ECLI:CZ:US:2007:4.US.401.06.1
sp. zn. IV. ÚS 401/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatelky Ing. N. K., právně zastoupené Mgr. Aloisem Coufalíkem, advokátem se sídlem Masarykova 175, Luhačovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2006, č.j. 1 Afs 93/2005-101, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2005, č.j. 30 Ca 105/2003-63, a rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 9. 1. 2003, č.j. FŘ 110/4883/01-0107, a Finančního úřadu v Otrokovicích ze dne 11. 3. 2002, č.j. 11968/02/305930/6116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 7. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 5, dále s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedená rozhodnutí rovněž podle stěžovatelky porušila zásady obsažené v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil následující skutkové a právní okolnosti. Stěžovatelka na základě kupní smlouvy v roce 1995 zakoupila 1/3 nemovitosti, kterou společně s ostatními spoluvlastníky zrekonstruovala a následně kupní smlouvou ze dne 29. 11. 1996 prodala. Tyto skutečnosti se v daňovém přiznání stěžovatelky k dani z příjmů za rok 1997 promítly tak, že na straně příjmů byla uvedena částka 200.000,- Kč, tj. část kupní ceny, kterou uvedený rok stěžovatelka z prodeje obdržela, a na straně výdajů částka ve stejné výši jako náklady na rekonstrukci. V roce 2000 s ní byla zahájena daňová kontrola, na jejímž základě Finanční úřad v Otrokovicích jako správce daně vydal za zdaňovací období roku 1997 dodatečný platební výměr, který stanovil daňovou povinnost stěžovatelky za použití pomůcek a navýšil ji na částku 32.660,- Kč. Následně podanému odvolání finanční ředitelství částečně vyhovělo a stanovilo daňovou povinnost nikoli na základě pomůcek, ale dokazování. Nová daňová povinnost stěžovatelky byla stanovena ve výši 46.782,- Kč. Stěžovatelka opět nesouhlasila s tímto výsledkem a podala odvolání, které Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím č.j. FŘ 110/4883/01-0107 ze dne 9. 1. 2003 zamítlo. Stěžovatelka následně neuspěla ani před správními soudy, neboť jak žaloba podaná ke Krajskému soudu v Brně, tak kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu, byly zamítnuty z důvodu, že v řízení před Finančním úřadem v Otrokovicích neunesla důkazní břemeno, pokud jde o prokázání jí vynaložených nákladů na nemovitost. Z její strany předložené doklady a navržené důkazy totiž neprokázaly, kdo vynaložil prostředky na zhodnocení nemovitosti a v jaké konkrétní výši.
Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podala nakonec stěžovatelka ústavní stížnost, v níž uvádí v podstatě stejné argumenty jako ve správní žalobě a kasační stížnosti, jež byly obě jako nedůvodné zamítnuty. Ve zkratce lze zmínit, že řízení před finančními orgány označila za nespravedlivé a jejich výklad zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějším (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), jako interpretaci "v extrémním rozporu s principy spravedlnosti". Stěžovatelka je dále přesvědčena, že finanční úřad s ní měl daň sjednat písemnou dohodou, neboť v důsledku povodní v roce 1997 se dostala do tíživé důkazní situace, když došlo ke zničení dokladů prokazujících její výdaje v souvislosti se zhodnocováním nemovitosti. Závěrem ještě cituje judikaturu Ústavního soudu, ovšem jedná se spíše o velmi obecné postuláty.
III.
Přípisem ze dne 9. 10. 2006 se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Nejvyšší správní soud, který zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 12. 4. 2006, č.j. 1 Afs 93/2005-101, kde se podrobně vypořádal se všemi uplatněnými námitkami, a vyjádřil přesvědčení, že tímto rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Dále znovu zdůraznil, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno, co se týká výdajů vynaložených na rekonstrukci nemovitosti. Uspět podle něho nemůže ani tvrzení, že stěžovatelka pozbyla veškeré doklady při povodni v roce 1997, neboť důkazní břemeno je dle zákona o správě daní a poplatků založeno na objektivní odpovědnosti daňového subjektu svá tvrzení prokázat, a to i za cenu obstarání náhradních dokladů, např. od dodavatelů, výslechem osob apod. Z výše uvedených důvodů proto navrhuje, aby Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl, případně zamítl.
K ústavní stížnosti se vyjádřil také další účastník, Krajský soud v Brně, který nesouhlasil se stěžovatelkou, že neměla účinnou možnost se proti postupu správce daně bránit, neboť mohla ve své žalobě namítat nezákonnost jeho postupu, což neučinila. Ve shodě s Nejvyšším správním soudem rovněž dodal, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno.
Vedlejší účastník, Finanční ředitelství v Brně, ve svém přípisu ze dne 26. 9. 2006 podrobně shrnul řízení před finančními orgány a konstatoval, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno, ačkoli dostala v daňovém řízení dostatek prostoru k tomu, aby svá tvrzení prokázala. K námitce stěžovatelky, že z důvodu mimořádných okolností s ní měl finanční úřad daň sjednat, uvedl, že sjednat daň lze podle zákona o správě daní a poplatků pouze v situaci, kdy daňový subjekt neprokázal své údaje o výši daně a nelze stanovit daň ani dle pomůcek. V případě stěžovatelky však bylo možné stanovit daň dokazováním. V dalším se vedlejší účastník plně ztotožnil se svými vyjádřeními ke kasační stížnosti a k správní žalobě, jakož i s rozsudky Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, na něž odkázal.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovatelce k replice.
IV.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti i všech napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému ve správním řízení či v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti jde především o to, zda finanční orgány a správní soudy svým výkladem a aplikací obecného (podústavního) práva nezasáhly do stěžovatelčiných práv, zda se finanční orgány nedopustily v procesu zjišťování a hodnocení skutečností rozhodných pro správné stanovení daně porušení zásad stanovených zákonem o správě daní a poplatků pro provádění dokazování, a zda se obecné soudy vytýkanými námitkami stěžovatele v řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu řádně zabývaly, tedy zda naznačeným postupem státních orgánů nedošlo k nepřípustnému zásahu práva na spravedlivý proces a do vlastnického práva stěžovatelky.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka v podstatě vůbec ve své ústavní stížnosti nepřináší žádné ústavně relevantní argumenty, jen rekapituluje námitky uvedené již ve správní žalobě a v kasační stížnosti, s nimiž stěžovatelka před správními soudy neuspěla. V tomto ohledu proto lze na napadená rozhodnutí odkázat, aniž by bylo třeba argumenty tam blíže rozvedené znovu opakovat. Jak finanční orgány, tak správní soudy, v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti, přesvědčivosti a smysluplnosti odůvodnění svých rozhodnutí, a ani jejich procesnímu postupu z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že finanční orgány a správní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. V ústavní stížnosti rovněž namítané porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, dle kterého je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků, znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. V daném případě Ústavní soud neshledal jeho porušení, neboť stěžovatelce byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou. V tomto ohledu lze tedy odkázat na rozhodnutí, sp. zn. I ÚS 418/06, ze dne 19. 10. 2006, kde již Ústavní soud řešil srovnatelnou problematiku v právní věci téže stěžovatelky. Od rozhodovacích důvodů uvedených v tomto rozhodnutí neměl IV. senát Ústavního soudu důvod se odchýlit ani v projednávané věci, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu