ECLI:CZ:US:2007:4.US.411.06
sp. zn. IV. ÚS 411/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., právně zastoupeného JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Benešov, Masarykovo nám. 102, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 7 Tdo 509/2006, a Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 12 To 381/2005, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. května 2005, sp. zn. 3 T 146/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručená právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny. Rovněž mělo dojít k porušení čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonným způsobem poskytoval ochranu právům a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého je soudce při svém rozhodování vázán zákonem.
Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženému na dobu čtyř let. Současně mu byla, společně s dalšími odsouzenými, stanovena povinnost nahradit stanovenou škodu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolaní, které Krajský soud v Praze výše popsaným rozsudkem zamítl. Dovolání stěžovatele pak shora napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl jako podané po stanovené lhůtě.
Stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud ČR nepostupoval správně při stanovení lhůty k podání dovolání. Obhájci, který zastupoval stěžovatele v řízení před soudem I. a II. stupně bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno dne 14. října 2005, a stěžovateli pak dne 13. prosince 2005. Stěžovatel sám podal dne 30. prosince 2005 dovolání které adresoval Vrchnímu soudu v Praze. Okresní soud v Mělníku jej přípisem ze dne 20. ledna 2006 poučil o nezbytném právním zastoupení pro podání dovolání. Opatřením téhož soudu ze dne 30. ledna 2006 (sp. zn. 3 T 146/2004) byl stěžovateli ustanoven obhájce, kterému bylo toto rozhodnutí doručeno dne 2. února 2006 společně s napadenými rozhodnutím soudu I. a II. stupně. Dne 10. března 2006 pak ustanovený obhájce podal dovolání, o němž Nejvyšší soud ČR rozhodl shora uvedeným způsobem.
V další části ústavní stížnosti pak stěžovatel brojil proti rozhodnutím okresního a krajského soudu v jeho věci a uvedl, že v obžalobě tvrzený trestný čin nespáchal.
S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i obsahem spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 3 T 146/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části podaná po zákonné lhůtě a z části zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je možné podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon připouští. Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze, za situace kdy byl procesní prostředek odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení takového procesního prostředku.
Důvod, pro který bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, však nezáležel na uvážení Nejvyššího soudu ČR, ale vyplynul ze zákonem stanoveného požadavku - dodržení lhůty. Proto se na projednávanou ústavní stížnost nemůže ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vztahovat. Za této situace je třeba část ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 12 To 381/2005, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. května 2005, sp. zn. 3 T 146/2004, považovat za podanou po zákonné lhůtě, neboť od doručení posledního stěžovatelem využitého procesního prostředku (13. prosince 2005) do podání ústavní stížnosti (12. července 2006) uplynula lhůta přesahující 200 dní.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále zpochybňoval závěry Nejvyššího soudu ČR, který odvodil lhůtu k podání dovolání podle data doručení rozhodnutí Krajského soudu v Praze obhájci stěžovatele v řízení před odvolacím soudem, resp. stěžovateli, nikoliv od data, kdy bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno advokátovi, který mu byl soudem ustanoven k podání dovolání.
Z rozhodnutí Krajského soudu v Praze je patrné, že stěžovatel byl o náležitostech dovolání poučen. Krajský soud mu sdělil že je nezbytné aby byl při podání dovolání právně zastoupen, komu a v jaké lhůtě je třeba dovolání adresovat. Krajský soud stěžovateli rovněž sdělil, že dovolání, které nebude učiněno prostřednictvím obhájce nebude za dovolání považováno. Přes toto poučení zvolil stěžovatel jiný postup.
Stěžovatel byl v řízení před odvolacím soudem zastoupen obhájcem (JUDr. Kišš), kterému bylo doručeno rozhodnutí o odvolání dne 14. října 2005. Advokáta, který byl stěžovateli ustanoven k podání dovolání (JUDr. Podhorský), však není možno považovat za osobu, u které by datum doručení rozhodnutí, proti kterému je ustanoven podat dovolání, bylo rozhodné. Takový výklad by vedl k tomu, že po projití jakékoliv lhůty k podání opravného prostředku by postačovalo zvolit si nového zástupce, kterému by příslušela nová lhůta. Takový přístup by však byl zcela jednoznačně v rozporu se zásadou právní jistoty, a proto není možné takový intenzívní výklad stěžovatele akceptovat.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy.
Za naříkané právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možno považovat stěžovatelův výklad běhu lhůt, ale rozumí se jím záruka, že v řízení jehož byl účastníkem byly správně, a v souladu s ústavními principy, uplatněny všechny zákonné procesní zásady. Pokud jich stěžovatel nevyužil, případně jejich řádné využití zmeškal, nelze v takovém případě shledat jeho zkrácení v základních právech. Ústavní soud pokud neshledal tvrzené porušení čl. 36 Listiny Nejvyšším soudem ČR, a proto na tuto část ústavní stížnosti hledí jako na zjevně neopodstatněnou.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu