ECLI:CZ:US:2007:4.US.439.07.1
sp. zn. IV. ÚS 439/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Město Hulín, se sídlem nám. Míru 162, Hulín, IČ: 00287229, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 507/2007, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 5 Cmo 456/2005 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 1 Cm 17/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 2. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 5 Cmo 456/2005 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 1 Cm 17/2004 s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na správu obce zastupitelstvem podle čl. 101 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Podáním ze dne 16. 7. 2007 stěžovatel podanou ústavní stížnost doplnil o návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 507/2007.
Z podané ústavní stížnosti a jejího doplnění, z přiložených příloh a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Cm 17/2004 Ústavní soud zjistil že JUDr. Marie Marková, správkyně konkurzní podstaty úpadce Pila Rajnochovice, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastník řízení"), se žalobou podanou dne 16. 1. 2004 u Krajského soudu v Brně domáhala po stěžovateli zaplacení závazku ke zvýšení vkladu v částce 21,300.000,- Kč. Podle tvrzení uvedených v žalobě, byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2003, č. j. 40 K 35/2002-57, prohlášen konkurz na majetek úpadce Pila Rajnochovice, s. r. o., jehož jediným společníkem je stěžovatel. Zastupitelstvo stěžovatele na svém 2. zasedání dne 28. 11. 2002 usnesením č. 5/2002 rozhodlo o zvýšení základního kapitálu společnosti o částku 21,800.000,- Kč a pověřilo radu města Hulína a starostu pana Jaroslava Čumpelíka zajistit realizaci tohoto usnesení. Rada stěžovatele přijala na své 2. schůzi dne 5. 12. 2002 usnesení č. 2/4 o tom, že rozhodla o navýšení základního kapitálu na 22,000.000,- Kč s tím, že tento závazek ke zvýšení vkladu do základního kapitálu nebo k převzetí lze splatit formou započtení vzájemných pohledávek v celkové výši 11,066.399,30 Kč a formou peněžitého vkladu ve výši 10,733.600,70 Kč ve lhůtě do 31. 3. 2003. O rozhodnutí jediného společníka byl sepsán notářský zápis ze dne 6. 12. 2002. Stěžovatel uvedený závazek nesplnil a nedošlo ani k započtení vzájemných pohledávek ani k zaplacení formou peněžitého vkladu. Stěžovatel pouze bankovním převodem ze dne 20. 9. 2002 na navýšení základního kapitálu uhradil částku 500.000,- Kč.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 1 Cm 17/2004, stěžovateli uložil povinnost žalovanou částku ve výši 21,300.000,- Kč s přísl. zaplatit. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že prohlášení o převzetí závazku ke zvýšení vkladu ze dne 6. 12. 2002 učiněné starostou města nemůže zakládat právní účinky s tím spojené. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou proti rozhodnutí soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 5 Cmo 456/2005, napadený rozsudek potvrdil. Ztotožnil se s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně přičemž konstatoval, že na platnost a účinnost převzetí závazku ke zvýšení vkladu do základního kapitálu společnosti nemá vliv ani to, že rada jako jediný akcionář společnosti, jednající v působnosti valné hromady, na svém zasedání dne 27. 12. 2002 přijala usnesení o tom, že pozastavuje s okamžitou platností své usnesení ze 2. schůze rady konané dne 5. 12. 2002 týkající se zvýšení základního kapitálu, ani to, že zastupitelstvo přijalo dne 13. 2. 2003 usnesení č. 4/2003 o revokaci usnesení č. 5/2002, neboť tato revokace se týká pouze rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu, nikoli revokace usnesení o převzetí závazku ke zvýšení vkladu. Dle názoru odvolacího soudu, i kdyby tomu tak však bylo, nelze následky závazku již předtím platně vzniklého a účinného jednostranným rozhodnutím zvrátit. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř , které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 507/2007, zamítl z důvodu, že se stěžovateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy neboť podle jeho názoru došlo usnesením č. 4/2003 ze dne 13. 2. 2003 k revokaci usnesení o zvýšení základního kapitálu. Podle tvrzení stěžovatele, Rada města Hulína před dnem 6. 12. 2002 žádné rozhodnutí o převzetí závazku k novému vkladu neučinila a právní úkon učiněný starostou je tedy neplatný.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení, Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci i vyjádření vedlejšího účastníka řízení.
Krajský soud v Brně z důvodu, že spis sp. zn. 1 Cm 17/2004 se nacházel v době doručení výzvy k vyjádření u Nejvyššího soudu, vyjádření nepodal.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření uvedl, že se stanoviskem stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti nesouhlasí a zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž se, dle svého názoru, s námitkami stěžovatele vypořádal.
Vedlejší účastník řízení ve svém obsáhlém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti setrval na svých tvrzeních tak, jak byly uplatněny v průběhu celého řízení a současně zpochybnil aktivní legitimaci stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 576/2000 a sp. zn. III. ÚS 721/2000.
Ústavní soud doručil podaná vyjádření stěžovateli a stěžovatel ve své replice ze dne 9. 8. 2007 sdělil, že na podané ústavní stížnosti a na skutečnostech v ní uvedených trvá. Pokud jde o aktivní legitimaci stěžovatele k podání ústavní stížnosti, podle názoru stěžovatele, podání ústavní stížnosti je jednoznačně procesním úkonem, ke kterému starostu obce opravňuje ustanovení §103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Tím je dán rozdíl od oprávnění starosty činit hmotně právní úkony jménem obce bez předchozího rozhodnutí příslušného orgánu obce.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o zamítnutí žaloby. Ve věci rozhodující soudy, včetně Nejvyššího soudu, se vznesenými námitkami stěžovatele náležitě zabývaly a ve svých rozhodnutích své úvahy podrobně rozvedly a vyložily, proč je neshledaly důvodnými v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatele, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení právních předpisů v napadených rozhodnutích citovaných se jak odvolací, tak i dovolací soud vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí těchto soudů.
Jen pro úplnost Ústavní soud k tvrzení stěžovatele, že jeho rada před 6. 12. 2002 žádné rozhodnutí ve věci obce jako jediného společníka obchodní společnosti k převzetí závazku k novému vkladu s využitím přednostního práva neučinila, uvádí, že pod č. listu 10 je ve spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Cm 17/2004 založen opis výpisu z usnesení 2. schůze Rady města Hulína č. 2/4 konané dne 5. 12. 2002, ve kterém tato rada rozhodla na základě usnesení Zastupitelstva města Hulína č. 5/2002 ze dne 28. 11. 2002 o zvýšení základního kapitálu na 22,000.000,- Kč, společnosti Pila Rajnochovice, s.r.o., o povinnosti převzít tento závazek ve lhůtě do 31. 3. 2003, o možnosti započtení části závazku na zde specifikované pohledávky a o pověření starosty města a uložení mu, aby jménem stěžovatele učinil a podepsal do notářského zápisu rozhodnutí při výkonu působnosti valné hromady ve smyslu uvedeného rozhodnutí rady o zvýšení základního kapitálu společnosti Pila Rajnochovice, s.r.o.
K námitce stěžovatele, že obecné soudy nezohlednily skutečnost, že jeho zastupitelstvo přijalo dne 13. 2. 2003 usnesení o revokaci předchozího usnesení ze dne 28. 11. 2002 Ústavní soud uvádí, že takováto "revokace" nemohla mít vůči již vzniklému závazku ke zvýšení základního kapitálu společnosti žádné právní účinky. Pouhé přijetí revokačního usnesení, které neobsahovalo žádné pokyny Radě města Hulína k jeho dalšímu postupu, není způsobilé vyvolat neplatnost právních úkonů vzniklých na základě původního rozhodnutí stěžovatele ze dne 28. 11. 2002. To ostatně konstatoval i Vrchní soud v Praze, který na str. 11 svého rozsudku uvedl, "...že následky závazku již předtím platně vzniklého a účinného nelze jednostranným rozhodnutím zvrátit".
Pokud se týká námitky vedlejšího účastníka řízení k aktivní legitimaci stěžovatele k podání ústavní stížnosti, k tomu Ústavní soud konstatuje, v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 87/04 ze dne 6. 4. 2005 (in www.judikatura.cz) vyslovil názor, že starostovi nelze upřít právo, aby v intencích jednou projevené vůle obce jednal relativně samostatně. Jiný výklad by v takové situaci byl považován za přehnaně formalistický. Odkaz na nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 576/2000 a sp. zn. III. ÚS 721/2000 považuje Ústavní soud za nepřípadné, neboť byly vydány na základě zcela odlišných skutkových okolností, kdy mimo jiné došlo k nakládání s majetkem obce.
Ústavní soud uzavírá, že ve věci rozhodující soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Ústavní soud právní názory uvedené v odůvodnění napadených rozhodnutích neshledal ani v rozporu s čl. 101 odst. 1 Ústavy.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu