ECLI:CZ:US:2007:4.US.420.05
sp. zn. IV. ÚS 420/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky 1. jihočeské zemědělské a.s., se sídlem v Třeboni, Sokolovská 34/I, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem Advokátní kanceláře Sládek & Partners, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 8. 2004, č.j. 34 C 65/2004-33, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2004, č.j. 8 Co 2202/2004-66, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 2005, č.j. 22 Cdo 720/2005-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
I.
Dne 22. 7. 2005 obdržel Ústavní soud stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud"), neboť je toho názoru, že tato rozhodnutí zasáhla do jejího práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do ústavní zásady vyjádřené v ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky, v platném znění (dále jen "Ústava"), že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytly ochranu právům.
II.
Rozsudkem pro uznání okresního soudu byla stěžovatelce stanovena povinnost vydat společnosti ENVIMEA s.r.o., se sídlem Trhové Sviny, Budovatelská 917 (dále jen "vedlejší účastník"), zemědělský traktor značky JCB FASTRAC. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka v zákonné lhůtě odvolání, o němž rozhodl krajský soud tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Následně stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §243 odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), jako nepřípustné odmítl, neboť rozsudek krajského soudu není ve smyslu ustanovení 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. rozhodnutím zásadního právního významu.
Stěžovatelka považuje stížností napadená rozhodnutí za neodůvodněná a nesprávná. Zásahu do uvedených základních práv stěžovatelky se měly soudy dopustit tím, že užily právní domněnky vyjádřené v ustanovení §114b o.s.ř. kasuisticky, extrémně a navíc v rozporu se zásadami o.s.ř., neboť nevzaly při aplikaci "urychlovacího institutu" civilního řízení v potaz zvláštní povahu reivindikační žaloby, jejímž fundamentálním pojmovým znakem je zjištění, zda žalovaný je osobou, která má věc, jež má být žalujícímu vydána, v detenci. Proto není na místě nesprávný přepjatý formalismus při jejich aplikaci, jak opakovaně uzavřel i Ústavní soud [viz rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. 331/98 (správně zřejmě I.ÚS 331/98)].
Stěžovatelka vytýká okresnímu soudu, že nepostupoval v souladu s ustanovením §154 a §103 o.s.ř., neboť nezkoumal k datu vynesení rozsudku alespoň to, zda věc je v držení stěžovatelky. Přitom mu z opožděného vyjádření stěžovatelky ze dne 23. 8. 2004 bylo známo, že stěžovatelka již věc nemá u sebe a že není zřejmé, zda věc stále ještě existuje. Takovýto rozsudek nemůže nijak vést ke splnění povinnosti v něm uložené, ať už ke splnění dobrovolnému či v rámci vykonávacího řízení, a nemá oporu ve skutkovém a právním stavu. Krajský soud poté nesprávně posoudil danou situaci a potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Stěžovatelka dále nesouhlasí s názorem okresního i krajského soudu o údajné záměně vykonatelnosti s reálnou vymahatelností ze strany stěžovatelky. Naopak obecné soudy zaměňují formální vykonatelnost, která nastává okamžikem uplynutí lhůty k plnění povinnosti stanovené pravomocným rozsudkem, s materiální, tj. faktickou vykonatelností.
Nejvyšší soud rovněž učinil chybný závěr, neboť odmítl věc stěžovatelky s odůvodněním, že předmětná věc byla již Nejvyšším soudem řešena v rámci jeho rozhodnutí ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. Cdo 1951/2004. V tomto rozhodnutí se však Nejvyšší soud nezabýval otázkou změny skutkového stavu během lhůty stanovené výzvou ve smyslu ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř.. Dále se zmíněné rozhodnutí netýkalo základního znaku reivindikační žaloby, tedy nutnosti držby předmětné věci žalovaným. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že je nad rámec dovolacího řízení zabývat se námitkou stěžovatelky ohledně vykonatelnosti rozhodnutí obecného soudu. Tato otázka má být dle názoru Nejvyššího soudu zkoumána až v rámci vykonávacího řízení. Stěžovatelka je však toho mínění, že v rámci vykonávacího řízení se soud nemůže zabývat skutkovými otázkami, jako právě otázkou držby předmětné movité věci. Není totiž možno požadovat po exekučním soudu, aby zkoumal, zda v době vynesení rozsudku obecného soudu, tj. exekučního titulu, byly splněny podmínky pro jeho vydání.
Závěrem stěžovatelka uvádí, že ustanovení §114b o.s.ř. má za účel umožnit uznání žalobního nároku ze strany žalovaného, tedy že nesporné skutečnosti se nemusí dokazovat. Nicméně není stanoveno, že by aplikace tohoto ustanovení zároveň vylučovala aplikaci ustanovení §154 o.s.ř.
III.
Ústavní soud poté, co dospěl k závěru, že stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a jsou tedy dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, přistoupil k věcnému posouzení stížnosti a za tímto účelem si vyžádal spisový materiál, jakož i vyjádření účastníků řízení. Všichni tři účastníci řízení shodně odkazují na odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž jsou toho názoru, že práva stěžovatelky nebyla z jejich strany nijak dotčena.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření účastníků k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovatelce k replice.
IV.
Ústavní soud po věcném posouzení stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Na úvod Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k přezkumu věcné správnosti jejich rozhodnutí. Předmětem zájmu Ústavního soudu je toliko případné porušení základních práv a svobod stěžovatelky neústavním výkladem či aplikací předpisů obecného práva ze strany obecných soudů. V tomto případě však Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy stížností napadenými rozhodnutími nebo v řízeních jim předcházejících jakýmkoliv způsobem zasáhly do základních práv a svobod stěžovatelky, případně nerespektovaly ústavně konformní výklad obecných předpisů.
Okresní soud využil možnosti poskytnuté mu procesními normami obecného práva a vyzval usnesením ze dne 16. 7.02004, čj. 34 C 65/2004-25, stěžovatelku k vyjádření ve smyslu ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. Okresní soud byl oprávněn v tomto případě výzvu dle ustanovení §114b odst. 1 učinit, jelikož o.s.ř. vymezuje případy, kdy toto ustanovení použít nelze, a reivindikační žaloby ve zmíněném výčtu zahrnuty nejsou, a contrario je u nich naznačený postup dle o.s.ř. možný. Po marném uplynutí lhůty poskytnuté stěžovatelce k vyjádření, kdy dle ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř. nastoupila fikce uznání žalobního nároku, vydal okresní soud rozsudek pro uznání ve smyslu ustanovení §153a odst. 3 o.s.ř. Přitom pokud dojde k fikci uznání žalobního nároku ze strany žalovaného dle ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř., zákonodárce stanoví obecnému soudu v ustanovení §153a odst. 3 o.s.ř. konkrétní postup a není na uvážení soudu, zda jej použije či nikoliv (viz užití výrazu "rozhodne", nikoliv "může rozhodnout"). V takovémto případě soud nezkoumá žádné jiné skutkové okolnosti než ty, které jsou vylíčeny v žalobě, a vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování. Stěžovatelka ve své kritice postupu obecných soudů, které nevzaly v potaz skutkové okolnosti jí popsané v opožděném vyjádření, zjevně - a nesprávně - zaměňuje fikci uznání (§114b odst. 5 o.s.ř.) s právně rovněž možnou vyvratitelnou domněnkou. Marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení podle §114b odst. 1 o.s.ř. však znamená založení procesního stavu, podle něhož žalovaný žalobou uplatněný nárok uznal, a to bez ohledu na to, zda jej uznává ve skutečnosti. Proto pokud účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání (§153a odst. 3 o.s.ř.) nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval.
Ústavní soud k tomuto uvádí, že zmíněný postup je zcela v souladu s právem na spravedlivý proces, neboť toto právo zahrnuje též právo na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a právě v zájmu zachování přiměřené doby projednání věci bylo ustanovení o fikci uznání ve smyslu ustanovení §114b do o.s.ř. vloženo. Pokud by byla zvolena konstrukce vyvratitelné domněnky a soud by tak poté, co se žalovaný v jemu stanovené lhůtě nevyjádřil v tom smyslu, že nárok neuznává, byl povinen dokazování provést a zjistit skutkové okolnosti ke dni vydání rozhodnutí ve věci, účel tohoto prostředku urychlení civilního řízení by byl silně zpochybněn. Tímto účelem totiž není pouze stěžovatelkou uváděné umožnění uznání žalobního nároku ze strany žalovaného, když toto uznání může žalovaný provést i výslovně v průběhu řízení, ale rovněž zkrácení doby řízení na minimum tam, kde žalovaný není dostatečně aktivní a bez rozumného důvodu se v soudem stanovené lhůtě nevyjádří tak, že žalobní nárok neuznává, a dále nepopíše skutková tvrzení a důkazy, jichž se k jejich prokázání dovolává.
Dále k stěžovatelkou namítané skutečnosti, že se soudy nezabývaly jí tvrzenými skutkovými okolnostmi, Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu, dle níž jisté ztížení možnosti efektivně uplatnit námitky ve vztahu k materiální stránce věci představují procesní pravidla už z povahy věci, což je vyváženo jejich všeobecně pozitivním významem pro transparentní, očekávatelné a soustředěné vedení soudních procesů vůbec. Lhůty v procesním právu jsou všeobecně uznávány jako adekvátní nástroj pro organizaci soudy vedených řízení a pro nastolení požadované právní jistoty jejich účastníků (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III.ÚS 91/06, dosud nepublikováno). Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny a čl 6 Úmluvy) postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá. Ústavní soud na tomto místě dále konstatuje, že pokud norma obecného práva procesního není zpochybněna z hledisek ústavněprávních, není možno kritizovat obecný soud za to, že podle těchto norem postupoval. Obecné soudy se v tomto případě důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle §114b o.s.ř., proto nelze mít vydání rozsudku pro uznání (ve smyslu §114b odst. 5, §153a odst. 3 o.s.ř.) za výraz přepjatého formalizmu ani za rozporné s pravidly spravedlivého procesu. Naopak, nevydání rozsudku pro uznání, ačkoli zákonem stanovené předpoklady pro takový postup byly splněny, by sloužilo důvodné námitce nedostatku spravedlivého procesu z pozice druhé strany v řízení, a to argumentem procesu nepředvídatelného, resp. svévolného.
Rovněž Ústavní soud nemůže vyjádřit souhlas s tvrzením stěžovatelky, že okresní soud nepostupoval v souladu s ustanovením §103 o.s.ř., když nezkoumal ke dni rozhodnutí, zda věc je v držení stěžovatelky, neboť určení osoby, jež má věc v detenci, stěžovatelka považuje za fundamentální pojmový znak reivindikační žaloby. Ústavní soud zde zaujímá shodné stanovisko jako obecné soudy, a to, že otázka pasivní legitimace nepatří ani v případě reivindikační žaloby k podmínkám řízení, které je soud povinen dle ustanovení §103 o.s.ř. zkoumat kdykoliv za řízení. Případný nedostatek pasivní legitimace nijak nebrání soudu ve vydání rozhodnutí ve věci samé, kdy v takovém případě žalobu zamítne, zatímco při nedostatku některé z podmínek řízení obecný soud řízení zastaví.
Tvrzené porušení stěžovatelčiných práv dále Ústavní soud neshledal v postupu Krajského soudu, když ten zhodnotil rozhodnutí okresního soudu v intencích zákona i kautel ústavního práva. Krajský soud posoudil správnost rozhodnutí okresního soudu z pohledu případných vad uvedených v ustanovení §205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., a dále zvážil, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání vymezené v ustanovení §153a o.s.ř.. Dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního soudu nelze z tohoto pohledu ničeho vytknout, přičemž skutkovými okolnostmi tvrzenými stěžovatelkou v odvolání se nezabýval, neboť tyto v případě rozsudku pro uznání nemohou být důvodem přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, a to z důvodů Ústavním soudem vyložených výše.
Ústavní soud se dále ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že rozsudek krajského soudu není rozhodnutím zásadního právního významu, když zde uvedené závěry jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatelkou tvrzené rozdíly oproti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, jsou irelevantní, neboť i při v stížnosti vylíčených odlišnostech zůstávají závěry v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu platné i pro případ stěžovatelky. Otázkou případné vykonatelnosti rozhodnutí se soudy zabývají až ve vykonávacím řízení.
Nad potřebný rámec Ústavní soud poznamenává, že souhlasí se stěžovatelkou ohledně nemožnosti exekučního soudu zkoumat správnost vykonávaného titulu. Tento závěr vyplývá i z judikatury obecných soudů, dle níž při zkoumání existence vykonatelného rozhodnutí se soud zabývá existencí jeho zákonem předepsané formy, a v rovině obsahové jen materiální vykonatelností vymáhané povinnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2668/2004). Materiální vykonatelností rozhodnutí se potom rozumí to, že rozhodnutí je vykonatelné ve smyslu §261a o.s.ř., tj. obsahuje označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti [viz Důvodová zpráva k novele o.s.ř. provedené zákonem č. 30/2000 Sb., ASPI: 13494 (LIT)]. Exekuční soud se potom zabývá i otázkou materiální vykonatelností vymáhané povinnosti a v případě, že není dána, zastaví výkon rozhodnutí z důvodu, že rozhodnutí nelze vykonat [viz §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř.].
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do stížností uváděných ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost v této části odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu