ECLI:CZ:US:2007:4.US.515.06
sp. zn. IV. ÚS 515/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele O. N., zastoupeného Mgr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická 19, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2006, č.j. 0 Nt 535/2006-7, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2006, č.j. 1 To 343/2006-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 4. 8. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") vzal podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stěžovatele do vazby z důvodů vymezených v §67 písm. c) trestního řádu. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") následně svým usnesením ze dne 19. 5. 2006 ke stížnosti stěžovatele proti napadanému usnesení okresního soudu tuto zamítl, nepřijal písemný slib stěžovatele a nestanovil nad ním dohled probačního úředníka.
2. Stěžovatel se domníval, že obecné soudy vydáním napadaných rozhodnutí zasáhly do jeho ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 8 odst. 5, čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Usnesení krajského soudu ze dne 19. 5. 2006 je pak odůvodněno takovým způsobem, že lze uvažovat také o porušení práv stěžovatele dle čl. 3 a čl. 15 Listiny tímto rozhodnutím stížnostního soudu.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve upozornil, že krajský soud se při rozhodování jeho věci zabýval touto pouze povrchně, nadto zahrnutím výňatku z výpovědi stěžovatele jím učiněné před okresním soudem do odůvodnění svého rozhodnutí, a to bez kontextu k výpovědi stěžovatele jako celku, krajský soud použil náboženské vyznání stěžovatele a jeho ne zcela dobrou znalost českého jazyka proti stěžovateli. V dalším stěžovatel namítal, že byl vzat do vazby, aniž by byly naplněny podmínky ustanovení §67 písm. c) trestního řádu, neboť v jeho případě neexistovaly konkrétní okolnosti svědčící pro důvodnou obavu, že by stěžovatel svou dceru opětovně zbil, opakování jeho trestné činnosti bylo fyzicky nemožné pro umístění dcery Alice (anonymizováno - jedná se o pseudonym) do péče sociálních orgánů, přičemž současně účelu vazby mohlo být u stěžovatele dosaženo i jinak.
4. Do své argumentace, z níž dovozoval opodstatněnost podané ústavní stížnosti, stěžovatel obsáhl rovněž řadu dílčích námitek. Stěžovatel tak nebyl s to pochopit, z čeho mohly obecné soudy usuzovat na obavu z opakování nepřiměřeného fyzického trestání dcery Alice(anonymizováno - jedná se o pseudonym) stěžovatelem po zahájení jeho trestního stíhání, když všechny orgány činné v trestním řízení konstatovaly, že stěžovatel svou dceru trestal vždy za nějaký její skutek, nikoliv bezdůvodně. Okresní a krajský soud pak dle přesvědčení stěžovatele nesprávně hodnotily shromážděné důkazy, kdy vycházely zcela jednostranně z tvrzení jeho dcery, nesprávně interpretovaly výpověď jeho družky a pominuly skutečnosti seznatelné z obstaraných důkazů. Stěžovatel dále obecným soudům vytýkal, že při posuzování jeho věci neuvážily závěry Nejvyššího soudu České republiky z jeho rozhodnutí ze dne 3. 10. 2003, č.j. 6 Tdo 1103/2003, a taktéž nesprávně vyhodnotily jeho faktickou možnost opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, neboť jeho dcera Alice(anonymizováno - jedná se o pseudonym) byla dána předběžným opatřením soudu do Střediska sociální prevence. Podle stanoviska stěžovatele tak obecné soudy svými rozhodnutími porušily zásadu presumpce neviny a zásadu subsidiarity trestní represe. Nakonec stěžovatel prohlásil, že obecné soudy zasáhly také do jeho práva na ochranu rodinného života, jelikož tomuto svými rozhodnutími znemožnily činit jakékoliv kroky vedoucí k nápravě rodinných vztahů mezi ním a ostatními členy rodiny včetně jeho tříletého syna. Svou ústavní stížnost stěžovatel uzavřel návrhy ve smyslu §39, §83 zákona o Ústavním soudu.
5. Ve svém doplnění ústavní stížnosti ze dne 4. 9. 2006 stěžovatel Ústavní soud uvědomil, že byl dne 24. 8. 2006 propuštěn z vazby, proto nechává postup dle §39 zákona o Ústavním soudu na uvážení tohoto orgánu. Na tomto místě rovněž připojil, že orgány činné v trestním řízení měly podle jeho zjištění ke dni vydání napadaného rozhodnutí krajského soudu k dispozici znalecký posudek na osobu stěžovatele, zpracovaný znalcem v oboru psychiatrie, z nějž se podává, že stěžovatelův pobyt na svobodě není nebezpečný, neboť ten netrpí žádnou duševní poruchou a motivem jeho chování byla snaha vychovávat dceru způsobem podle něj pro ni prospěšným, přičemž po stránce emociální a volní se stěžovatel nejeví jako narušená osobnost.
6. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 0 Nt 535/2006. Z tohoto zjistil, že dne 23. 4. 2006 bylo zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli jako obviněnému z trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), jelikož na podkladě do té doby zjištěných skutečností byl dostatečně odůvodněn závěr, že stěžovatel v přesně neustanovené době od podzimu 2004 do 20. 4. 2006 opakovaně slovně a poté fyzicky napadal ve společně obývaném bytě nezletilou Alice(anonymizováno - jedná se o pseudonym), nar. X. XX. 1992, a to tak, že ji bil pěstmi po celém těle, fackoval ji v obličeji a bil švihadlem a jako důvod uvedl její špatné známky ve škole, neplnění si svých povinností doma nebo i bez příčiny, následkem těchto útoků měla poškozená podlitiny po celém těle a v obličeji, které se nezletilá snažila skrývat, vymlouvala se na to, že upadla na schodech, několikrát ze strachu z otce přespala na chodbě domu v kočárkárně, odkud odešla do školy a k takovémuto poslednímu útoku došlo dne 20. 4. 2006, kdy nezletilé verbálně nadával, poté ji udeřil 2x pěstí do obličeje a zbil švihadlem po stehnech, kdy poškozená se již ze strachu domů nevrátila, přespala u své kamarádky a následně šla celou věc nahlásit na Středisko sociální prevence Olomouc. Při prostudování soudního spisu okresního soudu, sp. zn. 0 Nt 535/2006, učinil Ústavní soud mimo výše uvedená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění písemného vyhotovení jím vydaného usnesení ze dne 25. 4. 2006. Krajský soud Ústavnímu soudu oznámil, že svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti stěžovatele nevyužívá, neboť by se jednalo pouze o formální sdělení s odkazem na odůvodnění napadaného rozhodnutí tohoto orgánu.
8. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovateli zasílána na vědomí.
9. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Nejprve považuje Ústavní soud za nutné zabývat se tou námitkou stěžovatele, dle které byl vzat do vazby, aniž by byly naplněny podmínky ustanovení §67 písm. c) trestního řádu, přičemž v tomto směru stěžovatel prohlašoval, že v jeho případě neexistovaly konkrétní okolnosti svědčící pro důvodnou obavu z opakování jeho trestné činnosti, že toto opakování bylo fyzicky nemožné pro umístění dcery Alice(anonymizováno - jedná se o pseudonym) do péče sociálních orgánů, resp. že účelu vazby mohlo být u něj dosaženo i jinak. K tomuto má však Ústavní soud za vhodné připomenout, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti, stojící mimo soustavu obecných soudů, není možno vnímat jako nějakou superrevizní instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Posoudit konkrétní skutečnosti odůvodňující v jednotlivém případě obavu z následků uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu, stejně jako zvážit samotné nastoupení předpokladů pro vzetí do vazby, to vše s ohledem na dosavadní skutková zjištění, náleží především obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování. Do úvah a rozhodnutí plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známa v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout pouze tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. O takovýto případ se nicméně v posuzované věci zřejmě nejedná. Obecné soudy, obzvláště pak krajský soud, ve svých rozhodnutích jednoznačně vyložily, jaké jsou ony konkrétní skutečnosti, z nichž vyplývá důvodná obava z opakování trestné činnosti stěžovatelem. Krajský soud ve svém rozhodnutí ze dne 19. 5. 2006 v této souvislosti výslovně zmiňuje způsob, jakým měl stěžovatel trestat svou dceru či délku období, po které měla být tato vystavena nepřiměřenému fyzickému násilí ze strany otce (č.l. 26). Na jiném místě svého rozhodnutí pak krajský soud ozřejmil, že vzal do úvahy také prohlášení matky nezletilé učiněné jí do protokolu před policejním komisařem, dle kterého se stěžovatel v poslední době již nechová normálně (č.l. 25). Opakování trestné činnosti stěžovatelem neměly obecné soudy za fyzicky nemožné ani při umístění nezletilé Alice(anonymizováno - jedná se o pseudonym) do péče Střediska sociální prevence v Olomouci provedeném na základě předběžného opatření okresního soudu, když přihlédly k dočasnosti tohoto předběžného opatření a současně k možné snaze o pomstu vůči dceři ze strany stěžovatele (č.l. 7, č.l. 26). Za faktor, ze kterého lze usuzovat na nutnost vzetí stěžovatele do vazby a jež vylučuje dosažení účelu vazby u stěžovatele jiným způsobem, obecné soudy označily především tu skutečnost, že žádná z osob, ani z osob blízkých, není schopna zabránit stěžovateli v jeho jednání (zejm. č.l. 25, č.l. 26). Na takto naznačeném postupu obecných soudů neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního, neboť v posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nelze napadaným rozhodnutím v rovině ústavněprávní ničeho vytknout. Při jejich vydávání se obecné soudy pohybovaly v ústavněprávním rámci a jejich závěr o naplnění předpokladů pro vzetí stěžovatele do vazby postrádá prvek libovůle.
11. Stejně tak nemůže Ústavní soud přisvědčit ostatním námitkám stěžovatele. Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že ty nesprávně hodnotily důkazy doposud ve věci shromážděné, pak k tomuto Ústavní soud doplňuje, že soudy tak činily pouze pro účely rozhodování o vazbě, které nespočívá na principu jistoty bez důvodných pochybností, nýbrž je vedeno v rovině důsledků, jež mohou nastat při nevzetí stěžovatele do vazby, kteréžto současně není a ani nesmí být rozhodováním o vině či nevině stěžovatele. Závěry Nejvyššího soudu České republiky z jeho rozhodnutí ze dne 3. 10. 2003, č.j. 6 Tdo 1103/2003, podle přesvědčení Ústavního soudu nikterak nezpochybňují ústavnost napadaných rozhodnutí obecných soudů, neboť tato rozhodnutí neurčují, že se stěžovatel svým jednáním dopustil stíhaného trestného činu. Jejich charakter je zcela odlišný. Ke stěžovatelem napadané vadnosti posouzení jeho faktické možnosti opakování trestné činnosti ze strany obecných soudů se Ústavní soud vyjádřil již v předchozím odstavci. Za zcela nepřípadnou, vzhledem k petitu jeho ústavní stížnosti, považuje Ústavní soud tu argumentaci stěžovatele, dle které obecné soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny. Po podání obžaloby v záležitosti stěžovatele bude mít tento bezpochyby procesní prostor k uplatnění svých tvrzení vztahujících se k otázce naplnění znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu v rámci dalšího stadia trestního stíhání. Teprve v tomto bude případně vynesen výrok o vině či nevině stěžovatele. Pokud pak má stěžovatel za to, že v jeho věci byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, zřejmě přehlíží, že vazba je institutem zajišťovacím a nikoliv sankčním, přičemž její funkce je převážně preventivní. K výhradě stěžovatele, že pociťuje zásah do práva na rodinný život garantovaného mu v čl. 10 odst. 2 Listiny, který způsobily obecné soudy vydáním napadaných rozhodnutí, lze doplnit toliko to, že postup soudů, které v souladu se zákony, zejména trestním řádem a trestním zákonem, rozhodovaly o vzetí stěžovatele do vazby, není možno považovat za zásah neoprávněný, neboť je zákonem dovolen. Postupem podle práva tedy nemohl být stěžovatel dotčen na svém právu na ochranu rodinného života před neoprávněnými zásahy dle čl. 10 odst. 2 Listiny. Nakonec ani zásah do práv stěžovatele ve smyslu čl. 3, čl. 15 Listiny provedený krajským soudem vydáním jeho rozhodnutí ze dne 19. 5. 2006 Ústavní soud nezjistil. Je sice skutečností, že krajský soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 19. 5. 2006 uvádí část výpovědi stěžovatele učiněné jím před okresním soudem, kdy bez celkového kontextu výpovědi stěžovatele může tato vyznívat do určité míry zkresleně. Toto ne zcela příkladné počínání krajského soudu nicméně svou podstatou není způsobilé zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nadto krajský soud zmiňuje naznačenou část výpovědi stěžovatele spíše ilustrativně a zřejmě, jak ostatně plyne z napadaného rozhodnutí stížnostního soudu, o tuto neopírá jím vydané rozhodnutí (č.l. 25, č.l. 26).
12. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
13. Pokud se jedná o žádost stěžovatele ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu, této nelze vyhovět, jelikož jeho ústavní stížnost byla odmítnuta. K návrhu stěžovatele na postup dle §39 zákona o Ústavním soudu, od kterého ovšem ve svém doplnění ústavní stížnosti ze dne 4. 9. 2006 stěžovatel částečně upustil, Ústavní soud připojuje, že po posouzení naléhavosti věci v návaznosti na ostatní případy, které právě řeší, neshledal tento návrh důvodným.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu