zejména má-li to za následek porušení jejich základních ústavních práv.
Náprava takového stavu by však stěžovatelem požadovaným způsobem, tedy zrušením napadených rozhodnutí Ústavním soudem, očekávaný efekt nepřinesla. Ústavní soud proto poukazuje na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., který poskytuje stěžovateli možnost kompenzovat újmu, kterou mu průtahy v řízení způsobily.
Ze všech těchto důvodů nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu