ECLI:CZ:US:2007:4.US.491.06.1
sp. zn. IV. ÚS 491/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky A. Ď., zastoupené JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 7, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2005, č.j. 19 Co 18/2005-205, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 6. 2006, č.j. 26 Cdo 564/2006-233, a dále o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2005, č.j. 19 Co 18/2005-205, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 7. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví nadepsaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v právní věci F. Š. v postavení žalobce proti stěžovatelce v postavení žalované, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 12. 2004, č.j. 5 C 616/2002-160, změnil odvoláním napadený rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem I. ve věci samé tak, že soud přivoluje k výpovědi z nájmu tam specifikovaného bytu dané žalobcem stěžovatelce s tím, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty. Dále krajský soud svým rozsudkem ze dne 12. 10. 2005 stanovil povinnost stěžovatelky předmětný byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty po zajištění přístřeší a upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") pak svým rozsudkem ze dne 8. 6. 2006 zamítl dovolání stěžovatelky a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Stěžovatelka v petitu své ústavní stížnosti po Ústavním soudu výslovně nežádala zrušení rozsudku krajského soudu ze dne 12. 10. 2005. Vzhledem ke skutečnosti, že námitky stěžovatelky z její ústavní stížnosti byly ve značné míře zaměřeny právě proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu, považoval Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost za podanou také proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2005, č.j. 19 Co 18/2005-205.
Stěžovatelka se domnívala, že napadanými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), obecné soudy v její právní věci rovněž nepostupovaly v souladu s čl. 90 Ústavy České republiky a nerespektovaly čl. 11 odst. 3 Listiny, jelikož poskytly ochranu F. Š., který vykonává práva vůči stěžovatelce v rozporu se zákonem a způsobem, který porušuje dobré mravy.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve popsala průběh řízení před obecnými soudy, k čemuž připojila stručnou charakteristiku všech meritorních rozhodnutí vydaných obecnými soudy v její právní záležitosti. Dále stěžovatelka obecným soudům vytkla dvojí pochybení, jehož se měly dopustit při souzení její právní věci. Předně tak odvolací a dovolací soud vadně zjistily skutkový stav, neboť nepřiznaly patřičný význam zjištěním, že stěžovatelka platí řádně nájemné, na čemž ničeho nemění existence rozporů ohledně výše nájemného mezi stěžovatelkou a F. Š., že mezi účastníky řízení probíhá u okresního soudu spor o stanovení výše nájemného, že F. Š. sám zapříčinil vznik sporu o placení nájemného, jelikož výši nájemného stěžovatelce nesprávně určil, že stěžovatelčina sociální a rodinná situace je objektivně tíživá. Odvolací a dovolací soud pak současně vadně posoudily právní otázku, zda podání výpovědi z nájmu bytu F. Š. je skutečně v rozporu s dobrými mravy. Tuto svou argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla, a to především odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 5 C 616/2002. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka zpochybňuje skutkový stav zjištěný krajským soudem, tato Ústavnímu soudu předkládá vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tedy brojí proti hodnocení důkazů, jak k tomuto přistoupil krajský soud. Ústavní soud však v tomto směru považuje za nutné stěžovatelce připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebylo způsobeno porušení základních práv a svobod stěžovatelky. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a ústavní stížnost stěžovatelky tak nelze hodnotit než jako projev jejího nesouhlasu s napadanými rozhodnutími obecných soudů.
Ústavní soud předně upozorňuje stěžovatelku, že tvrzení z její ústavní stížnosti, dle něhož odvolací a dovolací soud při rozhodování právní věci stěžovatelky pominuly u okresního soudu probíhající řízení o placení nájemného, neodpovídá skutečnosti, což jednoznačně plyne z odůvodnění napadaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR (zejm. č.l. 236). Dožaduje-li se pak stěžovatelka po Ústavním soudu přehodnocení důkazů provedených v její právní záležitosti, Ústavní soud k tomuto nemůže nepřipojit, že je úkolem právě obecných soudů, aby ty hodnotily důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pak pečlivě přihlížely ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Obecné soudy tak v právní věci stěžovatelky při šetření této zásady učinily a dospěly k právním závěrům, na nichž Ústavní soud nehodlá ničeho měnit. Na takto popsaném postupu obecných soudů, kdy hodnocení důkazů těmito nenese byť jen náznak vady způsobující neoprávněný zásah do práv stěžovatelky garantovaných jí Listinou, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního.
Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá právní závěry obecných soudů, k nimž tyto dospěly v její záležitosti, a to s tím, že krajský soud a Nejvyšší soud ČR její právní věc nesprávně právně posoudily, neboť v této bylo namístě odepřít ochranu vlastnického práva F. Š., který toto vykonává v rozporu s dobrými mravy, nelze než označit toto jednání stěžovatelky jako její polemiku s obecnými soudy ohledně naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí obecnými soudy v té podobě, jak ony učinily. Tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za podmínky, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě ovšem nebyl takovýto zásah do práv stěžovatelky shledán.
Obecné soudy ve svých rozhodnutích zřetelně vyložily, na jakém základě přivolily k výpovědi z nájmu bytu dané F. Š. stěžovatelce, z těchto současně zřejmě plyne, jakými právními úvahami byly obecné soudy vedeny při formulování právního závěru, dle něhož v souzené záležitosti nenastala situace předpokládaná v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (zejm. č.l. 206, č.l. 236). Podle přesvědčení Ústavního soudu právní úvahy obecných soudů, jak jsou seznatelné z jimi vydaných napadaných rozhodnutí, nevybočují z mezí zákona, přičemž na jejich podkladě učiněný právní závěr obecných soudů má Ústavní soud za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů, který z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí.
Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 8. 6. 2006 mimo jiné uvedl, že: "Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že - z důvodu dlouhodobosti neplacení nájemného - nelze při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vyhodnotit jako okolnost ospravedlňující placení nájemného v nižší než stanovené částce (neplacení nájemného v plné výši), tj. jako okolnost prospívající v tomto ohledu žalované, skutečnost, že výše nájemného byla mezi účastníky sporná a že probíhalo u soudu řízení o placení nájemného, resp. řízení o zaplacení dlužného nájemného. Navíc pokud nájemkyně povinnost platit nájemné (ve stanovené výši) dlouhodobě neplní, nelze po pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu) odepřena, byť nájemkyně je v tíživé sociální situaci." (č.l. 236). K takto naznačenému konstatování Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud připojuje, že toto vnímá jako ústavně souladné a věcně přiléhavé. Samotnou citaci z napadaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jak byla v předchozím učiněna, pak Ústavní soud považuje za plně postačující reakci k výhradám stěžovatelky stran nesprávného právního posouzení její věci obecnými soudy. V této části tak Ústavní soud uzavírá, že do práva na soudní a jinou právní ochranu nemůže být zasaženo tím, že obecné soudy vyslovily právní názor, rozhodly na jeho základě a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, což je ovšem případ nyní posuzované věci.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než konstatovat, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Součást napadaných rozhodnutí obecných soudů tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky právě těmito výroky, což ostatně stěžovatelka ani netvrdila, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu