ECLI:CZ:US:2007:4.US.383.07.1
sp. zn. IV. ÚS 383/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. I. B. B., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Karlovo nám. 28, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2006, č.j. 14 Cmo 357/2006-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2006, č.j. 15 Cm 19/2003-91, bylo rozhodnuto, že řízení se zastavuje (výrok I.), žalobkyni byla stanovena povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení stěžovatele částku 199.650,- Kč (výrok II.) a na náhradu nákladů druhého žalovaného částku 200.676,50 Kč (výrok III.). O odvolání žalobkyně rozhodl Vrchní soud v Praze v ústavní stížnosti napadeným usnesením tak, že výroky o náhradě nákladů změnil a nepřiznal stěžovateli a druhému žalovanému náhradu nákladů řízení. Naopak uložil žalovaným povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyně částku 450,- Kč.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že žalobkyně (Národní družstevní záložna v likvidaci) se svou žalobou domáhala po stěžovateli a druhém žalovaném zaplacení částky 130,000.000,- Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení však vzala žalobu zpět. Učinila tak s ohledem na závěry trestního stíhání, kdy vyšetřovatelé zjistili, že doklady, na jejichž základě měla být uvedená částka žalovanými vyplacena, byly zfalšovány. Městský soud v Praze proto řízení ve věci zastavil a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že ačkoliv žalobkyně o výsledku vyšetřování věděla několik měsíců, v řízení pokračovala a teprve u jednání soudu vzala žalobu zpět. Svým jednáním tak zavinila vznik nákladů žalovaných. Městský soud v Praze dále uvedl, že musí existovat opravdu významné důvody aby mohl aplikovat ustanovení §150 o.s.ř., což ovšem v projednávaném případě nenastalo.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze změnil rozhodnutí o nákladech řízení, přičemž ospravedlnění jeho postupu je, podle názoru stěžovatele, zcela v rozporu s usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. října 2005, sp. zn. 2 VZV 10/2004, jímž bylo trestní stíhání zastaveno.
Stěžovatel uvedl, že zkrácení svých práv rozhodnutím odvolacího soudu shledal v tom, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů, které mu vznikly teprve poté, co obdržel předvolání k prvnímu jednání Městského soudu v Praze. Jednání proběhlo v dubnu 2006, tedy půl roku poté, co bylo zastaveno trestní stíhání, což bylo hlavním důvodem pro zpětvzetí žaloby. Žalobkyně však svoji žalobu vzala zpět při jednání Městského soudu v Praze. S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Za účastníka řízení, Vrchní soud v Praze, se stručně vyjádřil předseda senátu 14 Cmo. Ten uvedl, že stěžovatel nemá pravdu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má oporu ve spisu a je s ohledem na okolnosti případu spravedlivé.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 15 Cm 19/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou, podle čl. 4 Ústavy ČR rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.
Ze spisu nalézacího soudu Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou 19. února 2003 se žalobkyně domáhala náhrady škody, kterou jí měl stěžovatel společně s dalším žalovaným způsobit tím, že, stručně řečeno, jako předseda a místopředseda představenstva žalobkyně měli poskytnout třetí osobě "vratnou zálohu" ve výši 130,000.000,- Kč. Jak žalobkyně dále uvedla, podala na stěžovatele i druhého žalovaného trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku.
Dne 6. dubna 2006 udělil stěžovatel advokátovi plnou moc pro zastupování ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 19/2003. Dne 11. dubna 2006 se v uvedené věci konalo první jednání soudu. Zde stěžovatel odkázal na závěry trestního řízení, v němž bylo prokázáno, že se nedopustil jednání, kterým měla vzniknout škoda, jejíž náhrady se žalobkyně domáhala. Z trestního řízení totiž vyplynulo, že žalovaná částka nebyla nikdy vyplacena. Následně vzala žalobkyně žalobu zpět a Městský soud v Praze vydal shora popsané usnesení o zastavení řízení ve věci. V odůvodnění pak soud prvého stupně uvedl, že žalobkyně měla dostatek času, aby vzala žalobu zpět v době od vydání rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze (25. října 2005) a nařízením jednání soudu (19. ledna 2006). Žalobkyně tak ale učinila teprve u jednání samotného dne 11. dubna 2006.
V odvolání žalobkyně uvedla, že žaloba byla založena na nepravdivých tvrzeních žalovaných a teprve po téměř tříletém vyšetřování vyplynulo, že k vyplacení peněz pravděpodobně nedošlo. Proto vzala žalobu zpět, přičemž je irelevantní, že tak učinila teprve při jednání soudu. Odvolací soud dospěl k závěru, že podle ustanovení §150 o.s.ř. nastaly okolnosti hodné zvláštního zřetele, a proto nebylo nutné náhradu nákladů žalovaným přiznat. Současně žalobkyni přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
Městský soud v Praze zahájil řízení po podání žaloby 19. února 2003. Stěžovateli se však podařilo doručit soudní obsílku teprve po zjištění jeho adresy v březnu 2006, tedy několik měsíců poté, co bylo vydáno rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze o zastavení trestního stíhání stěžovatele a druhého žalovaného. Teprve poté byl stěžovatel formálně zpraven o žalobě proti němu a následně i o nařízeném soudním jednání. Následně si zajistil právní zastoupení a tehdy mu vznikly náklady řízení.
Jak Ústavní soud vlastním šetřením dále zjistil, žalobkyně, resp. likvidátorka žalobkyně, obdržela rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze o zastavení trestního stíhání stěžovatele dne 18. listopadu 2005. Jakkoliv Ústavní soud nepovažuje, s ohledem na popsaný časový sled, za irelevantní, kdy žalobkyně vzala svoji žalobu zpět, tedy zda ihned poté, co obdržela informaci o zastavení trestního stíhání stěžovatele, nebo až u prvního jednání soudu ve věci samé, neshledává v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelem naříkané zkrácení v jeho základních právech.
Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je proto třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž zvážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze však z těchto mezí nevybočilo a stěžovatel jím nebyl v základních právech zkrácen. Nedošlo tak k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani práv zaručených v čl. 38 odst. 2 či v čl. 28 Listiny. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že stěžovateli se podařilo doručit předvolání k jednání soudu teprve poté, co bylo vydáno zmíněné rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu